Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tajemství kříže Dagmar Kludské. Záhady života

29.09.2024
Tajemství kříže Dagmar Kludské. Záhady života

Foto: Se svolením Dagmar Kludské

Popisek: První česká kartářka a spisovatelka Dagmar Kludská

V naší zemi nejspíš bude jen málo lidí, kteří nikdy neslyšeli o oficiálně první české kartářce Dagmar Kludské. Do bytu Srdcové dámy, jak jí mnozí klienti s láskou říkávají, už desítky let přicházejí s prosbou o radu i slavní čeští umělci, když nevědí, kudy kam. Budoucnost kdysi Srdcová dáma věštila i Dagmar Havlové a správně jí předpověděla, že se jednou vdá za pana prezidenta, i když tomu v té době nebyly vnější okolnosti nijak nakloněny. Rozhovorů s Dagmar Kludskou o kartách najdete na internetu bezpočet, mě ovšem apriori zajímaly úplně jiné věci.

Paní Kludská, pocházíte ze slavného cirkusového rodu. Ráda vzpomínáte na své dětství?

Nesmírně ráda. V cirkuse jsem se narodila, v cirkuse jsem žila a jiný svět jsem neznala. Nebylo to však snadné. Hodně jsme cestovali, a tak jsem každý týden chodila do jiné školy. Jezdili jsme po celé republice, občas jsme se podívali i dál do Evropy. V některých třídách mě učitelé měli za chytrou holčičku, protože jsem látku, kterou právě probírali, už uměla, jinde jsem byla trochu pozadu. Co se ale učitelům líbilo vždycky, bylo moje písmo. Říkávali: „Holčička z cirkusu, ale jak hezky píše…“ Horší to bylo se spolužáky, mnohým z nich jsem byla trnem v oku a nadávali mi.

Proč? Neměla jste s nimi dobré vztahy?

Nemohli zkrátka snést, že mají cirkusačku ve třídě, i když jsem byla hezky upravená blondýnka s culíčky. Vzpomínám si, že mi tenkrát jeden spolužák namočil vlasy do inkoustu a já se musela nechat ostříhat, protože barva nešla dolů. Je to dávná historie, ale pravdou je, že právě nenávist ze strany některých mých vrstevníků způsobila, že jsem se lidem spíše vyhýbala a mnohem raději vyhledávala společnost zvířat.

Vystupovala jste kdysi také v manéži?

Moc jsem toužila po tom, abych mohla vystupovat na hrazdě. Jenže jsem měla těžké astma, často upadala do komatu a hodně času trávila po nemocnicích. Dodnes se velmi snadno zadýchávám. Jenže svého velkého snu jsem se bez boje vzdát nechtěla, a tak jsem jednou dokonce vylezla po jednadvacetimetrovém provazovém žebříku až nahoru, abych se k hrazdě dostala a tajně na ní cvičila. Zahákla jsem se na ni pod koleny, chtěla se zvednout… a dál už jsem se nedostala, protože jsem to neudýchala. A tak jsem v té výšce visela za nohy a pomalu se loučila se životem.

Naštěstí mě tam objevil klaun, který brzy ráno chodíval okolo šapita, a zachránil mě. Od maminky jsem ale tenkrát dostala hodně natřískáno, hodně se o mě tehdy bála. Na rozdíl od tatínka na mě bývala hodně přísná. Můj zdravotní stav i přes veškeré moje prosby žádnou námahu nedovoloval, a tak mi nezbývalo, než se s tím smířit. Často jsem ale kvůli tomu plakala. Nakonec mi maminka vycvičila holoubky, se kterými jsem pak vystupovala ve varieté. Moje holuby všichni znáte z filmu Tři oříšky pro Popelku. Libušku Šafránkovou jsme s maminkou učili, jak je má chytnout a pohladit. Mám na to filmování i na Libušku nádherné vzpomínky.

