Babiččiny kvasnice, válečný paradox a velký sen zakladatele české dynastie Brousků. Tajnosti slavných
13.09.2024
Foto: Se svolením Filmexportu
Popisek: Otakar Brousek starší jako agent Ertl v dramatu Kohout plaší smrt, v němž tvůrci zpracovali skutečný případ agentů StB a francouzské tajné služby, vedený ve spisech StB jako akce Mýtina a akce Štědrý. Ve filmu z roku 1961 se po letech věznění vrátila před kameru Jiřina Štěpničková.
Mimořádné charisma, podtržené podmanivým hlasem s perfektní dikcí, jedinečný suchý humor a preciznost v každé vteřině. Venkovskému klukovi z Posázaví nadělil hereckou průpravu místo školy život. A do obleku či uniformy jako by se přímo narodil.
Za hranice všedních dnů, jen coby kamenem dohodil od velkoměsta, které nespí. Po trati číslo 210, na kterou už počátkem minulého století vyrazil legendární Posázavský pacifik. Ten „horní“, projíždějící kaňonem řeky Sázavy. Na jejím pravém břehu, v ráji trampů, se právě před sto lety začala psát historie jedné z našich významných hereckých rodů, i když jeho zakladatel o tom tehdy nemohl mít ani ponětí. Noblesní a kultivovaný gentleman s podmanivým hlasem, Otakar Brousek starší. Vždy přesný, spolehlivý, stoprocentně připravený, prostě profesionál, přestože mu hektické události v době jeho mládí odbornou průpravu neumožnily. A nenajdeme žádnou hereckou „disciplínu“, v níž by nezanechal stopu, od rozhlasu a dabingu po televizi a film. Tou nejdůležitější ale pro něj bylo divadlo.
Malá noční povídka – U řeky:
Posázavský ráj dětství
Narodil se 28. září 1924 ve středočeských Krhanicích. Jeho dědeček tam míval hospodu, kterou později vyměnil za koloniál, poté co ho začalo trápit revma. Vedení obchodu ale brzy musela převzít babička a dědu každý den vynášeli v křesle ven, aby měl přehled. A pod tím křeslem měl postavený půllitr, aby byl ve stínu, a Otakar s bratrem františkem mu běhali pro pivo do jeho bývalé hospody. Cestou upíjeli a do krámu chodili tajně na mandle, rozinky a uždibovat kvasnice. Babička měla kromě krámu na starosti celé hospodářství, takže zvířata i kus pole, na kterém byly kromě brambor a obilí i obrovské záhony jahod. Otec byl vyučený tesař a později oblékl četnickou uniformu, vztah ke kultuře, a hlavně lásku k divadlu v něm ale zasela a budovala maminka, která byla vášnivou ochotnicí. Od dětství rád recitoval, velmi brzy začal chodit do houslí a zpíval ve smíšeném sboru.
Válečný paradox
Na gymnáziu v Českém Brodě hrál v orchestru a divadelním kroužku a začal snít o studiu herectví, s čímž ale rodiče nesouhlasili. Přáli si, aby vystudoval medicínu. Ke splnění snu mu nakonec paradoxně dopomohli nacisté. Když maturoval, byly české vysoké školy nacisty už několik let uzavřeny, a místo na konzervatoř byl totálně nasazen. Naštěstí nikoli do říše, ale do pražské ČKD. Do světa múz tudíž mohl vstoupit až po osvobození a místo do školy se bez jakékoli odborné průpravy vrhnul rovnou do praxe. První angažmá získal v kladenském divadle, do nějž vstoupil díky ochotnickým zkušenostem už jako herec a inspicient. A zkušenosti v něm sbíral ve velkém, protože poválečný dramaturgický plán se po letech nacistické kulturní diety rozjel jako kvapík. Každé tři týdny byla další premiéra, takže během jediné sezóny odehrál třináct premiér. Už za rok si splnil jedno malé přání, úspěšně složil zkoušky do Studia Národního divadla k Jindřichu Honzlovi.
Československý pavilon – Expo ‘58:
Jedinečný suchý humor
Rok 1946 byl pro jeho budoucnost klíčovým. Začal spolupracovat s rozhlasem, v roce 1948 ale musel narukovat a povinnou základní vojenskou službu absolvoval v Armádním uměleckém souboru. Po návratu do civilu strávil jednu sezónu v Městském divadle pro mládež, které vzniklo spojením divadla Míly Melanové a Divadla mladých pionýrů Václava Vaňátka, a později bylo přejmenováno na Divadlo Jiřího Wolkra. Po další sezóně v Realistickém divadle zakotvil v roce 1952 na dalších sedm let v Armádním uměleckém divadle D 34, které zformovalo jeho herecký projev, a zůstal v jeho souboru až do smrti E. F. Buriana. Složitým charakterům dodával nádech ironie, v komediích nešetřil suchým humorem a publikum ho zbožňovalo. Už jako vyzrálá osobnost nastoupil v roce 1959 do Vinohradského divadla, které se stalo jeho domovskou scénou na více než tři desetiletí, souběžně ale hostoval na řadě dalších scén. A rozhodně právem převzal v roce 2004 zvláštní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.
Aristokrat a intelektuál
Před kamerou stanul poprvé jako jeden z císařských důstojníků v historickém dramatu Václava Kršky z roku 1949 Revoluční rok 1848. Pak už dostával menší vedlejší role stále častěji a vzhledem k atmosféře padesátých let nevyhnul ani postavám dělníků a řemeslníků ve více či méně kvalitních budovatelských filmech a agitkách, možná si ho vybavíte jako pekaře Karla v komedii Racek má zpoždění, kterou natočil režisér Josef Mach podle scénáře Oldřicha Lipského a Karla Feixe. Na televizní obrazovku vkročil v roce 1956 jako poručík gestapa Böhm v dramatu Fučík a o rok později zněl jeho hlas vypravěče v roztomilé komedii Florenc 13,30, kterou si milovníci filmů pro pamětníky s chutí dopřávají dodnes. Pak ale i režiséři pochopili, že mnohem více než budovatelští hrdinové sedí jeho typu a hereckému stylu intelektuálové, takže často hrál i aristokraty či historické osobnosti. Třeba Viléma z Rožmberka v kouzelné historické komedii Svatby pana Voka, k níž napsal scénář jedinečný Jan Procházka, nebo císaře Josefa II. v seriálu F. L. Věk.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, TV Prima, Divadlo na Vinohradech, idnes.cz, Divadelní noviny, Otakar Brousek o sobě… sága rodu Brousků, Otakar Brousek st.: Všechno si pamatuju…)
Pokračování v pondělí 16. září
Vložil: Adina Janovská