Milovaná komička jako exemplární případ pro výstrahu národu smějících se bestií. Tajnosti slavných
02.09.2024
Foto: Národní filmový archiv - Nationalfilm
Popisek: Anna Letenská jako zvědavá sousedka v krimikomedii režiséra Miroslava Cikána z roku 1940 Pelikán má alibi
Tak nazýval Čechy říšský protektor Reinhard Heydrich a po jeho smrti použili pravidlo, staré jako lidstvo samo. Když dojdou argumenty, nastoupí zastrašování. Po něm zákazy, a pak násilí, které leckdy přeroste v hrůzy s nevratnými následky. A tahle vývojová linka se opakuje stále dokola. Možná proto, že pamětníci odcházejí a mladí jim nevěří. Nebo nechtějí naslouchat. A když něco zapomeneme, jsme donuceni ji opakovat.
Skvělá byla v dramatech, jako komička prý neměla konkurenci a byla s ní prý ohromná legrace. Právě prožívala nejšťastnější období v životě. Z prvního manželství měla už sedmnáctiletého syna Jiřího, byla rok a půl znovu šťastně vdaná a její hvězda na uměleckém nebi stoupala. V divadle se jí dařilo, na počátku druhé světové války získala stálé angažmá v pražském Vinohradském divadle. Slibně se rozjela i její kariéra u filmu, během pěti let si zahrála v pětadvaceti. Pak ale byl ve středu 27. května 1942 spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, po němž nacisté rozjeli děsivou odvetu. Na sklonku horkého léta oslavila Anna Letenská 38. narozeniny. O čtyři dny později dotočila svůj poslední film, komedii režiséra Otakara Vávry Přijdu hned. A 3. září před 82 lety byla zatčena gestapem. Proto bych dnes chtěla připomenout výročí, které bylo téměř zapomenuto a které se stalo počátkem tragického konce mimořádně nadané a temperamentní ženy, jež se mohla stát velkou hvězdou.
Z českých mlýnů:
Dětství po štacích
Anička Svobodová přišla na svět 29. srpna 1904 v Nýřanech, jen pár hodin poté, co její maminka Marie odehrála představení. Svůj umělecký vrchol zažila až v osmdesáti letech, když dostala v roce 1952 zlatou medaili na přehlídce Divadelní Žatva za roli Barbory Vejrové v Jiráskově Samotě, a pak si zahrála jako host v Národním divadle ve stém představení Vojnarky. V Praze ale její první kroky vedly na první balkon Divadla na Vinohradech, k bustě dcery Andy. A potichoučku jí zašeptala: „Holka, můžeš na mě být hrdá.“ Otec Oldřich byl divadelním režisérem, herectví se stalo životem i jejích starších sester Růženy a Boženy. Dětí manželé vychovali šest, bylo jich ale sedm, syn Zdeněk ale zemřel v půlroce na zápal plic. Rodina jezdila po štacích a Anna stanula poprvé na jevišti už jako malá u kočovné divadelní společnosti u Tuttrů.
Jako oheň a voda
V roce 1919 získala první angažmá ve společnosti, kterou vedl její otec po návratu z první světové války. Na štaci v Třeboni se seznámila a operním pěvcem Ludvíkem Hrdličkou, ředitel ale nechtěl mít místo souboru spolek ptáků, takže mu doporučil pseudonym. A na odpověď, že pochází z Letné, řekl: „No vidíte, tak budete Letenský.“ Manželé spolu prošli divadly v Olomouci, Košicích a Bratislavě, v červenci 1925 se jim narodil Jiří a v polovině třicátých let se natrvalo usadili v Praze. Od roku 1936 Anna hrála v pražském Varieté, hostovala v Osvobozeném divadle, pracovala v rozhlase a v září 1939 konečně získala vysněné angažmá v Městském divadle na Vinohradech. Všimli si jí i filmaři, takže v roce 1937 dostala první roli v dramatu, natočeném podle románu Karolíny Světlé Kříž u potoka a v dalším roce už na ni režiséři pamatovali častěji. Ludvík mezitím jako by zestárl, na herectví rezignoval, otevřel půjčovnu divadelních a maškarních kostýmů v ulici Na Poříčí. Začali být jako oheň a voda, jejich cesty se stále víc rozcházely a v roce 1940 se rozvedli.
Povídka na P:
Čas lásky a radostí
Plnější postava a proříznutá pusa Annu předurčily k rolím děveček, služek a dívek z lidu, navzdory svému mládí dostávala hlavně staré komické a měla velký úspěch. Byla věrohodná a pravdivá, mezi kolegyněmi neměla konkurenci a začal se o ní říkat, že je pokračovatelkou výborné realistické herečky počátku 20. století Marie Hübnerové. Film sice nedokázal naplno využít její talent, přesto dostala několik příležitostí vyniknout. Například jako Marie v melodramatu Vladimíra Borského Čekanky, protivná paní správcová v adaptaci Babičky Boženy Němcové s Terezií Brzkovou v hlavní roli či služka Anička v komedii Miroslava Cikána Z českých mlýnů. Dlouho sama nezůstala, ne jedné společenské akci potkala o tři roky mladšího architekta Vladislava Čalouna a v říjnu 1941 se vzali. Koupili si moderní byt v Soukenické ulici, rádi cestovali, začali sbírat starožitnosti...
