Každým rokem se eskalace vedoucí k třetí světové válce prohlubuje, říká básník a občasný politický glosátor Marek Řezanka

ROZHOVORY NA OKRAJI: Mgr. Marek Řezanka (* 15. 5. 1980, Praha) je český básník s velkým poetickým talentem a velice jemnými a citlivými verši, které mi upomínají některé čítankové autory. Žije v Praze, ale patří člensky do řad Klubu severočeských spisovatelů, vedeného kdysi Jiřím Kimlou, jenž před svou smrtí přispěl také do našich Krajských listů.cz. Marek tvoří již dlouhá léta rovněž písňové texty, a býval i komentátorem politického dění na různých webových platformách, na určitý čas se však v této sféře poněkud odmlčel. V posledních letech publikuje komentáře v Českých národních listech. O jeho psaní i osobním životě si řekneme více v následujícím rozhovoru.

Marku, ty žiješ v Praze, kde ses i narodil, ale patříš do Klubu severočeských spisovatelů. Jak se to přihodilo?

To je zásluha Jiřího Kimly, jehož si velmi vážím – a velice mě mrzí, že již není mezi námi. Byl to člověk, jehož jsem měl rád pro jeho nadhled, humor a kterého jsem respektoval i pro jeho široký přehled. Jeho odchod mě zasáhl. Když bojoval o život, napsal jsem pro něj a jeho ženu modlitbu. Bohužel slova ani myšlenky tentokrát nepomohly.

Jiří mi nabídl členství v Klubu – a já ho s díky přijal.

I mně se po Jirkovi stýská. Pomyslný otvor, zbylý po něm, mi bohužel přijde stále nezaplněný… Ty jsi nejznámější především jako básník. Vzpomněl by sis, kdy jsi napsal svou první báseň? A kdy jsi něco poprvé uveřejnil? Tipuji, že to možná byly internetové weby, kde jsi začal publikovat, než běžný tisk, odkud nám poezie postupně nějak vymizela…

Nějakou tu říkanku jsem napsal již na základní škole – ale soustavněji jsem se psaní básní začal věnovat až na škole vysoké, když jsem v 18 letech započal studia demografie a sociologie. Své básně jsem uveřejňoval od roku 2006 na serveru Písmák.cz, kde figuruji pod přezdívkou Muamarek – a v roce 2009 vyšla v nakladatelství Plot má první sbírka básní nazvaná Otisky.

Dne 29. 1. 2009 se má tvorba objevila v pořadu Mirka Kováříka, Zelené peří. Ještě týž rok, 5. 11., pak na jeho vlnách zazněly i mé básně ze sbírky Otisky.

Koho bys označil za své poetické vzory, máš-li takové? A jak bys sám charakterizoval svoji tvorbu?

Silně mě ovlivnila baladická tvorba Villonova – jeho testamenty jsem si zkusil přeložit po svém. V neposlední řadě jsou mými vzory Vítězslav Nezval či Jaroslav Vrchlický, tedy Emil Jakub Frida.

Troufám si říct, že jsem si již za ta léta vytvořil svůj rukopis – a kdo ho zná, mou tvorbu od jiné odliší. Tematicky ovšem vyhrazený nejsem. Píši rád o přírodě, o pocitech a lidském nitru, ale značný prostor věnuji i politické satiře, mnohdy vyjádřené formou villonské balady.

Rád se vyjadřuji v sonetech – a jsou případy, kdy se uchyluji i k verši volnému.

 

Vše při starém  Opět je doba temně středověká: Zač je kmán bit, pán sklízí ovaci. Hněv z dvojích metrů nikam neodtéká: Na gaunera ten čestný doplácí...  Komu to svědčí?  Znovu tu máme pokyn k jedné řeči,  a rovněž v chůzi krok nám rovnají. Ctitelům dogmat tato doba svědčí: O Peklu pějí jako o Ráji...

 

Kolik sbírek jsi podnes publikoval a ke které z nich máš asi nejsilnější vztah a proč?

