Jak mě Oldřich Nový vzal na milost. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Oldřich Nový

„Jak ho můžeš tak obdivovat, divně mluví a to zpívání také nic moc,“ říkala mi maminka, když se vrátila z premiéry Hudby z Marsu. Kdybych byl býval viděl jen tohle veledílo, možná bych jí dal za pravdu, jenže když se u nás v Poděbradech dával Valentin Dobrotivý, Roztomilý člověk, Kristián nebo Pytlákova schovanka, tak jsem vybrakoval kasičku a z ušetřených desetníků jsem poskládal dvě koruny, abych na tyhle filmy mohl jít dvakrát. Někdy i třikrát.

Nejraději jsem měl Kristiána, ještě tu kratší verzi, ze které vystříhali Járu Kohouta, když v roce 1949 během estrády pro pohraničníky přešel přes kopečky. V tomhle případě si myslím, že film vystříháním toho až příliš lidového komika neutrpěl a dal více vyniknout všem báječným (a ještě jednou báječným) hercům v čele s Oldřichem Novým. Prostě a jednoduše, na Oldřicha Nového jsem byl fanatik.

A po letech se stal zázrak. Vlastně dva.

První, že mě přijali na konzervatoř. Druhý, to bylo štěstí a šok zároveň, když první člověk, kterého jsem na konzervatoři, když jsem tam šel poprvé, viděl stát vedle slavné vrátnice, byl můj idol dětských, potom jinošských a dnes už i velebnokmetských let. Oldřich Nový!

Kristián byl už sice trochu odrostlý, cigaretu ale držel stále neodolatelně a svou kouzelnou výslovností právě diskutoval o tom, že potřebuje do své třídy přidat ještě nějaké židle.

Klepaví jazykové z mé generace (která pana profesora Nového zastihla už po šedesátce) by prozradili, že si před milostnými výstupy stříkal do úst trochu voňavky, a když se rozohnil a potřásl hlavou, trochu se mu posunulo tupátko na temeni hlavy a bylo vidět, že Kristián už dospěl do mužného věku. Ale šarm a kouzlo (i přes určitý odstup, který si udržoval od jemu neznámých lidí) to všechno zůstalo…

Měl jsem štěstí, kamarádil jsem s žáky z jeho třídy, a protože v muzikálovém oddělení, které na konzervatoři založil, postrádali tenora, který by měl rozsah větší než oktávu, zvali mě, abych s nimi občas vystupoval. Oldřich Nový to s ohledem na hudební stránku schválil, ačkoli si o mém „hereckém talentu“ v porovnání s jeho žáky určitě myslel své. Jednou si mě ale po vystoupení zavolal, podal mi klavírní výtah Polské krve a se slovy „Jaromíre, nechte si ho,“ mi ho věnoval. Mám ho i s jeho krásným podpisem schovaný mezi svými poklady. Řekl jsem jen „děkuji, Mistře“, protože tak a nejinak jsme říkali svému jedinému profesorovi, který nás důsledně oslovoval křestními jmény, ale vykal nám…

Jako režisér byl přísný a nepřipustil žádnou improvizaci nebo flákání po jevišti, jak to často vidíme u současných „umělců“, odpočívajících na jevišti mezi natáčením dalších dílů hloupých seriálů. Na druhou stranu když film Dva z onoho světa, ve kterém O. N. hrál sám sebe, tedy učitele na konzervatoři (jednoho z jeho studentů tam tehdy hrál i náš redakční kolega Ondřej Suchý), byl na čas zakázán pro účast Nového filmové dcery Helgy Čočkové na slavném nepovoleném studentském majálesu 1965 s Allenem Ginsgbergem, pan profesor Nový to Helze odpustil. Uměl rozlišit mezi průšvihem toho, kdo nedělá nic, a průšvihem za to, že někdo něco dělá něco pro dobrou věc…

Psali jsme

Moje cesta od rokenrolu k filmové legendě, Oldřichu Novému. Album Ondřeje Suchého

Bohužel jsem neměl štěstí pana profesora Nového vidět jako slavného Floridora/Célestina v Mamzelle Nitouche v Karlíně ve slavné druhé inscenaci, v níž v roce 1953 navázal na původní představení ve svém Novém divadle v roce 1938. To mě mrzí už proto, že (kdo z vás by to nevěděl) Oldřich Nový, který žil v mládí v Paříži, slavnou operetní Nitušku (mimochodem Nitouche znamená francouzsky Netýkavka) do podoby, v níž se na českých jevištích dodnes hraje, sám přeložil i upravil. To jeho jsou slavné české verše:

Z té inscenace, která byla nakonec citována dokonce i v nedávném seriálu Bohéma (kde roli Oldřicha Nového ztvárnil herec se stejně slavným jménem Saša Rašilov), ale naštěstí existuje rozhlasová nahrávka. Ta opereta stála a padala s výkonem O. N., který byl parádní. Dávala se pak ještě několikrát, ale nikdy to už nebylo ono. V porovnání s ním neuspěla ani televizní inscenace s Lubomírem Lipským a docela dobrou Nituškou Helenou Kratochvílovou Fridrichovou, mou bohužel brzy zemřelou kamarádkou. Příběh tichého klášterního varhaníka Célestina, který se ve svém druhém životě projevuje jako bonvivánský skladatel operet Floridor, byl O. N. možná blízký pro to, že to byl příběh jeho samého. V nitru herecko-pěvecká hvězda evropského formátu – navenek tichý pan učitel z konzervatoře (hrající za nás ve filmech povětšinou role dělníků). Ostatně stejný příběh má i Kristián.

