Příběhy ze záhrobí. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
31.08.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Lebka
Čtvrť, ve které bydlím, se v minulosti jmenovala Nová Ves (není to ale ta Nowawes českých pobělohorských emigrantů, na jejímž území dnes stojí berlínské filmové ateliéry) a jsou tady trochu monotematické ulice V Nové Vsi, K Nové Vsi, Novoveská a tak dále, takže každý, kdo k nám přijde, s jistotou zabloudí.
Na konci naší ulice, tam, kde je skalnatý ostroh nad údolím, ohraničený ulicí K jihu (které se ale u nás říká Krpál a dodává se „tam radši nejezdi, nebo spadneš“), si postavila rodina, která dříve žila na sídlišti, po mnoha administrativních, finančních a technických strastech dům. Hezký, ne moc velký, takový, v jakém bydlí spousta lidí, kteří složí dohromady své úspory, půjčí si, zadluží se na padesát let dopředu, a potom tam splácejí a snaží se vedle toho žít.
Idylka, řekli byste si.
V noci se v domě začal ozývat podivný šelest. Praskání, takové, jaké vydávají vysušené dřevěné schody, když se po nich pokouší někdo nenápadně plížit. Martin (tak se jmenoval otec rodiny) slyšel i šepot a tiché vzdechy. Škrábání, jako když kočka škrábe na dveře, když chce dovnitř.
Prohledali celý dům, zavolali statika, aby zjistil, jestli ten dům nepraská v základech, ale všechno bylo v pořádku.
O prázdninách odjela rodina ke známým do jižních Čech a Martin zůstal doma, aby dům nezůstal opuštěný.
Noční zvuky nepřestávaly. Martin se pokoušel zjistit co je jejich příčinou a tak, když vyčerpal všechny možnosti, udělal to, co dělávají chlapi. Vyrazil do hospody, aby to tam vyprávěl.
„To je jasné, čemu se divíte?“ řekl mu jeden starší pán z kroužku posluchačů. „Tam na tom místě a ještě okolo, tam byl hřbitov sebevrahů a popravených, odvedle z Řeporyj. Tak se to dělalo často. Tyhle mrtvoly nemohli vozit na hřbitov ke svatému Vavřinci, a tak je pochovávali tam. Taky to měli blíž a nemuseli do kopce, kam by je farář s kádrově špatnou mrtvolou stejně nepustil.“
Vyprávějící se zamlčel a Martin si všiml, že je pán nezvykle bledý.
„Oni by tam ti pohřbení chtěli, na ten hřbitov do posvěcený půdy, ale nejde to. Nemůžou se dostat přes údolí a přes potok, ale pořád to zkoušejí. Kdysi, když ještě nebylo veřejné osvětlení, vídali lidi za nocí bílé postavy, jak toužebně zírají přes ke svatému Vavřinci, který je za hranicí, za niž nemůžou. A chtěli by, věřte mi,“ dodal pán s vlasy jako mléko.
„Tak to je jasné,“ řekl si Martin. Chtěl se ještě zeptat, jestli ten neprokádrovaný mrtvý je na tom asi tak, jako býval občan NDR, který se chtěl dostat do SRN, po pánovi ale zbyla jen prázdná židle a nedopitá sklenice vody.
Už za šera šel pomalu z hospody domů a rozleželo se mu to v hlavě. „Blbosti,“ uklidňoval se, ale když se zadýchaný štrachal nahoru krpálem ke svému domu, přece jen se necítil úplně dobře.
Ze skříně vytáhl brokovnici, ještě po dědovi, a položil ji na zem vedle postele. Natáhl se, položil hlavu na polštář a otevřenýma očima se díval do tmy.
Najednou uslyšel škrábání na dveře. Opřel se o loket a druhou rukou sáhl na zem pro pušku. Brokovnicí převrátil židli a její bouchnutí ho vyděsilo k smrti. Škrábání přestalo a do bouřlivého tlukotu svého srdce zaslechl dlouhý vzdech. Letním horkem vysušené schody zavrzaly.
Martin odložil pušku na postel a opatrně bosýma nohama našlapoval ke dveřím. Když tisknul kliku, ruka se mu třásla. Rozsvítil mobil a udělal pár kroků ke schodům do zahrady. Horký vzduch od rozpálených zdí se chvěl ve světle mobilu. Dál už byla jen černočerná tma, tam, kde se zahrada svažovala do údolí, zahlédl světlý pruh, který se od něj vzdaloval. Připomínal postavu, oblečenou v bílém. U dveří, na podlaze, se leskly dvě kapičky, jakoby slzy.
Rozmázl je nohou, zavřel za sebou dveře, se slovy „už blbnu“ vlezl do postele a tvrdě usnul.
Když se pak vzbudil, nedalo mu to, prošel se po zahradě, a vzadu u lesa, tam, co od nepaměti byla hromada velikých balvanů, a kde kopal základy plotu, našel v ještě vlhké hlíně otisky bosých nohou. Na ostré hraně kamene našel útržek bílé látky s několika kapičkami krve. Nasadil si brýle a chtěl si látku prohlédnout, ale najednou zafoukal vítr, látka se změnila v prach a zmizela mu v ruce.
„To je teda materiál,“ řekl si, oprášil si ruce a utřel je kapesníkem.
„Tak si představ, Martin to má za sebou,“ řekl mi Roman, který sice nechodí do hospody, ale i tak všechno ví. Zastavil se u mne na kafe.
„Ráno ho našli, asi spad z postele, a představ si, v takový staromódní košili, vetchý jako z bazáru, takže když ho zdvíhali, docela se rozpadla. Museli ho zakrejt prostěradlem. A jak byl mrtvej, tak se usmíval a otevřenýma očima koukal nahoru ke hřbitovu u svatýho Vavřince. Asi infarkt.“
Martina mi bylo líto. O tom, co jsem věděl, jsem raději mlčel. Bude to tak lepší. Pro něho i pro mě.
Vložil: Jaromír Janák