Odpověď závistivé čtenářce. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
21.09.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Divadlo, divadélko
Tak to přece jenom zveřejním. Dlouho jsem přemýšlel, jestli ano nebo ne a jestli to má cenu – ale nakonec jsem se rozhodl...
Psala mi totiž jedna paní. Do počítače, samozřejmě, papírové dopisy už dávno nechodí. Četla prý jedno mé povídání. A začala slibně:
„Milý pane Janáku, vy tady pořád píšete o divadle, to jste měl lehký život, jen tak si zahrát a topit se v penězích.“ (Tady se to začalo významově zadrhávat.) „Jo a za ty články máte asi také pěkné peníze, tak byste aspoň mohl psát, abychom tomu rozuměli, ty divadelní názvy jsou jako cizí řeč!“
Paní má vlastně pravdu, a protože se právě teď nezabývám topením se v penězích, ale suším promoklé šaty topené v nedávných deštích, tak než to uschne, vytvořím nejen pro paní slovníček. Abychom si už konečně porozuměli:
V divadle jsou herci velkých rolí, herci malých rolí a lidé, kteří by brali cokoliv. Jen aby hráli. I když by to byla jenom čurda.
ČURDA, to je rolička, jen pár vět, ale musíte kvůli ní vydržet celý večer v divadle a čekat. Někdy to přijde draho, zvláště máte-li v divadelním klubu otevřený účet.
ŠTĚK, to je role ještě menší než čurda, asi taková, jako když pes štěkne a zase usne.
Divadelní PES nemá se psem, který na vás takhle vybafne někde za plotem, nic společného. Jeden divadelní význam slova PES (taky se říká HUND) je paruka, která na vás visí jako kůže na psovi. Druhý význam vychází z jiného kontextu. Slavná je věta „paní, nesu vám psaní“. Kdo je na tenhle typ donášení obyčejně cvičen? PES! Proto se tak říká i rolím tohoto typu.
Taková role není významná, ale významně posunuje děj, když už si autor neumí poradit jak dál. Důležité je přijít na jeviště včas, pokud možno dveřmi, ze kterých váš příchod herec, kterému toho psa nesete, očekává. Samozřejmě si musíte pamatovat, kterému páníčkovi to psaní máte dát, abyste se tím, že ho budete nutit nepravé osobě, nedostali do potíží.
Slovíčko VEJŠLAP neznamená, že si uděláte túru na horské štíty, je to okamžik, kdy máte vejít na jeviště, chvilku tam zůstat, případně něco předem naučeného říct a zase se rychle vrátit. Pokud to, co tam máte říct, zapomenete, říká se tomu VOKNO, a předpokládá se, že si vzpomenete, aby hra mohla pokračovat a ostatní herci, ve snaze vám pomoci, se nemuseli chytře ptát „a nechtěl jste mi něco říct?“ Ano, vy víte, že mají jistě pravdu – ale ježíšikriste, co to něco mělo být? Pokud si ani pak nevzpomenete, tak se tomu říká AUSLÁG (tj. německy výklad v obchodě) – tedy okno neskutečných rozměrů.
Řadu z těchto termínů, týkajících se zapomenutého textu, probrali moji kolegové před drahnými lety v televizním pořadu Sešlost (což bylo ve významu, že se sešli, ne že už byli sešlí!):
ŠTRONZO je okamžik, kdy se na jevišti všechno zastaví a nikdo se ani nehne – i když se většinou vždycky najde nějaký trouba, který to pokazí. (Doporučuje se nepoužívat to slovo v Itálii, kde znamená jistou zapařenou část dámského těla, a když to jedna kolegyně bezelstně vyřkla, přinesli jí mastičku na opruzeniny.)
ŠLÁGVORT je věta, kterou vám má někdo říct a vy na ni máte navazovat. Ačkoli je to slovo německého původu, je výhradně české, v němčině se tomu totiž říká STICHWORT. Česky spisovně NARÁŽKA, po které by v žádném případě nemělo přijít vokno nebo dokonce aulág.
Když se má zvedat FORHAŇK, tak to nemá nic společného s mou dávnou krásnou spolužačkou Haňkovou, ale že vytáhnou oponu. Nezaměňovat s firhaňky – tak se kdysi (v dobách, kdy ještě obrozenci do renesančně kralické, a posléze venkovské češtiny nedodali nově vynalezená slova pro moderní život měšťanský) říkalo záclonám.
REVUÁLKA je také opona, ale neznamená to, že za ní bude nějaká legrace, je to jen takový lehký závěs, který se spustí, a herci před ní pokračují ve hře. Znáte ho nejspíš z Televarieté, kde zahaloval vzadu sedící Orchestr Václava Zahradníka. Za revuálkou se mládenci a dívky z techniky, tedy KULISÁCI, pokoušejí pokud možno potichu přestavět scénu, a jako na potvoru jim vždycky něco upadne a bouchne, a tak se do dialogu herců zezadu ozve „Franto, proč to nedržíš?“
Protože se na jevišti povalují hřebíky a jiné nepatřičné předměty, doporučuje se vstupovat tam v divadelních botách. I když pamatuji slavnou Jelenu Obrazcovovou, která celé představení odehrála bosa, a proto se vždycky po přestavbě luxovalo, a to byla záležitost, kterou divadlo nepamatuje:
Ale lepší je mít na jevišti boty. A boty stejně jako lidi, jak praví přísloví, jsou různé. I ty divadelní:
PEMZKY, to jsou takové jednoduché pánské boty bez tkaniček, musíte mít na jejich obouvání lžíci a nosí se hlavně ke psím dečkám (což jsou ty bílé zapínací návleky přes botu z filmů pro pamětníky, které samozřejmě ve spěchu nejdou zapnout).
Místo pemzek můžete nosit PERKA, což jsou boty vylepšené dvěma gumičkami, aby šly přes nárt.
LAKÝRKY jsou lesklé, nosí se hlavně k fraku a je to děsně nóbl – ale až budete v divadle v přední řadě, všimněte si, až se na jevišti herec posadí a dá nohu přes nohu, že na podrážce před podpatkem bývá napsané jeho jméno, aby si to garderobiér nespletl. (Pokud je jméno napsané čitelně, ušetříte za program a snadno poznáte kdo je kdo.)
Podal jsem základní informace, aby se paní čtenářka v naší divadelní hantýrce teď už lépe orientovala, šaty mi uschly a odcházím se dál topit v penězích. Konkrétně za toho půl druhého roku, co tu jednou týdně vyprávím, mi už dva čtenáři poslali celkem 322 korun. Jeden pán dvě stě dvacet dvě koruny a jedna hodná paní stovku.
Slušné peníze. Zatajím je před berňákem. (Ale vás tím k ničemu nenavádím!)
Vložil: Jaromír Janák