Vánoce v září. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
28.09.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Vánoční ozdoby
Když jsem včera byl v jistém nejmenovaném nákupním řetězci a viděl tam už teď, na konci září, v prodeji vánoční potřeby, vyvolalo to ve mně řetěz nostalgických vzpomínek…
Když mně byly čtyři roky, už jsem uměl pořádně mluvit a mým koníčkem bylo listování v knížce pohádek Boženy Němcové s ilustracemi, pod kterými byl vždycky kousek textu, a tím jsem získával informace o životě, odvezli mne o Vánocích na měsíc do nymburské nemocnice se spálou. Do té samé nemocnice, kde jsem se koncem války narodil ve sklepě, protože Nymburk byl železniční uzel a byly tam výtopny vlaků, a tak se stal oblíbeným cílem náletů spojeneckých letadel – jak to známe z filmu Ostře sledované vlaky, který se odehrává o dvě stanice dál, v Kostomlatech, kde byl tehdy výpravčím jistý Bohumil Hrabal.
Na konci 40. let byla spála smrtelná nemoc, a tak mi píchali penicilinové injekce, protože tabletky ještě nebyly, a tím mi zachránili život. Také jsem dostával rohlíky, namazané máslem jen do poloviny jejich délky, protože másla bylo málo a muselo se šetřit.
V nemocnici jsem se, asi z dlouhé chvíle a díky Boženě Němcové, naučil číst a také psát, ale jenom tiskací písmena, a ještě jsem pletl malá s velkými.
Někdy v polovině ledna mě pustili a maminka, která mi denně jezdila z Poděbrad do Nymburka do nemocnice zamávat, našla v té knize pohádek vzadu, na listech, kde už není nic natištěno, básničku, napsanou pečlivě olizovanou špičkou inkoustové tužky tiskacími velkými i malými písmeny. Dodnes si ji pamatuji, i když nic z ní nenaznačovalo budoucího Seiferta nebo Nezvala:
Tam za kopcem je chata maličká ona je tak malá jak má dlanička.
|
Maminka, překvapená mou náhlou znalostí písma, a také ve strachu, aby svět nepřipravila o budoucího génia, list opatrně vystřihla a odnesla k panu Bohumilu Říhovi, učiteli, spisovateli, a zejména obávanému školnímu inspektorovi, který bydlel ve vedlejší vilce. Ano, tomu, co pro nás malé napsal Honzíkovu cestu, O letadélku Káněti a Dětskou encyklopedii a pro dospělé třeba román Doktor Meluzin, odehrávající se na podzim, podle kterého pan režisér Vláčil a pan skladatel Liška vytvořili filmovou báseň Dým bramborové natě:
Zásluhou pana inspektora Říhy o dalších Vánocích i tu mou báseň otiskla Mateřídouška, což bylo vedle Rudého práva tehdy v Čechách nejčtenější periodikum.
Kdysi jsem v prosinci koncertoval v Betlémě, kde se Spasitel narodil v podobných podmínkách jako já, a pochopil jsem, že Ježíškovi nějaké prochladnutí moc nehrozilo, zvlášť když ho zahřívali volci svým dechem. Bylo jen trochu pošmourno a občas i pršelo, což místní přijímali s údivem. Dnes, kdy se v Betlémě a v okolí dnem i nocí bojuje, na něj myslím častěji. Připadá mi, že se betlémské vánoční počasí stěhuje i k nám, a tak si říkám, jestli se u nás nepřipravuje druhý příchod Spasitele…
U nás v Poděbradech o Vánocích bývalo všechno bílé a na silnicích i chodnících byla spousta uklouzaného sněhu, někde trochu posypaného popelem. Pro nás kluky to byl ráj. Boty na zimu jsem míval pěkné filcové, které tenkrát prodával dům od domu Slovák, který jich míval na zádech ranec a přes rameno veliký svazek. Těšili jsme se, až u nás zazvoní, a boty vydržely celou zimu suché, protože se nesolilo.
V naší Mánesově ulici občas po uklouzaném sněhu projel kočár, tažený bílým koněm, ve kterém pan Tomášek vozil lázeňské hosty, zabalené dekou. Pan Tomášek byl lakomý a nás kluky, i když jsme hodně loudili, nikdy nesvezl. Přání se mi splnilo až kousek od Poděbrad, v Činěvsi, jen to nebyl kočár, ale žebřiňák, a svezl mě v něm starý pan hrabě Černín, který tam pracoval a vůbec nebyl lakomý jako pan Tomášek. Takže jsem vlastně jel hraběcím kočárem.
Loni o Vánocích u nás v Jinonicích napadl sníh, a když jsem ho večer shraboval, trochu nadával na to bílé nadělení a koukal, kde ještě co uklidit, uvědomil jsem si najednou tu bílou jiskřící krásu. Rozhlédl jsem se. Ještě tak uvidět Ježíška, jak se lopotí s dárky. Honem jsem to všechno vyfotil, raději dvakrát. Třeba ho na fotce uvidím.
V noci mizerně spím a často se probouzím a k ránu zase usnu, a když se v sedm probudím, už si ani nepamatuji, co jsem v noci vyváděl. Dnes jsem našel na psacím stole vedle počítače na kusu papíru tužkou, i když už ne olizovanou inkoustovou, naškrábané další básnické dílo, druhé, a patrně poslední, které jsem v polospánku napsal:
Pravda se schovala do atomového úložiště a lásku rozdrtila ocelová vrata bankovních trezorů a lidé polévaní kbelíky plnými hnusu lži a falše zoufale zdvíhají své ruce k nebi s voláním o pomoc proti samozvaným bohům
|
Loni sníh pár dní vydržel. Dnes máme rozmoklé ulice, vyplavené vesnice a stromy, obalené odpadky. Třeba se ale všechno do Vánoc ještě zlepší. Pořád je na to ještě pár dní čas…
Vložil: Jaromír Janák