Vedli vás cirkusáci k duchovnu?

Všichni umělci, nejen cirkusáci, bývají citově založení a senzitivní. Jsou velmi citliví na energie, a tak není divu, že duchovno je pro ně velmi důležité. V mém blízkém okolí jsem měla dvě tetičky, které se zabývaly věštěním, ale nikoliv pro lidi zvenku, spíš jen pro naši rodinu. Jedna z nich vykládala karty, druhá mívala křišťálovou kouli a občas pro nahlédnutí do budoucnosti rozhodila i čajové lístky. Je to ale už hodně dávno, asi sedmdesát let. Mě bylo tehdy zhruba pět let a nemohla jsem z nich spustit oči, když věštily, moc se mi to líbilo. V té době mě to ale mnohem víc táhlo ke zvířatům. Obdivovala jsem naše lvy, tygry, koně i slony. Jen hyen jsem se velmi bála. Vzpomínám na naši Ritu, která mě i přes klec chtěla sežrat pokaždé, když jsem se jen přiblížila. Dodnes, když vidím nějaký dokument o hyenách, mám z nich husí kůži. Hyeny a strach z nich se mi natolik vepsaly do podvědomí, že se mi o nich občas zdálo, když se mělo cirkusu nebo někomu z rodiny něco špatného v blízké budoucnosti stát.

Míváte prorocké sny?

I tak by se to dalo říci. U takových snů je ale ten problém, že sice hluboko uvnitř víte, že se něco zlého v blízké době přihodí, ale člověk je jen málokdy schopen z té chaotické změti symboliky určit, co přesně se stane a kdy. Třeba před Sametovou revolucí se mi zdálo, že jsem v nějakém domě a pořád hledám dveře, abych odtamtud mohla konečně odejít. Nemohla jsem se z toho vězení dostat, i když jsem po tom velmi toužila. Těžce se mi tam dýchalo. Nakonec jsem našla dlouhou chodbu, v níž bylo malé okénko, zakryté černou sametovou plachtou. Strhla jsem ji dolů a z okna uviděla divukrásnou, až pohádkovou zahradu, plnou nádherných rostlin a poletujících ptáků. Připadalo mi to jako ráj. Netrvalo dlouho a na Václavském náměstí začaly zvonit klíče. I když jsem po probuzení věděla, že pro mě byl ten sen důležitý, nedokázala jsem odhadnout, co se mi snažil naznačit. Předpokládala jsem, že to znamená, že se upraví moje problémy s dechem a astmatem. To se však nestalo.

Některé snové symboly člověk zkrátka pochopí až později, pokud vůbec, a některé jsou mnohem zřetelnější. Pamatuji se například na noční můru, kterou jsem měla v dětství. Pobíhala tam hyena a celý náš cirkus hořel. To strašlivé vidění se ke mně vracelo znovu a znovu. Pořád jsem se budila a křičela ze spaní. Maminka už ze mě byla tak zoufalá, že mě nakonec požádala, abych už o svém snu pověrčivým cirkusákům, kteří mi naslouchali, přestala vyprávět. Prý jim tím zbytečně naháním strach.

A váš cirkus skutečně vyhořel?

Sice nevyhořel, ale byl zanedlouho poté znárodněn a pro nás všechny nastalo hotové peklo. Jednou v noci se mi zase zdálo o tom, že se nese rakev a všichni z cirkusu zpívají smutnou pohřební píseň. Bylo to hrozné. O několik dní později spadla jedna naše mladá artistka z hrazdy… Ale o tom raději mluvit moc nechci, nejsou to hezké vzpomínky. Takových zvláštních snů člověk nemívá za život mnoho, ale když přijdou, bývají nezapomenutelné.

Vzpomínáte si ještě na nějaké?