Z tištěných sbírek připomenu svou prvotinu Otisky (Plot, 2009), dále Procházky po Jelení (Monument, 2016), Děti objevují svět (Gemini Publishing Prague, 2013), či Zrcadlení (Epika, 2014), což jsou básnické dialogy s Jiřím Cenkem, jenž již bohužel, podobně jako jeho jmenovec, pan Kimla, není mezi námi.

Když se ptám jiných básníků, zda jsou dnes ještě básníci svědomím národa, obyčejně mi odpovídají negativně. Jak to vidíš ty? Tvoji tvorbu znám a osobně v ní cítím silný vlastenecký akcent, a to v dobrém slova smyslu, bez nějakého šovinismu, i když člověk aby měl v postmoderní době skoro obavu přihlásit se k pojmu vlastenectví, aniž by byl kýmsi vylučován ze slušné společnosti někam na okraj, že…. S jakými se setkáváš reakcemi? Pro někoho může jít o přežilý styl, mně naopak tenhle typ poezie ve veřejném prostoru občas docela chybí…

Dnes aby se člověk děsil básníků střílejících, kteří žádné svědomí nemají, viz atentát pana Cintuly na Roberta Fica…. Osobně jsem přesvědčen, že by člověk měl psát to, co má procítěné, čím žije. A já nedokážu abstrahovat od světa, v němž se nalézám. Ano, má tvorba je z velké části angažovaná a odráží mé postoje, hodnoty, můj vztah k lidem i sobě samému.

Nechci si hrát na ničí svědomí. Takové ambice nemám – a ani by podle mě nebyly správné. Spíše chci upozorňovat na to, že někteří lidé si uzurpují právo se nad ostatní vyvyšovat a diktovat jim, co si mají myslit. Apeluji na individualitu každého člověka – a na to, aby každý byl především svým vlastním svědomím. Nepotřebujeme mesiáše. Jsem ale bytostně přesvědčen, že potřebujeme přemýšlející vzdělané lidi, kteří se nedají nikým zmanipulovat. 

Před pár lety kolovala internetem tvá báseň Pro lásku boží, která byla mylně připsána Jarkovi Nohavicovi. Jak na to vzpomínáš?

Velmi rád. Tento můj sonet dosáhl takové čtenosti a sledovanosti, jakou by nikdy pod mým jménem nezískal. To je zkrátka fakt. Poprvé spatřil světlo světa ve stati napsané na obranu Jarka Nohavici. Na internetu ale začal žít svým vlastním životem. Osobně je pro mě poctou, že je tento text přisuzován člověku s několika mezinárodními oceněními za tvorbu. S Jarkem jsme tehdy komunikovali – a vysvětlili si, jak k celé záležitosti došlo. Miluji jeho písně – a cením si ho. Je to člověk, který netvoří pro režim – ale pro lidi. V tom je jeho síla. A tím je mi blízký.

Tady je pak odkaz na písňovou verzi, kdy hudbu a zpěv obstaral Jozef Kupčík:

 

Pro lásku boží   Je zvláštní doba – což je prostě znát: Do války velet se dnes jaksi nosí, a kdo by mír chtěl, je hned „dezolát“, jenž neklaní se před symbolem kosy.   Zubaté nechce vlastní děti dát pro blaho hodnot obalených krví. Kdo trochu myslí, ví, že rychlý mat dostane chudák vždycky jako prvý.   Refrén:  Nechtějme válku – to je jasný vzkaz. Bojujme za mír. Lidi, prosím vás: Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží. Nechtějme tupě čekat na rozkaz. Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz: Vzdorujme, prosím, pro vší lásku boží…   Kolaps je blízko – nám však budou lhát. Ti, kdo se bouří, jsou prý méněcenní. Draho nás přijde osekaný stát, v němž na diskusi žádný prostor není.   Přijdou k nám vojska: Nemáme se bát. Válka nás všechny vede do bezpečí. Kdo tomu věří? Kdo je adresát? Nechtějme jatka – mrtvé nevyléčí.   Refrén:  Nechtějme válku – to je jasný vzkaz. Bojujme za mír. Lidi, prosím vás: Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží. Nechtějme tupě čekat na rozkaz. Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz: Vzdorujme, prosím, pro vší lásku boží…

 

Nohavica netvořil ani pro putinovský režim. Puškinovu cenu obdržel za propagaci písní Vysockého a dalších ruských autorů, ovšem přímo od Vladimíra Putina, který má symbolicky na rukou krev tisíců obětí války na Ukrajině. A nejen jejich. Měl se Nohavica vzdát ocenění, k čemuž ho někteří vyzývali? Nebo udělal správně, že si jej ponechal?

