Ďáblova odplata za pýchu a ješitnost, MiChr – světlo sichr a 57 rudých růží. Tajnosti slavných
07.10.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Vlasta Chramostová v záznamu představení bytového divadla Dávno, dávno již tomu (Konec pohřbívání v Čechách), který byl zpracován rakouskou televizí a odvysílán v předvečer stého výročí znovuotevření Národního divadla v Praze 17. listopadu roku 1983 jako dar českému divadlu od všech zapovězených českých umělců.
Nahlas se vzepřít normalizační nomenklatuře, to se po srpnu 1968 trestalo tvrdě. Skvělá herečka ani nemohla tušit, že vlastně byla zařazena na seznam osob, určených k okamžité fyzické likvidaci. Co ale nedokázali mocipáni, o to se postaral zlomyslný osud. (Pokračování z pátku 4. října)
Po vyslovení definitivního a komplexního zákazu jakékoli umělecké činnosti se Vlasta Chramostová s manželem ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu. Na divadlo i film mohli zapomenout, šanci neměli ani na jakoukoli „obyčejnou“ práci. Zaměstnat je, to se nikdo neodvážil. S řešením nakonec přišel podnikavý Stanislav Milota, který v dětství snil, že se stane sochařem, a ruce měl opravdu mimořádně šikovné. Manželé se přesunuli na chalupu a jakžtakž přežili až do listopadové revoluce v roce 1989. Vlasta se pak konečně vrátila na scénu a stala se členkou souboru činohry Národního divadla, Stanislav už ale zpátky za kameru nemohl, protože ho mezitím postihla částečná ztráta zraku.
Luxus z nouze
Po dramatických událostech v srpnu 1968 už na Vlastu čekala jen jediná velká role, kterou pro ni ale nenapsal scenárista, ale osud. Divadlo sice hrála dál, jenže stejně jako kdysi za druhé světové války jenom doma v bytě. Získat práci v oboru neměl ani jeden z manželů šanci, a tak založili na chalupě v Prysku u Kamenického Šenova domácí dílnu, v níž vyráběli stolní lampy. „Luxusní, secesního rázu, krásné, v různých velikostech. Stojan byl ze skla dvou barev – bílé a zelené. Na něm drátěná konstrukce a na ni Vlasta šila faldovaná stínidla. Ty lampy montoval Standa z úlomků skla, které nacházel na výsypce jedné sklárny. Vybíral důvtipně všelijaké úlomky i střepy, různotvaré, z nichž fantasticky skládal lampu. Provlékl elektrický kabel, našrouboval žárovku... paráda!“ vzpomínal v roce 2010 pro lidovky.cz spisovatel, publicista a autor manifestu Dva tisíce slov Ludvík Vaculík.
Lítost:
MiChr – světlo sichr
„My máme ty lampy čtyři, různé velikosti, a už ani nevím, při jaké příležitosti jsme je dostali. Kdo ví, co ta původní fabrika dodávala tehdy na trh. A nevím, jestli si Standa s Vlastou za ty lampy někdy něco počítali: komu je vlastně prodávali, zda to nebyly jen dárky. Měli reklamní heslo: MiChr – světlo sichr! Je to pravda. I toto píšu při takové lampě,“ dodal Vaculík. Standa s Vlastou ale mohli mluvit o štěstí. Materiál, z nějž vyráběli lampy, totiž pocházel ze skládky odpadu jedné sklárny u Nového Boru, a co se ocitlo na skládce, patřilo a dodnes patří podle zákona majiteli skládky či státu. Tudíž se jim mohlo snadno stát, že by skončili před soudem za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Naštěstí je měli lidé rádi, takže je nikdo neudal.
V Rakousku ano, u nás ne
Dalším osudovým datem ve Vlastině životě se stal 2. říjen 1976. Tehdy byla v bytě nad Národním muzeem uvedena premiéra inscenace vzpomínek básníka Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, a hned poté se sešli přátelé v nově založeném spolku Charta ‘77. Několikrát byla představení sehrána i mimo byt, kromě disidentů a odvážných divadelníků je navštívila i rakouská herečka Maria Schell a několik západních diplomatů. Díky jejich pomoci se Milotovi podařilo zachytit dvě představení na materiál, poskytnutý britským dramatikem českého původu Tomem Stoppardem. Poté byly diplomatickou cestou propašovány do londýnské exilové tiskové agentury Jana Kavana Palach Press, vyvolány a odeslány do Vídně, kde se jich ujala rakouská televize ORF, která je odvysílala.