Na mnohé z nich, ale ne všechny by se daly považovat za jasnovidné. Stále však zůstávají v mé paměti a jsou pořád barevné a živé. Například (to už jsem byla o něco starší) mě po stěhování, kdy jsem i se svým astmatem běhala mockrát až do čtvrtého patra, přepadla taková únava, že jsem usnula vyčerpáním. Zdálo se mi tenkrát, že stoupám do nějakého vysokého kopce. Nohy mi náhle vrostly do země, nemohla jsem se ani pohnout. Dívala jsem se k nebesům, snad aby mi někdo pomohl, a pak jsem spatřila malé modré světélko. Vypadalo jako malá ampulka. Přibližovalo se ke mně obrovskou rychlostí, a pak mi vletělo přímo do srdce, které začalo rychle pumpovat.

A pak se stalo něco nepopsatelného. V tu chvíli jsem se stala vším, co existuje. Moje vědomí se jakoby rozšířilo a rozprostřelo. Stalo se plnou součástí Prozřetelnosti. Měla jsem v ten dlouhý nekončící okamžik pocit, že teď všechno vím a znám. Bylo to nádherné a zcela nadpozemské. Když jsem se probudila, bylo to pryč a nemohla jsem si vzpomenout na nic konkrétního. Byl to nesmírně silný prožitek, který mě přesvědčil, že věci mezi nebem a zemí opravdu existují. Není to iluze, je to mnohem skutečnější, než naše pozemská realita. Stalo se to krátce předtím, než jsem začala lidem vykládat karty. Už je to přes třicet let.

U tajemných příhod, které jste zažila, bych ještě zůstala. Setkala jste se během života i s nějakými paranormálními jevy?

Několikrát. Snad nejsilnější moment, který s tím souvisí, se stal v Libochovicích, kde mám chaloupku. Koupila jsem ji asi před dvaceti lety. To kouzelné místo mně učarovalo, i když byla chalupa celá rozbořená. Staré dveře už neměly ani zámek, a aby se tam nikdo nedostal, byly tam silné řetězy. Když jsem na chalupě spala první noc, měla jsem hodně zvláštní sen. Zdálo se mi o nějaké staré paní, která byla spoutána těmi řetězy u dveří a prosila mě, abych jí pomohla se vysvobodit.

Jak vypadala?

Pamatuji si, že měla menší, trochu silnější postavu a mírně prošedivělé vlasy, zezadu na hlavě sepnuté hřebínkem do malého drdolu. Aniž by se mi představila, oslovovala jsem ji Maruško. V tom snu jsem jí dala napít, a pak jsem se celá zpocená probudila. Když se vzbudily moje dcery, ještě plná těch nepříjemných pocitů ze snu jsem jim řekla: „Holky, tady se něco stalo…“ Moc mi tenkrát nevěřily, že by to mohlo mít něco společného s realitou. Mně to ale nedalo a co nejdřív jsem pořídila nové dveře, abych mohla řetěz, který jsem viděla ve snu, odstranit a Marušku tím zachránit.

Na celou záležitost bych nejspíš zapomněla, kdyby neuplynulo pár let a já nedostala návštěvu. Zazvonil zvonek a za dveřmi stály dvě mladé dámy, asi čtyřicátnice. Byly velmi milé. Představily se mi a vysvětlily, že za mnou přijely až z Holandska a že tady kdysi bydlela jejich babička. Požádaly mě, jestli by se mohly podívat do stavení, aby se dozvěděly, jak žila. Když jsem se jich zeptala, jak babička vypadala, vytáhly její fotku. Byla to přesně ta paní, kterou jsem viděla ve svém snu! Neměla jsem pochyb. Když mi řekly, že se jmenovala Maruška, málem se mi z toho podlomily nohy.

Co se jí stalo?

To jsem také chtěla vědět, a tak jsem je pozvala dál. Ptaly se po nějaké její železné posteli, ale ta už byla dávno pryč, byla jsem asi třetím majitelem, kdo po její smrti domeček vlastnil. Hezky jsem si s jejími vnučkami popovídala, životní příběh Marušky ale pěkný nebyl. Měla těžkou rakovinu a zřejmě, aby si ulevila od bolestí, se oběsila na klice.