Toto je spíše dotaz na Jarka. On nejlépe ví, proč se rozhodl, jak se rozhodl. Osobně nespatřuji důvod, proč by se onoho ocenění měl vzdávat. Je to podle mne ocenění kulturní, nikoli ideologické. Nezískal ho za pochlebování, ale za své umění a za pomyslný most, který svou tvorbou pomohl mezi našimi národy stavět. Hudba dokáže lidi různých názorů spojovat více než co jiného. Važme si těch, kdo podnítí Múzy k řeči, a méně naslouchejme těm, kvůli nimž jsou Múzy nuceny mlčet. V dnešní době mě nejvíce děsí ti, kteří by hned stříleli, než aby s někým argumentovali. Chybí mi diplomacie, hledání porozumění a kompromisů. Tím vším pro mě mimo jiné Jarkova tvorba je. Já panu Nohavicovi tu cenu přeji – a podotýkám, že není v jeho sbírce jediná.

Žijeme v době, kdy nám v krajním případě hrozí srážka jaderných mocností. Jak se básníkovi v této době žije a tvoří s představou, že pár tlačítek může během několika desítek minut vymazat z mapy lidstvo i jeho dějiny a kulturu? – Kdysi jsi také psal politické komentáře. Kde vidíš příčiny války mezi Ruskem a Ukrajinou? Je to selhání Západu? Nebo ruského diktátora? Nebo obou stran a dalo se tomu předejít?

Opakovaně ve své tvorbě zdůrazňuji, že na okraji aktivního vulkánu nelze žít – a cokoli smysluplného budovat, když hrozí, že každým okamžikem to smete vroucí láva.

Mnohokrát jsem ve svých textech upozornil, že byla chyba, že zde nebyla vůle zabezpečit, aby platily Minské mírové dohody – a místo toho se přikládalo pod kotly válečné eskalace. Máme-li mít jako lidstvo šanci, potřebujeme mír. Proto jsem napsal i sonet Pro lásku boží. Je to apel.

Sčítá vůbec někdo mrtvé na Ukrajině? Dochází nám, že za jistých okolností ti lidé mohli žít – a že ty okolnosti dnes stejně nastanou, jen bohužel se všemi těmi mrtvými?

Nemůžeme nevidět, co vše se v nedávné minulosti dělo – v bývalé Jugoslávii, v Iráku, v Afghánistánu a jinde. Dějiny se neodehrávají jako izolované děje. Mají své jasně dané souvislosti s příčinami a následky. V případě celé západní civilizace pak nemůžeme pominout dobu kolonizace a neokolonizace. To byla dlouhodobá dračí setba, jejíž sklizeň není nijak radostná.

Celou dobu jen pozorujeme, jak se každým rokem eskalace vedoucí k možné třetí světové válce prohlubuje. Jako občan se zamýšlím nad tím, kam tedy chceme, aby toto dospělo? Dojde-li na konflikt se zapojením atomových zbraní, vnímám to jako prohru celého lidstva. Jsem přesvědčen, že bychom měli učinit vše proto, aby k tomuto scénáři nedošlo. Není přece možné držet se fanatismu typu: Když nebude po našem, ať celý svět raději zanikne! Chybí mi diplomacie. Chybí mi dobrá vůle k hledání kompromisů. Chybí mi pud sebezáchovy našeho lidského druhu.

 

Čím více se země NATO zapojí do přímé konfrontace s Ruskem, tím více se oné jaderné apokalypse blížíme. A čeho tak vlastně dosáhneme?

Pohříchu mi na toto téma schází otevřená diskuse. Diskuse na téma, co se dělo s mezinárodním právem v posledních desetiletích, kdo a jak ho obcházel a porušoval, a co může pomoci při jeho účinném vymáhání. My totiž univerzálně platný mezinárodní právní systém velice potřebujeme. Pro naše bezpečí. Pro naše fungování. Pro naši prosperitu.