Přítel ze Sokola
Čaloun dříve působil na Slovensku a už tam pomáhal lidem, pronásledovaným fanatiky z Hlinkovy ĺudové strany. Po březnu 1939 ho vyštvali do Čech, kde jako prokurista německé dopravní společnosti Intercontinentale pomáhal pašovat dokumenty, devizy a různé zásilky. V Sokole se seznámil s MUDr. Břetislavem Lyčkou a po rozpuštění Sokola se oba dali k dispozici ilegální skupině Jindra. Pomáhal lidem na útěku, přesouval za Židy do zahraničí jejich majetek, snažil se ulevit všem, kteří to potřebovali. Po atentátu na Heydricha Lyčka ošetřil Janu Kubišovi zraněné oko a Anna nechala u sebe přespat jeho manželku Františku, která byla hned druhý den zatčena na Wilsonově nádraží (dnešní Praha hlavní nádraží). Němci po atentátu prohledali pět tisíc měst a obcí, zastřelen s celou rodinou měl každý, kdo aktivně pomáhal či jen o přípravě atentátu věděl. Jenže Češi udávali málo, takže 10. června vypálili Lidice, a pak vyhlásili amnestii pro ty, kdo zradí. V polovině června se jim přihlásil bývalý parašutista Karel Čurda.
Přijdu hned:
Varování pro Havla
Čurdovo přiznání vedlo k první velké vlně zatýkání, na stopu doktora Lyčka se nacisti dostali až o měsíc později. A 17. července zatklo gestapo přímo na pracovišti v pražském paláci Kotva Vladislava Čalouna. Anna měla právě roztočenou komedii režiséra Otakara Vávry Přijdu hned, v níž hrála domovnici Koubkovou, takže jezdila téměř denně firemním autem Lucernafilmu do hostivařských ateliérů. Den po manželově zatčení řekla Vávrovi, že je předvolána na gestapo a že by to mohlo ohrozit další natáčení. Nakonec ji propustili, údajně na přímluvu vlivného producenta Miloše Havla. Vávra ve svých pamětech uvádí, že za ni Havel intervenoval dokonce u šéfa kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora Martina Wolfa, ten mu ale dal najevo, že je to marné, a radil, ať dá od případu raději ruce pryč. Havel alespoň dosáhl souhlasu z Berlína k dokončení filmu. Annu pustili, musela se ale každý den hlásit v sídle gestapa v Petschkově paláci a nikdy si nemohla být jistá, jestli z něj i odejde. Zřejmě preventivně dostala na Vinohradech výpověď, hned ji ale přijali v holešovické Uranii, kde začala studovat roli Vojnarky ve hře Aloise Jiráska.
Exemplární případ
Svou poslední filmovou roli Anna zvládla skvěle, o pauzách prý ale sedávala stranou s hlavou v dlaních. Poslední klapka padla 2. září 1942 a další den už ji nepustili. Pod vězeňským číslem 110124 byla předána do věznice gestapa na Pankráci a o dva dny později převezena do Terezína. Němci nakonec zatkli 294 spolupracovníků parašutistů, 29. září 1942 se konal Malé pevnosti Terezín stanný soud, který rozhodl o tajné popravě zastřelením v Mauthausenu. Odsouzení byli zastřeleni ranou do týlu. Vraždění podle minutového rozpisu začalo kolem 7:30 ráno a skončilo po 16. hodině. Vězni do posledního okamžiku netušili, že jdou na smrt, nacisté tvrdili, že je musí vyšetřit a provést hygienu. Anna dorazila k táborovému lékaři, jenže když se postavila k metru u zdi, zazněl výstřel. Byla popravena střelou 24. října 1942 v 10:56, její manžel Vladislav Čaloun byl na stejném místě zastřelen 26. ledna 1943 v 16:45 hodin. Komedie Přijdu hned měla premiéru v pátek 25. prosince 1942 a všichni se prý skvěle bavili. Nikdo neměl ani ponětí, že představitelka rázné domovnice už dva měsíce nežije. Stala se obětí zastrašování, nacisté nutně potřebovali pro české umělce odstrašující příklad. Její osud se stal námětem povídky Norberta Frýda Kat nepočká, podle níž natočil František Filip v roce 1971 stejnojmenné drama s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český rozhlas, Česká televize, Město Nýřany, Divadlo na Vinohradech, Blanka Kovaříková: Zapomenutá oběť Anna Letenská, Miroslav Kalný: Paměti Marie Svobodové)
Vložil: Adina Janovská