Jak něžného komika málem uštvala Divá Bára aneb Pečlivě střežené tajemství okouzlujícího Lály. Tajnosti slavných
02.10.2024
Foto: Národní filmový archiv - Nationalfilm
Popisek: Ladislav Pešek jako kominík Vašek v nesmrtelné komedii o starém drožkáři a jeho moudrém koni Karel a já
Navenek mimořádně společenský, zábavný kumpán a výborný vypravěč, ve skutečnosti ale nikdy nepřestával mezi lidmi hrát a jen tak někoho si k tělu nepustíl. Za každou cenu se totiž snažil odpoutat pozornost od svého soukromí, které zas až tak moc veselé nebylo.
V divadle mu láskyplně říkali jeho dávnou přezdívkou Lála, kterou dostal už v raném dětství. Měl velké osobní kouzlo, vždy byl slušný, zdvořilý, galantní a úslužný, zkrátka pravý gentleman. Přitom hrával většinou prosťáčky z nižších společenských vrstev. Vždycky se ale dříve či později ukázalo, že jsou to chytří lišáci s fištrónem, kteří dokázali mnohem silnějšího protivníka přechytračit. O všech svých rolích dlouho a do hloubky přemýšlel a byl vždy dokonale připraven. Ladislav Pešek byl nejen mistrem slova, ale také pohybu, i v pozdějším věku dokázal zvládnout fyzicky náročná představení. Málokdo tušil že celý život trpěl obrovskou trémou, ještě mnohem silnější ale byla touha hrát, strhnout na sebe pozornost a být odměněn potleskem. Díky tomu vždy dokázal úzkostné stavy překonat.
Uličnice:
Fotbalový sen
Narodil se jako 4. října 1906 jako Ladislav Pech v Brně, do významné umělecké rodiny. Otec Ladislav i matka Ema, rozená Pešková, byli herci. Navíc k jeho předkům z matčiny strany patřil i Václav Thám, zakladatel slavné české divadelní společnosti. Ladislav měl ještě o devět let starší sestru Marii, později provdanou Waltrovou, která se stala rovněž herečkou. Poprvé se ocitl v divadle v pouhých čtyřech letech. Oba jeho rodiče totiž tenkrát hráli, a protože nesehnali nikoho na hlídání, vzali ho s sebou a posadili do budky nápovědy. Nestalo se to pouze jednou, takže si malý Lála brzy na divadelní prostředí zvykl. V dětství se ale věnoval i jiným zálibám, především sportu, a snil o kariéře fotbalisty. Tatínek ho ale podvědomě připravoval na hereckou dráhu. Radil mu, aby pozoroval na ulici lidi, a pak doma zkusil napodobit jejich mimiku, výraz a činnost.
Nenapravitelný prúšvihář
Nakonec se rodiče shodli, že by pro Lálu bylo lepší mít solidní povolání, a tak nastoupil na živnostenskou školu. Patřil mezi vyhlášené darebáky a neustále vyváděl různá alotria, podobná těm, které později předváděl ve slavných studentských veselohrách. Po škole měl nastoupit v papírenském obchodě, rázně se ale vzepřel a přes nesouhlas rodičů se přihlásil na brněnskou konzervatoř. Hereckou dráhu pak odstartoval v tamním Zemském divadle, a aby si ho diváci nepletli s otcem, přijal jako pseudonym matčino jméno za svobodna. A byl opravdu dobrý. Svědčí o tom i fakt, že mu bylo pouhých třiadvacet, když mu legendární režisér Karel Hugo Hilar nabídl angažmá v Národním divadle, a tak se Ladislav stěhoval v roce 1929 do Prahy. Hilar ho přijal pod svá křídla a vychoval z něj velkého herce s výrazným komediálním potenciálem. A divadlo nejen hrál, ale od roku 1947 také učil herectví na DAMU.
