Nejslavnější seriál v přímém přenosu, Troška záchranářem a proč něžný komik ztratil chuť do života. Tajnosti slavných
25.09.2024
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Jan Skopeček v komedii Oldřicha Lipského Tajemství hradu v Karpatech
Jeho jemný humor, spolehlivost a preciznost se staly pro režiséry sázkou na jistotu. V nemilost upadl hned dvakrát, poprvé si „vyskočil“ rovnou na Brežněva, po listopadu 1989 pak čelil pomluvám, které jeho kariéru málem zabily. (Pokračování z pondělí 23. září)
Celou svoji kariéru až do oficiálního odchodu do důchodu spojil Jan Skopeček s libeňským Divadlem pod Palmovkou. Byly mu svěřovány hlavně charakterní role, spojené s jemnou komikou, milovníky nehrál nikdy. I coby důchodce pak dál se svou domovskou scénou spolupracoval, pohostinsky ale působil i na dalších pražských scénách, například v Hudebním divadle Karlín, ve Strašnickém divadle či v Divadle Komedie. Jeden z posledních výrazných představitelů své generace ztvárnil během kariéry před filmovou a televizní kamerou více než tři stovky nejroztodivnějších charakterů a rázovitých postaviček a jeho divadelní role lze sotva spočítat.
Učedník kouzelníka Čáryfuka:
Sázka na jistotu
Před kamerou stanul poprvé v roce 1952 jako redaktor německého deníku Rote Fahne Wünsch ve špionážním dramatu Únos, které natočila legendární režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos. O rok později si zahrál dělníka v dramatu Botostroj, pak už na něj režiséři pamatovali pravidelně, můžeme si ho připomenout jako lékaře posudkové komise v Dobrém vojáku Švejkovi, kaprála v Táboře v pokračování Poslušně hlásím… či příslušníka SNB Hálu v dobrodružném příběhu s detektivní zápletkou Smrt v sedle. Nabídky začal dostávat i od počátku i od Československé televize, která zahájila pravidelné vysílání v prosinci 1957. Poprvé se objevil na obrazovce v roce 1958 jako mnich pokladní v inscenaci zázračný elixír otce Goucera a o rok později si zahrál i v historicky prvním českém seriálu Rodina Bláhova a seriály ho pak provázely po celou kariéru, od Klapzubovy jedenáctky před F. L. Věka a dlouhou řadu epizod oblíbených diváckých historek ze života Bakaláři po Hospodu a Ordinaci v růžové zahradě.
Tři chlapi v přímém přenosu
V roce 1961 se stal miláčkem publika otec Potůček z Tří chlapů v chalupě. Seriál, který natočil František Filip podle scénáře Jaroslava Dietla, měl osmnáct dílů a vysílán byl jednou za měsíc až do roku 1963 a v čase vysílání spolehlivě vylidňoval ulice. Každou epizodu herci zkoušeli čtyři týdny, v Zemědělských novinách k němu vycházel fotografický komiks a vysílal pořad Promluvy otce Potůčka k národu. A jak rostla oblíbenost seriálu, byli tři Potůčkovi stále víc kritičtí a překvapivě jim to procházelo. V archivu se ale zachovaly jen poslední tři díly, protože se tenkrát vysílalo živě z pražské Měšťanské besedy a záznam ještě nebyl vynalezen, takže vysílání často provázely technické problémy. Pak se na obrazovce objevil nápis Závada není na vašem přijímači a některé epizody skončily až v noci. V roce 1964 se na přání diváků vrátili na obrazovku jako Tři chlapi po roce a v roce 1973 ještě natočil Oldřich Lipský filmové volné pokračování Tři chlapi na cestách.
