Celý život v poklusu a nesplněný velký sen legendárního profesora Hrbolka. Tajnosti slavných
30.09.2024
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: František Kovářík jako stařičký profesor češtiny Hrbolek v nesmrtelné komedii Marečku, podejte mi pero!
Co znamená mít hlad jako herec, si vyzkoušel na vlastní kůži. Opravoval hrnce, hrál po hospodách za misku polévky a krajíc chleba, ve sněhu chodil bos, dokonce žil jako poustevník. A životní role se dočkal až v devadesáti.
Svoji nejkrásnější filmovou postavu ztvárnil až ve věku, v němž už si většina kolegů před kameru netroufne, s devíti křížky na krku. Roztomilého stařičkého češtináře mu svěřil režisér Oldřich Lipský v komedii Marečku, podejte mi pero!, kterou natočil podle scénáře Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Drobná postava a vlídná venkovská tvář předurčily nestora českého herectví Františka Kováříka ke ztvárňování postav různých dědečků, strejčků či roztomilých blázínků, jeho hřejivý projev, životní zkušenosti, jemný humor, okouzlující mimika, jedinečná dikce a hlas dodávaly jeho hrdinům lidskost. Nezapomenutelný František Kovářík sice v divadle ani ve filmu velkou hlavní roli nikdy nedostal, i v těch malých ale na sebe dokázal strhnout veškerou pozornost. Odešel navždy právě před čtyřiceti lety, v den svých 98. narozenin. Stých, na které se tolik těšil, už se nedočkal.
Marečku, podejte mi pero!:
Na živnost neměl plíce
Narodil se 1. října 1886 jako jeden z devíti potomků plzeňského kameníka Františka Kováříka a jeho ženy Anny, dvě ale zemřely krátce po porodu. Původně měl převzít živnost, jenže v mládí prodělal těžký zápal plic a zdálo se, že ho nepřežije. Nakonec nad nemocí zvítězil, kvůli podlomenému zdraví ho ale otec na doporučení lékařů k fyzicky náročné kamenické práci nenutil. Místo toho se vyučil v Plzni zámečníkem, odmalička ho to ale táhlo k divadlu a cirkusu, takže se dokonce začal v Sokole věnovat akrobacii. Už v pouhých sedmnácti letech ale obul boty z toulavého telete a vyrazil se strýčkem na zkušenou do Ameriky.
Poprvé před kamerou
Za velkou louží se živil různými podřadnými pracemi, například jako pomocník u řezníka nebo v tiskárně. Na divadlo ale ani tam nezapomněl a připojil se v Chicagu k ochotníkům. Domů se vrátil v roce 1908 a divadlu už zůstal věrný. V následujících pěti letech vystřídal několik kočovných divadelních společností a krátce před první světovou válkou konečně získal první stálé angažmá v pražském Švandově divadle. Tehdy také poprvé stanul před filmovou kamerou, režisér Jiří Steimar ho obsadil v roce 1913 jako holiče v komedii Pan profesor, nepřítel žen, film se ale nedochoval.
Maryša:
Svérázná samoléčba
První světovou válku prožil v rodné Plzni, pracoval ve Škodových závodech a od roku 1915 hrál pohostinsky v Městském divadle. A to se mu v roce 1917 málem stalo osudným. Tenkrát se totiž jako rekvizity používaly skutečné meče. Při jednom souboji na jevišti byl zasažen do ruky, ostří mu proťalo tepnu a hrozila mu amputace. A tak se rozhodl pro svéráznou samoléčbu, začal žít jako pravý poustevník. Nechal si narůst plnovous, přestal pít i kouřit a chodil bos na dlouhé procházky, dokonce i v zimě ve sněhu. V roce 1919 vyrazil pěšky na pouť po Čechách, vydělával si opravami hrnců a hrál loutkové divadlo pro děti po hospodách. A v roce 1920 získal angažmá v pražském Vinohradském divadle.
Odpočinek ho nebavil
Po druhé světové válce se podílel na vzniku scény Činohra 5. května, zároveň působil v zájezdové skupině Jindřicha Plachty a v letech 1947 až 1949 byl uměleckým ředitelem Pražského divadla pro mládež, které fungovalo pod hlavičkou Vinohradského divadla. Na Vinohrady (tehdy Ústřední divadlo čs. armády) se nakonec v roce 1949 vrátil a zůstal členem jeho souboru až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1959. Zaslouženého odpočinku si neužívat nechtěl, říkával, že by ho to nebavilo. Dál spolupracoval s filmem a televizí a jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovaly pro role různých dědečků, strejčků, blázínků, tuláků a podobných postav, mnohem starší muže, než ve skutečnosti byl, už před čtyřicítkou. Nezapomenutelným byl třeba jako starý mlynář v legendární pohádce Pyšná princezna. Hrál opravdově a realisticky, jeho hřejivý projev a milý humor přinášely radost, i malými hrdiny dokazoval, že je velkým hercem. Nezapomenutelný se stal především jeho profesor Hrbolek v komedii Marečku, podejte mi pero!, kterého hrál v devadesáti letech.
Na samotě u lesa:
Už nejste žádný mladík, mladíku
Naposledy stanul před kamerou jako roztomile senilní stařeček v hořké komedii Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne, který hlavnímu protagonistovi říká: „Už nejste žádný mladík, mladíku. A bude to ještě horší. Věřte mi, já mám zkušenosti.” Tenkrát mu bylo už neuvěřitelných devadesát sedm a patřil k nejdéle aktivně působícím českým hercům. Dokonalý byl i při práci s mikrofonem, namluvil například desetidílný cyklus vlastních vzpomínek. Už v roce 1926 vydal knížku esejí, nazvanou Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím…, a v roce 1982 vyšla jeho vzpomínková kniha Kudy všudy za divadlem. Vedle dvou státních vyznamenání od komunistického režimu získal František Kovářík i řadu dalších ocenění a byl jmenován Zasloužilým a Národním umělcem. Velké přání zahrát si další pěknou postavu ke stým narozeninám si už bohužel splnit nestihl. Navždy odešel přesně v den devadesátých osmých narozenin, 1. října 1984.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Náš region, František Kovářík: Kudy všudy za divadlem)
Vložil: Adina Janovská