Řada lidí si tě pamatuje i coby komentátora politického dění, ale v určité době jsi s touto činností přestal. Co tě k tomu vedlo? Sám jsem v podobném období začal s psaním do jistého levicového periodika. Ale když přišla uprchlická krize, ač jsem se nestavěl proti uprchlíkům, náhle zde byli sebeslušnější kritici migrace všelijak nálepkování a opovrhování, že jsem si přišel jako mezi ideologickými fanatiky, horšími, než byli kdysi komunisté, a ztratil jsem o dané periodikum jakýkoli zájem. Ale možná tvé důvody byly zcela jiné?

V jistou dobu jsem cítil, že bych se jen opakoval. V současnosti píši občasné komentáře pro České národní listy, jež vede muž, který poznal pracovní tábory za minulého režimu – a který je znovu ve svých více než 80 letech nepohodlný režimu současnému.

Důvody, proč jsem odešel z Britských listů, jsem vyjádřil ve stati, která na nich byla uveřejněna. Vadil mi přístup, kdy mi bylo znemožňováno psát tak, jak cítím – a mé texty procházely jakousi ideologickou korekcí. Ostatně, nebyl jsem sám, kdo kolem roku 2014 z Britských listů odešel. Jsem vděčný, že jsem pak určitou dobu mohl publikovat do Literárních novin spolu s Terezou Spencerovou, jejíž náhlý odchod mě rovněž zasáhl.

Nikdy se nesmířím s fanatismem a se snahou někoho cenzurovat a stanovovat, co je „správné myšlení“ či dokonce „správná volba“.

Sám jsem v mém případě měl na mysli jiné periodikum, ale nebudu ho jmenovat, aby to nevypadalo, že s ním vedu boj na půdě jiného. Ale i mně vadí, když někdo předem dává najevo, co je jedině správné a nezpochybnitelné řešení. Odbočím teď jinam. Proč podle tebe skončila česká levice tak, že se dnes nalézá mimo parlament? A mohou dnes ještě vůbec konzervativní a progresivní levice koexistovat v jedné straně?

To není jen případ české levice – tyto trendy můžeme vidět i v Německu, Francii, ve Spojeném království či ve Španělsku. Levice nemůže být systémovou oporou, jakýmsi béčkem vládnoucích sil. Musí hájit zájmy svých voličů – a pokud je nehájí, zákonitě o ně přichází.

Stále ctím tytéž hodnoty – mír a sociální smír. Vždy jsem se vnímal levicově – ale bohužel došlo k pomatení pojmů. S dnešní sociální demokracií nechci mít nic společného. Jsem dlouhodobým kritikem stávajícího systému – a dlouhodobě upozorňuji na jeho disfunkčnost, kterou nyní zažíváme na vlastní kůži: Zdravotnictví mnohdy neuzdravuje, neboť souvisí se ziskem farmaceutických koncernů, ochrana životního prostředí se často obrací proti přírodě samotné, opět kvůli maximalizaci zisku určitých firem. Takto bychom mohli pokračovat. Současný systém vnímám jako tvrdě asociální a pohříchu válečný, takže antisystémovost pokládám za jedinou možnou cestu.

Pravda je, že příliš na výběr na politické scéně nemám. Přijdu si jako člověk, který přijde do obchodu, a má si vybrat z něčeho, co ale vůbec nepoptává. Je to pro mě tristní stav.

To jsou poměrně ostrá a přísná slova, ale když se žije na okraji vulkánu, dá se jim rozumět. Pravda je, že pod pojmem antisystémovost si lze představit velmi širokou škálu postojů a představ, od ryze intelektuální kritiky po násilné projevy extrémistů.

Jistě, proto je velmi důležité definovat, co onou antisystémovostí rozumíme – a co především, jak analyzujeme funkčnost stávajícího systému. Pro mě osobně je velmi důležitá oblast sociální. Nechci žít ve společnosti, která neumí zajistit důstojný život svým handicapovaným a slabším spoluobčanům. Která nedokáže zabezpečit dostupné a kvalitní zdravotnictví pro každého z nás. Která dovolí zbídačování seniorské populace.