Tři chlapi po roce:
Dopis Brežněvovi
Tam Jana také dostihl v roce 1968 zákaz umělecké činnosti. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy totiž sepsal, co si o ní myslí, a jeho názor byl později otištěn a nazván Dopis Brežněvovi. Zákaz hraní ve filmech prorazil až v roce 1973 právě Oldřich Lipský svou komedií Tři chlapi na cestách. Další trable na něj dolehly zcela nečekaně po listopadové revoluci 1989, kdy byl pro změnu osočen ze spolupráce s StB a jeho jméno se objevilo na seznamu spolupracovníků. Nebezpečná fáma se prý zrodila kvůli tomu, že kdysi bydlel s manželkou na Rašínově náměstí v domě Havlů. „Ivan tam v tu dobu bydlel, ale Václav ne. A mne, představte si, osočili, že jsem estébák, který ho má za úkol sledovat. Taková nehoráznost! Proč by mě potom Havel obsadil v divadle do své hry Odcházení, kdybych byl grázl, za kterého mě označovali.“
Jen Troška se nebál
Kvůli křivému nařčení prý Jan Skopeček přišel i o spoustu zajímavých nabídek. „Jedinej režisér Troška mě obsadil. Režiséři se bojí a raději mě vyškrtnou. Proč bych měl umřít s takovou kaňkou? Když vás ale vyhodí z jedoucího vlaku, tak ho nikdy nedohoníte,“ povzdychl si v roce 2005, když se rozhodl bránit soudní cestou. „Chci umřít s čistým štítem, proto jsem to hnal až sem. Inspirovala mě Jiřina Bohdalová, která podobný spor vyhrála. Já jsem nikdy žádnou spolupráci s StB nepodepsal.“ Nakonec dosáhl svého a pražský městský soud nařídil ministerstvu vnitra, aby do třiceti dnů jeho jméno ze seznamů vyškrtlo. Za své působení v divadle získal už v roce 1962 Cenu hlavního města Prahy, v roce 1995 k ní Nadace Život umělce přidala cenu Senior Prix a v roce 2017 převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy.
Vidrholec:
Nejkrásnější dárek
Během 65 let se filmovým a televizním divákům představil jako hospodský, tajný, pacient, strážný, muž s puškou, konstruktér, četník, popelář... V jeho filmografii nechybí ani pohádky či slavné komedie, od Fantomu Morrisvillu přes Drahé tety a já a Zítra to roztočíme, drahoušku…! po Troškovy Kameňáky. Souběžně spolupracovat i s dabingem, jeho hlasem mluví mimo jiné například ovád Cilík ve Včelce Máje, Johan v dalším populárním animáku My z Kačerova či Blboun v Alence v říši divů. Věnoval se i psaní, napsal šest divadelních her, například Záhadu červeného pudru, a několik rozhlasových dramatizací. V roce 2000 vydal knihu vzpomínek Jan Skopeček o sobě …jak jsem potkal slona, na kterou v roce 2013 navázala autobiografie Jan Skopeček o sobě. Navíc se dlouho nepochlubil svým dalším talentem, celý život psal texty a přál si, aby byly zhudebněny. Přání mu konečně splnila až k devadesátinám kapela Kroky Michala Davida, která mu nabídla vydání cédéčka s písněmi, které otextuje.
Bez práce a opuštěný
Naposledy jsme ho viděli v roce 2015 jako dědu Nováka v Troškově Vánočním Kameňáku, pak ještě natáčel Policejní historky režiséra Pavla Dražana, které ale čekaly na filmové zpracování až do letoška. Od léta 2013 už žil v bytě v pražských Vršovicích sám, protože jeho milovaná manželka, herečka Věra Tichánková, musela do nemocnice a 9. ledna 2014 ho opustila navždy. Trpěl problémy se sítnicí, kvůli nimž se mu výrazně zhoršil zrak. Několikrát ročně ho navštěvovala dcera Marie, která žije ve Francii. Po devadesátinách už potřeboval asistenci, a tak se přesunul do domova seniorů Slunečnice v pražských Bohnicích. Absence práce, na kterou byl celý život zvyklý, mu vzala chuť do života, přesto se snažil být společenský, rád si povídal, hlavně se ženami, a vyrážel na procházky. Skvělý herec a dramatik Jan Skopeček navždy odešel v pondělí 27. července 2020 v Nemocnici na Bulovce.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Paměť národa, idnes.cz, Jan Skopeček o sobě)
Vložil: Adina Janovská