Stalo se to přesně u těch nešťastných dveří, u kterých se mi zdálo, že je spoutaná v řetězech. Nutno říci, že mě Maruška nechtěla strašit. Byla to moc hodná paní, jen měla těžký životní úděl, který už neměla sílu dál snášet. A bohužel, snad právě proto, že to byla sebevražda, zůstávala i po své smrti připoutaná k naší realitě.

Zdálo se vám ještě někdy o někom, kdo již není mezi námi?

Takové sny mívám hodně často. Většinou se v nich setkávám s přáteli a příbuznými, kteří již nežijí. Nedělám před usnutím žádné spiritistické seance ani zvláštní rituály. Mně stačí, abych se krátce před spánkem podívala na fotku toho, s kým se chci ve svém snu setkat, a on si mě najde. Většinou k setkání nedojde hned následující noc, ale dříve nebo později se sen naplní, pokud náš zájem o setkání přetrvává.

A co z takových snů můžeme zjistit?

Hodně záleží na tom, s jakou náladou k nám náš milý ve snu přichází. Lze z toho mnohé vyvodit. Když se usmívá, většinou vám přináší dobré zprávy. Pokud je jeho tvář vážná a strhaná, chce nás upozornit na nepříjemnosti, které teprve přijdou. Dává nám tím najevo, že to bude těžké, ale že je s námi. A taky nám občas pomáhá vzpomenout si na něco, co je právě teď pro nás důležité.

Takže moje otázka, zda věříte na život po životě, je zřejmě zbytečná.

Ano, věřím na život po životě, dokonce i na reinkarnaci, přestože jsem pobožná katolička. Pokud člověk umírá v okamžiku, kdy je nešťastný, hrozí, že jeho duše nenajde klidu ani po smrti. Pak často zůstává uvězněná v naší realitě, bloudí a nedokáže se dostat tam nahoru. Pro bludné duše je to velice těžké a není divu, že se občas přivtělí i k žijícímu člověku, nemají jinou možnost. Věřím, že tomu tak je, i když pro to nemám žádné důkazy. Už jsem během života zažila tolik zvláštností, že nemám důvod pochybovat o tom, že smrtí život nekončí.

Stalo se vám na chalupě v Libochovicích ještě něco zvláštního?

Mám ještě jednu příhodu, která vás jistě bude zajímat. Tentokrát se ale nejednalo o sen, viděla jsem to na vlastní oči. Možná víte, že si hodně potrpím na staré věci, které mají svou historii. Hrníčky, hrnce… To všechno sbírám, protože na chalupu to zkrátka patří. Asi před dvaceti lety mi kdosi přinesl starý krucifix, velký dřevěný kříž, s otázkou, jestli si ho nechci nechat. Pán, který mi ho nabídl jako dar, mi tehdy řekl: „Představte si, že ho vyhodili z pankrácké věznice, když tam dělali stavební úpravy.“ Dar jsem přijala a měla z něj velikou radost, vždyť na kříži byl Ježíš a já jsem velice pobožná. Odvezla jsem ho na chalupu, pověsila jej naproti posteli do ložnice.

Zřejmě to nebyl dobrý nápad…

Bylo ještě světlo, asi čtyři hodiny odpoledne, když jsem si šla na chvíli po jídle lehnout. Venku byl krásný slunečný den. Najednou mě probudil ledový chlad a strašlivý pocit, tak nepříjemný, že jsem vmžiku otevřela oči. A v tu chvíli jsem celá ztuhla, protože můj pohled dopadl na kříž, který byl nedaleko ode mě pověšený na zdi. Právě z něj vystupovaly nějaké bílé chuchvalce energie. Trochu světélkovaly a šla z nich taková zima, že jsem měla po celém těle husí kůži. Byl to hrůzostrašný závan smrti.