 

Nebudu radit, koho má kdo volit, ale nastíním zde svá kritéria, jež jsou pro mě důležitá. Nemohu volit toho, kdo: 1) Vyhrocuje sociální rozdíly ve společnosti. 2) Obnovuje cenzuru a praktiky udávání. Kdo kriminalizuje „nesprávné názory“, přičemž si sám uzurpuje právo určovat, co je (ne)správné. Kdo z části občanů dělá občany druhé či třetí kategorie a zcela nepřijatelně je nálepkuje jako něčí kolaboranty či „dezoláty“. 3) Figuruje v závažných kauzách (Dozimetr, Taxis, IKEM). 4) Části občanů upírá právo volby – a kriminalizuje opozici. Mnoho lidí může oprávněně pociťovat, že nemají v nikom zastání. To je zesíleno praktikováním dvojích metrů. Za všechny zmíním přístup k Martinovi Langovi na straně jedné (veřejně nabádal k podřezání vrcholného představitele státu v souvislosti s kauzou církevních restitucí) – a přístup k Tomášovi Čermákovi, jenž štval proti politikům hájícím pandemický zákon. Jeden je bez trestu, druhý vězněn. Za to samé jednání, které by mělo být podle mého úsudku v případě jesenického exstarosty svými dopady závažnější.

Pravdou ovšem je, že Tomáš Čermák má nasčítané i různé jiné hříchy, např. nebezpečné pronásledování. Nicméně pocitům dvojího metru se leckdy také neumím ubránit. Např. řeporyjský starosta a údajný král bulváru, Pavel Novotný, je pověstný šokujícími a nechutnými výroky, ale ty mu stále procházejí. Nebezpečné pronásledování podnikatele Víta ho rovněž dostalo až před soud. V té souvislosti si kladu otázku, do jaké míry je tzv. slušňákem náš premiér Fiala, když si člověka jako Novotného drží po léta ve své straně a co to vypovídá o ní i o něm samotném... Má babička by nejspíš na plná ústa, leč zdvořile pronesla, že tu má holt někdo dvě tváře.

Když jsi zmínil Pavla Novotného – a s kým se stýká či stýkal, doplním, že kromě premiéra i se stávajícím prezidentem a některými ministry, například ministryní obrany. Před prezidentskými volbami jej jela dobrovolně navštívit i současná kandidátka do Evropského parlamentu za STAN, Danuše Nerudová, která za svůj největší handicap označila, že je „mladá a pohledná“. Osobně bych si ale povšiml jiných jejích slabých stránek:

1) Kauza kupčení s tituly na Mendelově univerzitě, když byla tamní rektorkou. Historik Petr Kreuz k tomu říká: „Týká se jí to – byla hlavou školy a za druhé minimálně tři měsíce po upozornění na plagiáty nepodnikla vůbec nic.“

2) Kauza publikace v predátorských časopisech.  Mezi lety 2009 až 2015 publikovala v takzvaných predátorských časopisech. O nich je přitom obecně známo, že nejsou seriózními periodiky, uveřejňují i neověřená fakta a jsou označovány za podvodné. To má být bojovnice proti „dezinformacím“?

3) Reakce na Pavla Novotného v jeho nechutném útoku na Aničku Slováčkovou, kdy se dostatečně nevymezila proti jeho výroku, že prý dotyčná „nemá žádnou šanci“, ale hned si přisadila, že „komunisti jsou košťata“. Inu „mladá a pohledná“ nezapře i svou inteligenci a empatii.

I když nejsem fanoušek paní „mladé a pohledné“ a politicky mě nepříjemně překvapila právě různými etickými přešlapy, které jmenuješ – na Západě se za to odstupuje z funkcí či veřejného života, tak přece jen – dodatečně – uvedla, že výrok o Slováčkové je pro ni za hranou. Jestli to bylo z něčího pohledu dostatečné, či nikoli, je už věcí pro diskusi. Spíše mě překvapuje, že má potřebu být s Novotným v kontaktu. Osobně v tom vnímám zase především pragmatismus a snahu udržet si vlivného muže z bulváru na své straně, bez ohledu na jeho morální profil i trestní rejstřík. – Ale odložme již stranou politiku a obraťme se k něčemu optimističtějšímu. Úspěchy jsi slavil nejen jako básník, ale také coby textař. Pro které české hudebníky jsi skládal písňové texty a pokračuješ v tom i nadále?