Měl jsem štěstí pana profesora vidět ještě v plné síle na začátku šedesátých let v operetě Madame Favart od Offenbacha, a tam byl také skvělý. Tou dobou už bohužel jinak v divadle moc nehrál, ale podařilo se mu (v době, kdy si lidé ne a ne zvyknout na operety z družstevního prostředí) režírovat Frimlovu Rosemary se vším, co má opereta mít, a zachránil tak vlastně na poslední chvíli můj pozdější domov, karlínské divadlo, když ho už přestávali navštěvovat i poslední diváci. Taky byl načas jeho ředitelem.

Po představeních sedával sám v divadelním klubu u skleničky koňaku. Ačkoli přátelé mu říkali Božolé (pro jeho provokativní zvyk si v posledním pajzlu reálně socialistické republiky objednávat beaujolais nouveau), už si neobjednával koňak francouzský, ale gruzíňák to byl jistě. Někdy za ním chodila jeho dcera Jana, „plod nezralého mládí“, který si posléze adoptoval do svého zralého, finančně zajištěného manželství. Kdysi to bylo zvykem; udělal to tak Vlasta Burian i zakladatel Kabaretu Červená sedma Jiří Červený.

Potom mu umřela manželka, paní Alice Valentová (která jako dcera z bankéřské rodiny před válkou financovala jeho divadlo a on se s ní za války odmítl pro její „neárijský původ“ rozvést, za což putoval do koncentračního tábora), a pan profesor jako by se začal vytrácet. Sice si ještě na Fidlovačce, která tehdy patřila pod karlínské divadlo, zahrál v roce 1975 ve své úpravě Gogolovu Ženitbu, ale to už byly takové poslední záchvěvy. Ze slavného herce zbyl jen stín. Představení navíc dorazila děsivá herečka-soudružka Jožka z Plzně, kterou na příkaz strany a vlády museli v Karlíně přijmout, a pitomým výkonem vzala panu Novému chuť do dalšího hraní. Což svým skvělým výkonem v inscenaci nezachránila ani Laďka Kozderková, které O. N. předpovídal, že bude jednou zpívat v pařížské Olympii.

Psali jsme

Jak Laďka Kozderková chtěla být černoškou (i mimo divadlo). Sobota Jaromíra Janáka

Pan profesor (kromě konce války, kdy bydlel v koncentráku Osterode, kde zachránil život kolegovi Janu Skopečkovi) bydlel skoro celý život v krásném bytě v Králodvorské ulici, dům ale musel ustoupit stavbě obchodního domu Kotva, a tak se ve stáří (už sám) přestěhoval do velikého domu kousek od synagogy v Pařížské ulici. Přestal přijímat návštěvy, zato na svém kuchyňském stole krmil holuby.

Herec, který ve dvaceti se slamákem-žerarďákem na hlavě nasával svůj pozdější styl v pořád tak trochu secesní Paříži a tehdejší uhlazené chování pronesl skoro celým dvacátým stoletím (až k rolím pana knihovníka Dvorského a účetního Koníčka ze Světáků a Takové normální rodinky), zemřel v době, kdy žačka jeho přítele Rudolfa Frimla Barbra Streisand natáčela v Praze film Yentl. Oldřich Nový ji ale už přijmout nestihl. Když ho tehdy přišel navštívit Michal Pavlata, přijal i jeho jen u pootevřených dveří. A když se Michal zeptal, zda takhle přijímá i dámy, řekl jen smutně: „Ach, pane Michale, ke mně už dámy nechodí…“

A ještě jednu moudrost mu prý tehdy, v roce 1983, pan profesor řekl: „Rok 1948 rozptýlil nejen moje, ale i všechny vaše naděje…“ Když projdu v Pasáži Alfa místem, kde bývalo Nové divadlo a později Semafor, je mi smutno nad současnou divadelní bídou. Mám chuť vzkázat tam nahoru: Pane profesore, co se týká múz, jsou asi všechny revoluce ničivé…

Nakonec ještě vysvětlivka:

Tupátko (tupé) je vlasový příčesek, který se dává divadelním i filmovým umělcům na hlavě v místa, na nichž už je jen kůže. Dá se nosit i v civilu. Na rozdíl od paruky, které se v divadelní hantýrce říká pes.

Vložil: Jaromír Janák