V tu chvíli mi došlo, že se nejspíš právě pod tímto křížem léta věšeli odsouzenci na smrt. Chtěla jsem se před tou mrazivou energií, která ze mě vysávala život, alespoň na chvíli schovat pod peřinu, ale moje ruce vypověděly službu. Dokonce jsem měla pocit, že se moje peřina nadzvedává. Trvalo to nejspíš jen chvíli, ale mně to připadalo jako dlouhá věčnost. Nakonec se mi podařilo z místnosti utéct ven na sluníčko. Tam jsem poměrně dlouho tu hrůzu a utrpení od zlých duchů, kteří se mi přes kříž dostali až do ložnice, vydýchávala. Bylo to, jako by na mě právě sáhla Smrt. Pak jsem se konečně odhodlala a vrátila se dovnitř. Křížek jsem prudce strhla ze zdi a položila ho za chalupu k jednomu keři. A pak jsem přemýšlela, co s ním…

Není to poprvé, co mi někdo vypráví o starých předmětech, k nimž zůstaly připoutány duše zemřelých. Jak jste tu nepříjemnou situaci vyřešila vy?

Věděla jsem s jistotou, že večer bude pršet, a tak jsem doufala, že déšť kříž energeticky zklidní. Měla jsem v plánu jej ráno vzít a odnést do kostela, aby ho pan farář posvětil svěcenou vodou. Když jsem druhý den přišla na zahradu, přišlo mi, že svěcená voda už není potřeba. Silný déšť odvedl svou práci dobře. Křížek na mě už energeticky působil zcela jinak, než den předtím. Bylo mi ale jasné, že zpátky do chalupy si ho už pro jistotu nedám, a tak jsem mu našla vhodné místo na zahrádce. Od té doby se nic obdobného neopakovalo, ale řeknu vám, že zažít znovu bych to nechtěla. Určitě ale nejsem jediná, kdo něco podobného zažil. Některé moje klientky, které se rozpovídaly, už také viděly lecos, třeba telekinezi, způsobenou duchy zemřelých. Hodně lidí takové prožitky má, jen se s tím často nemají komu svěřit.

Nedávno jsem viděla dokument Cirkus Kludský z roku 1967. V jakém jste byli příbuzenském poměru s Karlem Kludským, který byl v šedesátých letech oceněn státním vyznamenáním za přínos českému cirkusovému umění?

Byl to můj strýček, naposledy jsem ho viděla, když mi bylo asi patnáct. Pak bohužel zemřel. Úžasný člověk. Celý svůj život cvičil koně a slony, byli pro něj vším. Náš cirkus za dobu své existence několikrát z různých důvodů zkrachoval, uživit takové množství zvířat přes zimu, i během válečné krize, to bylo strašně těžké. Ve stáří se strýček Karel živil jako dělník na pile, měl důchod jen pár stovek, a tak žil velmi skromně. Ale přes všechny ty útrapy, které prožíval, měl v sobě pořád tlukoucí srdce skutečného cirkusáka. Když nemohl mít z finančních důvodů žádné větší zvíře, měl alespoň slepičku, kterou si vycvičil. Jeho slepička chodila po dvoře a zvedala nožičky do rytmu jako cirkusový kůň. Hodně jsme se tomu s maminkou nasmály, když jsme ho byly navštívit. Zkrátka, práce se zvířaty ho těšila až do konce života.

Zajímala jste se někdy, co se duchovna týče, i o jiné věci, než o vykládání karet?