Několik písní jsme dali dohromady s Pepou Srbem – například Sám, Křídla, Beru kilo po kile, Celá tahle doba či Kraj zvadlých květů. A znovu uvedu i jméno Jozefa Kupčíka, díky němuž byla zhudebněna má báseň Pro lásku boží. 

Kraj zvadlých květů je nejnovějším počinem. Písňové texty tedy píši stále – ale spíše sporadicky. 

Civilně jsi vystudovaný sociolog a demograf. Živíš se touto profesí? A co bys řekl některým radikálům na pravé straně politického spektra, kteří by mimo jiné rádi zrušili v rámci úspor státu např. celý statistický úřad? Že bychom příště mezi požadavky na zrušení přidali taky Akademii věd jako zbytečný státní orgán? Nebo Národní muzeum? :-)

Od roku 2003 jsem pracoval jako odborný pracovník na statistice. V roce 2023 jsem tuto činnost nuceně ukončil, neboť došlo na vládní škrty – a celá moje agenda byla zrušena. Toliko k radikálům na politické scéně. Zřejmě se někteří domnívají, že žádnou oporu pro svá rozhodnutí nepotřebují – a že jim stačí jejich ideologický zápal. Co k tomu dodat?

Snad jen, že opakovat frázi, jak je potřeba redukovat úředníky, má i svou druhou stranu mince. Jistě, byrokratický aparát je možné zeštíhlit. Ale mělo by tak být činěno citlivě – a vždy s ohledem na náplň dané agendy – protože zrušení úřednického postu s sebou času nese i zrušení konkrétní agendy, jež může být pro společnost důležitá. Již z tohoto důvodu je třeba odsoudit „tupé škrty“ – a varovat před takovýmto počínáním nejenom stávající vládní koalici, ale i některé opoziční strany, které rády na redukci úředníků ve svých programech kladou důraz.

Ano, není úředník jako úředník. Zažil jsem úřady, kde se mnou tři úřednice vyplňovaly jeden dokument, a já nechápal, proč v dané kanceláři nemůže být jenom jedna. Ale úředník – to je třeba i památkář, a vzpomínám na kolegy-památkáře, kteří si při plošných škrtech stěžovali, že musejí redukovat své posty v situaci, kdy by naopak potřebovali přibrat ještě několik odborných zaměstnanců. Leccos samozřejmě může vyřešit digitalizace, nicméně specialisty ve státní správě určitě nikdy nenahradí. – Mimochodem, co tvá rodina a případné potomstvo? Také se na něj přenesly poetické geny a bude básníků v rodině Řezankových nakonec více?

Zatím potomky nemám. Zda je někdy mít budu, se uvidí. Rozhodně bych je ale chtěl přivést do světa, který jim nebude brát jejich identitu, nebo je indoktrinovat, nebude je připravovat na válku a nebude jim mařit šanci na jakoukoli smysluplnou realizaci. Toto koneckonců přeji všem, kdo děti mají – neboť smysluplná budoucnost a potenciál rozvíjet se jsou podle mě předpokladem pro rozvoj každé zdravé společnosti.

A tradiční otázka na závěr. Jaké jsou tvé tvůrčí či osobní plány do budoucna? A kde by tě případně tvoji čtenáři mohli zažít naživo při prezentaci tvých básní?

V současnosti opět studuji – úplně jiný obor než společenskovědní. Dává mi to pocit větší svobody. Tvořím stále. Inspirace je více než dost – ale především tu na politické scéně bych si raději odpustil.

Veřejná vystoupení aktuálně v plánu nemám. Ze svých starších prezentací zmíním rok 2016 a čtení balad v Jazzové sekci za hudebního doprovodu Radka Rybáka, které nalézt na síti youtube, či můj volný překlad básně člověka, jenž zahynul v Terezíně za druhé světové války a který je k mání na týchž stránkách.

Děkuji za rozhovor a nechť se ti osobně i poeticky daří!

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, Marek Řezanka, HP,