Obušku, z pytle ven:
Film nepovažoval za umění
Po prvních zkušenostech před kamerou nabídky zprvu odmítal, protože film nepovažoval za umění. Brzy ale zjistil, že oč je méně hodnotný, o to je ekonomicky výhodnější. Navíc ho začala přemlouvat i jeho tehdejší partnerka Jiřina Štěpničková, takže se od roku 1934 začal objevovat až několikrát do roka na stříbrném plátně. Většinou ale pouze ve vedlejších komických rolích. Až na sklonku třicátých let, v roce 1938, se navždy zapsal do paměti diváků jako septimán Áda Čuřil v komedii režiséra Martina Friče Škola základ života! O rok později ho Frič obsadil jako Vojtu Kulíka v další studentské komedii Cesta do hlubin študákovy duše, a pak už byly jeho další postavy nepřehlédnutelné, ať už to byl autor brakových detektivek Kryšpín v krimikomedii Těžký život dobrodruha, redaktor Jan Valtera v komedii Roztomilý člověk, úředník-vtipálek Bejšovec v komedii Valentin Dobrotivý, kominík Vašek v komedii Karel a já nebo jako malíř Holec ve veselohře U pěti veverek. Stejně rychle se plnila jeho filmografie i po válce, koncem padesátých let začal spolupracovat i s televizí a hrál až do poslední chvíle. Zatímco na jevišti vytvořil zhruba osmdesát postav, před filmovou a televizní kamerou jich bylo více než tři stovky. Naposledy ztvárnil v roce 1985 kouzelného dědečka v televizní pohádce A co ten ruksak, králi?
Divá Bára ho uhnala
Lála byl mimořádně společenský, zábavný kumpán a výborný vypravěč, ve skutečnosti prý ale nikdy nepřestával mezi lidmi hrát. Říkalo se o něm, že si jen tak někoho nepustí k tělu, a na spoustu lidí působil jako osamělý muž se smutnou duší. Nádech tajemnosti mu dodával i fakt, že velmi důsledně střežil své soukromí. Jeho velkou láskou byla kolegyně Jiřina Štěpničková, s níž v polovině třicátých let několik let žil, nakonec se ale stal obětí citového vydírání nepříčetné fanynky. Renata Kuhová, která se podepisovala Divá Bára, by dnes nejspíš skončila před soudem za stalking, tenkrát ale právo takový trestný čin zdaleka ještě neznalo. Zprvu mu posílala zamilované básničky, a když na ně nereagoval, přitvrdila. Začala vyhrožovat sebevraždou, takže jemný gentleman, zahnaný do kouta, se s ní nakonec z donucení oženil. Z vynuceného svazku mohl odejít až po několika letech, když se jeho žena zaměřila na někoho dalšího a mohl se rozvést. Po čase se znovu oženil se vzdělanou a moudrou profesorkou Zorou Plichtovou, s níž měl dceru Zuzanu.
Poprask na laguně:
Radost až do smrti
Za své mimořádné výkony samozřejmě posbíral celou řadu ocenění, titul Zasloužilý umělec mu byl udělen už v roce 1954, o čtyři roky později se stal Národním umělcem a v roce 1981 obdržel Řád republiky. Své vzpomínky shrnul do knížky Tvář bez masky, která vyšla poprvé v roce 1977. Kromě dalších profilových publikací s ním už v roce 1959 natočil režisér Jiří Patočka medailon, nazvaný jednoduše Národní umělec Ladislav Pešek. Koncem sedmdesátých let ho začala sužovat vážná choroba, přesto dál rozdával radost a energii. I díky tomu dokázal hrát studenty a rozverné mladíky až do čtyřiceti let. V roce 1976 sice odešel oficiálně do důchodu, dál ale vystupoval například v pražské Viole a v řadě mimopražských divadel. Ladislav Pešek zemřel 13. července 1986 a odpočívá na Vyšehradském hřbitově v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Encyklopedie města Brna, Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Viktor Kudělka: Ladislav Pešek)
Vložil: Adina Janovská