Vždy mě bavila hudba a také psaní. Ráda čtu a kdysi jsem rovněž zpívala. Miluji kulturu a lidi, kteří jsou na tom podobně. Jak už bylo řečeno, chodí za mnou hodně umělců na karty, a ti mě často zvou do divadla na své představení, jenže můj zdravotní stav už aktivní kulturní život příliš neumožňuje. Večer bývám hodně unavená. Ale co se duchovna týče, zajímá mě i numerologie a astrologie východního i západního typu. Když má někdo zájem, propojím astrologické vlivy i s výkladem karet, hodně dobře to spolu funguje.

Řekla jste mi, že jste katolička. Jak to jde dohromady s výkladem karet? Jistě by se našlo mnoho těch, kteří by řekli, že jste se vydala cestou pekelnou, když vykládáte čertovy obrázky. Jak to vnímáte vy?

Můj tatínek byl hodně pobožný, nekouřil a nepil, dokonce chodil každou neděli do kostela, ať jsme byli kdekoliv. Katolickou víru jsem zdědila po něm, máme ji v našem rodu zakořeněnou už po mnoho generací. Všichni jsme katolíci a vedli jsme k tomu i naše děti. Ovšem i když jsem hodně pobožná, mám vlastní hlavu, a hlavně srdce. Když se něco, co uvnitř cítím, že je pravda, neslučuje s ortodoxními názory jiných katolíků, nenechám se jimi ovlivnit. A stejné je to i s reinkarnací, v níž věřím. Samozřejmě, že se občas najdou lidé, kteří mě za to kárají, ale mně je to upřímně úplně jedno. K životu je důležitá nejen víra, ale i svobodná vůle.

Věříte v existenci andělů strážných?

Ano, každý z nás má své anděly strážné. Já věřím, že moji andělé strážní jsou moje rodina, moji příbuzní, kteří již zemřeli. Když se v mém životě něco děje, zjeví se mi moje maminka nebo tatínek v různých podobách, aby mne varovali, nebo naopak uklidnili, v takovém případě jsou to ty nejkrásnější sny. Tatínek mě kdysi učil problémy, které nedokážu sama nijak vyřešit, plně odevzdat Bohu. Říkával: „Poruč to Pánubohu a on ví, jak to udělá. A ty si mezitím od toho trochu odpočineš.“ Na tuto jeho radu nedám dopustit, v životě mi mnohokrát pomohla. Občas je dobré trpělivě vyčkávat, jaká je vůle Páně, než dělat unáhlená rozhodnutí.

Odkud myslíte, že k vám informace o budoucích událostech přicházejí? Máte při věštění nějaké konkrétní vize? Nebo je každá dobrá kartářka dobrou psycholožkou a určité věci vyčte i bez toho, aniž by rozložila karty?

Zcela upřímně, každá dobrá kartářka umí určité věci odhadnout už během prvních několika minut. V podstatě to umí každá žena, která dokáže dobře naslouchat své intuici. Ale karty člověku mohou nabídnout ještě mnohem víc, než psychologie. Já o svých klientech dopředu nic vědět nechci, mně bohatě stačí, když mi člověk dá datum svého narození, zamíchá 32 mariášových karet a vyloží je před sebe. Někdy pak vidím nějaké obrazy a výjevy z jeho života, jindy jeho budoucnost pouze „čtu“ z postavení jednotlivých karet.

Občas je pro mě výklad snadný, jindy mě překvapí a musím jít do mnohem větších hlubin, než jsem původně očekávala. A úplně nejvíc bývám naladěná v okamžicích, kdy už jsem hodně unavená. Mnohem snadněji pak totiž dochází k tomu, že se rozšiřuje vědomí a jasnozřivé vize bývají hlubší a detailnější. Někdy se zkrátka při výkladu dostávám do úplně jiných sfér. Neděje se to vždy, ale když k tomu dojde, je to hodně intenzívní a pozná to i klient, protože věštba bývá velice konkrétní. Lidé jsou pak velmi překvapeni, jak to či ono mohu vědět. Pro mě jsou ale tyhle stavy změněného stavu vědomí hodně vyčerpávající.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Záhady života

Vložil: Redaktor KL