Mistři improvizace, legendární dědci a trochu hrbatý ráj, který vyrostl na Sázavě svépomocí. Tajnosti slavných
09.09.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jiří Sovák v povídkovém televizním filmu režiséra Jana Davida z roku 1993 Busta, natočeném na námět hudebního skladatele a spisovatele Ilji Hurníka
Jestli si ho nevybavujete v paměti jako mladého, není to vaše chyba. Jako dědek totiž stál před kamerou stál častěji než jako svůdník. Ironický, sarkastický, cynický… Prostě povahově komplikovaný chlap, s nímž vydrželo déle na jednom místě jen pár nejstatečnějších. (Pokračování z pátku 6. září)
S kamarádem Vladimírem Menšíkem dokázal vyhlášený bohém hravě zvládnout i několikadenní mejdany, také s ním ale jezdil po republice se zábavnými pořady rozdávat smích a dobrou náladu, stejně jako Miroslavem Horníčkem. Běžnou každodenní komunikaci s Jiřím Sovákem dokázali ustát jen největší salámisté, přesto ho režiséři kvůli jeho skvělému herectví a svéráznému suchému humoru obsazovali velmi často a rádi. I když věděli předem, že si tím ukousnou hodně velké sousto. Uměl být i okouzlující, zásadně ale dělal všechno obráceně, než se od něj čekalo, a když se mu někdo nelíbil, dokázal být zlý, arogantní a vzteklý. Výčet komedií, v nichž zazářil, by byl delší než pověstné Lovosice, ještě mnohem víc k jeho popularitě ale přispěly televizní seriály.
Byli jednou dva písaři:
Úchvatní mimoni
V lednu 1973 odstartovala na obrazovkách série bláznivých dobrodružství Byli jednou dva písaři, natočená podle nedokončeného románu Gustava Flauberta Bouvard a Pécuchet. Scenárista Jaroslav Dietl a režisér Ján Roháč posadili na lavičku v městském parku Jiřího Sováka s přítelem Miroslavem Horníčkem, kteří rozehráli koncert improvizačního mistrovství, místo scénáře dostávali jen informaci, o čem by scéna měla být. „Dietl řekl, že bude rád vystupovat v roli opisovače, že udělá jen takovou 'psí boudu', do který si my dva vlezeme a tam budeme dělat všechno, co budeme chtít,“ vzpomínal Sovák. Pan Pécuchet se stal v celé kariéře jeho jedinou filmovou a televizní rolí, na kterou byl opravdu hrdý, a svou čepici a slamák ze seriálu si schovával až do smrti. Se Sovákem byli tak dobří a mnohoznační, že se o tehdejší náměstkyni ředitele a vrchní cenzorku Čs. televize Milenu Balašovou pokoušel infarkt a údajně přikázala všechny kopie seriálu zničit, jedinou zachránil na poslední chvíli vedoucí výrobního štábu Miloš Čálek.
Legendární dědci
O dva roky později se zrodil další legendární projekt, bez kterého se neobejde žádné léto a zřejmě nikdy nepřestane diváky bavit. Přísného a věčně mrzutého důchodce Evžena Humla měl v Chalupářích původně hrát Jaroslav Marvan, po jeho smrti těsně po natáčení legendárního historického muzikálu Zdeňka Podskalského st. Noc na Karlštejně padl zrak tvůrců na Jana Pivce. Jenže i on měl už vážné zdravotní potíže, takže režisér František Čáp na třetí pokus oslovil Jiřího Sováka. Ten nabídku považoval za čest a také Filipovi slíbil, že Humla zahraje „po marvanovsku“. Bylo mu tehdy pětapadesát, jeho protihráč Jiří Kemr alias Bohouš Císař byl o dva roky mladší, a přesto ani jeden nepůsobí v roli seniora nepatřičně. Koneckonců role mužů mnohem starších byly Jiřímu Sovákovi nejspíš opravdu souzeny, a i tentokrát si občas zaimprovizoval, třeba když prohlásil, že v Indii mají plechové děti. Malí herci se ho prý báli, protože je neustále napomínal, a později jeho Andulka prohlásila, že povaha Evžena Humla jejímu manželovi zcela odpovídá.
Chalupáři:
Budovatel amatér
Zmírnit bujarý životní styl ho osud donutil až koncem osmdesátých let, poté co se stal obětí dopravní nehody. Měl těžké zlomeniny nohou a v nemocnici a na rehabilitaci strávil hodně času. To se podepsalo na jeho zdraví a nikdy už se úplně nevyléčil, následky ho provázely po celý zbytek života. Špatně se mu chodilo, trápily ho problémy se zády. Rozhodl se přestěhovat natrvalo na milovanou chatu, kterou si pořídil už v šedesátých letech, když stejně jako tenkrát i řada kolegů hledal klid. Pozemek ve Stříbrné Skalici poblíž údolí řeky Sázavy, kterým projíždí legendární Posázavský Pacifik, koupil za šestnáct tisíc, za montovanou dřevěnou chatu sovětské výroby zaplatil třináct. A tvrdohlavě trval na tom, že stavět budou svépomocí. I když byl prý velmi šikovný, zdaleka ne všechno se podařilo. Podlaha byla do kopce, okny v zimě sněžilo… a řad historek i jeho realizaci skvělých nápadů se traduje dodnes. Navíc rychle zjistil, že Andulka dokáže kdeco zařídit či udělat, a tak začal systematicky pracovat na tom, aby byl uznán naprosto neschopným.
Ráj na Sázavě
Následky po bouračce mu v podstatě znemožnily hrát dál na jevišti, a tak psal paměti a alespoň zajížděl na natáčení do televize. Jednu nabídku ale odmítnout nedokázal, v roce 1999 stanul naposledy před kamerou jako Strejček v autobiograficky laděném poetickém snímku Návrat ztraceného ráje, jímž se režisér Vojtěch Jasný vrátil po letech emigrace do české kinematografie. V březnu 2000 převzal cenu Thálie za celoživotní mistrovství, na podzim ale uklouzl v Stříbrné Skalici na terase při sprchování, zlomil si nohu v krčku a předoperační narkózu už jeho organismus nezvládl. Jiří Sovák, skvělý herec a mimořádná, originální osobnost, odešel navždy 6. září 2000, jeho milovaná Andulka ho přežila o dvacet let. Ve vyšším věku rád se svým svérázným suchým humorem říkával, že čím je starší, tím víc se mu na světě líbí. Když ale člověk umře v osmdesáti, není to tragédie, ale slušnost. „Já se smrti nebojím. To je jenom chemický proces. Akorát mě s*re, že je to nafurt.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, MF Dnes, Blesk, kafe,cz, web MČ Starý Rožmitál, Jiří Sovák: Sovákovy sebrané spisy aneb Léčba smíchem, Jiří Sovák, Slávka Kopecká: Sovák poprvé, Sovák podruhé, Sovák potřetí, Sovák počtvrté)
Vložil: Adina Janovská