Určena k likvidaci
Bytové divadlo definitivně skončilo, poté co po jedné z repríz vyvezla StB diváky Rudolfa Battěka a Ivana Kyncla do jičínských lesů, kde je vyhodila do sněhu a vyzvala je, aby přemýšleli o divadle a moci. Vlasta se pak stala příležitostnou přispěvatelkou Rádia Svobodná Evropa a exilového časopisu Listy, který v římském exilu vydával bývalý ředitel Československé televize Jiří Pelikán. Manželé se stali na plný úvazek výrobci uměleckých lamp a Vlasta, aniž to tušila, se dostala na seznam režimu v akci Norbert – její jméno patřilo mezi ty, kteří měli být v případě „ohrožení republiky“ do 24 hodin fyzicky zlikvidováni.
Máš-li kapičku štěstí:
Sametová masáž
V ten den právě slavila šedesáté třetí narozeniny. Měla za sebou podmínečné odsouzení na tři měsíce za Otevřené prohlášení k Palachovu týdnu, které zaslala médiím, premiéru Adamcovi a generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Milouši Jakešovi. Pátek 17. listopadu 1989 strávila reflexní masáží, o studentské demonstraci neměla ani ponětí. Druhý den ji Milena Dvorská a dramaturgyně Hana Konečná pozvaly na diskuzi do Realistického divadla a od té chvíle trávila zimu mezi injekcemi, divadly a demonstracemi. Řada divadel jí nabídla angažmá, jen někdejší domovské Divadlo na Vinohradech pouze spolupráci.
Tři životy
Na jaře roku 1991 jí úřednice penzijního úřadu sdělila, že dvacet let nepracovala, takže v žádném případě nemůže mít stejný důchod jako národní umělkyně Jiřina Švorcová. Další období napětí vyvolalo abecední zveřejnění Tajných spolupracovníků StB v tzv. Cibulkových seznamech. V roce 1991 se stala členkou činohry Národního divadla a k osmdesátinám uvedla v roce 2006 v Divadle Kolowrat improvizovaný pořad Tři životy (Benefiční večer Vlasty Chramostové), které bylo na programu tři roky.
Odcházení
Přesně po třech desetiletích se v roce 1998 vrátila i před filmovou kameru v dramatu režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala jako Marie, za niž dostala Českého lva. O rok později si přidala druhého do sbírky za postavu Pepiny v dramatu režiséra Jaroslava Brabce Kuře melancholik a třetího v roce 2011 za babičku ve filmové adaptaci divadelní hry Václava Havla Odcházení. „Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky,“ vysvětlila ve svých pamětech důvody, které ji kdysi vedly ke spolupráci s tajnou policií.
Cyrano z Bergeracu:
57 rudých růží
V únoru 2019 jí osud uštědřil poslední velkou ránu. O sedm let mladší Stanislav Milota dostal těžký zápal plic a nezachránil ho ani rychlý převoz do nemocnice. Zemřel 18. února a na jeho pohřeb ve strašnickém krematoriu Vlasta přinesla 57 rudých růží, za každý šťastný společný rok jednu. Tehdy se objevila na veřejnosti naposledy. „Byli jsme s mužem tak šťastní, že teď už život nemá cenu. Nevím, proč mě Pán Bůh takhle zkouší,“ posteskla si poté v rozhovoru pro Deník N. Poslední měsíce prožila v pečovatelském ústavu, odkud ji převezli kvůli nachlazení do nemocnice. Zemřela 6. října 2019, jen pár týdnů před třiadevadesátými narozeninami. Poslední rozloučení se státními poctami se uskutečnilo na jevišti historické budovy Národního divadla, jehož členkou byla dvacet let.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, lidovky.cz, Deník N, Národní divadlo, Encyklopedie dějin Brna, Vlasta Chramostová: Byl to můj osud, Divadlo na Vinohradech, Divadelní noviny)
Vložil: Adina Janovská