Moje dcera je médium! Záhady života

Foto: Se svolením Libuše Steckerové

Popisek: Snímek z obálky knihy Libuše Steckerové Médium Michaela 2 – Vesmírné návštěvy

V rodině Libuše Steckerové, autorky knižní trilogie Médium Michaela, se s duchy hovoří už desítky let. Nadání komunikovat se světem zemřelých měla nejen její maminka, když ještě žila, ale tento dar zdědila i dcera Míša, která už odmalička vykazuje zcela mimořádné mediální schopnosti.

Paní Libuše, vzpomínáte, kdy jste poprvé zaznamenala, že má Michaela schopnost vidět duše zemřelých?

Ano, byla ještě malá holčička. Byly jí čtyři roky. Bydleli jsme v malém starším domku a s manželem jsme se rozhodli předělat koupelnu ze staré prádelny. Míša si hrála na dvorku a občas se na nás chodila koukat, jak pracujeme. Byli jsme nějakou dobu zabraní do práce, když k nám přiběhla sousedka s mojí dcerkou Míšou a řekla nám, že ji potkala až ve druhé ulici u hospody.

Když se Míši zeptala, kam jde, odpověděla jí s pláčem, že jde hledat maminku, protože je zazděná. Já ji plácla po zadečku za to, že si vymýšlí, a hlavně protože utekla ze zahrady. Ona ale plakala, že jí to řekly ty dvě paní, že je maminka zazděná a že už mě nikdy neuvidí, a pak najednou prošly zdí a zmizely. Když jsem se ptala, jak vypadaly, řekla, že měly veliké divné sukně. My jsme tou dobou už skutečně měli zazděný původní vchod do koupelny. Nový vchod byl z druhé strany, ale Míša jej neviděla. A tak popadla panenku, dala ji do kočárku a vydala se na cestu, aby mě našla a vysvobodila.

To je pochopitelné.

Měla obrovský strach, že už mě nikdy neuvidí, a celou cestu plakala. Tuto křivdu v sobě Míša měla dlouhá léta. Až po letech, když měla více zkušeností s duchovnem, jí došlo, že tenkrát na dvorku mluvila s dušemi zemřelých. Na to, že má Míša nadpřirozené schopnosti, jsme přicházeli postupem času. Občas byla toho svědkem i moje maminka. Poprvé když došlo nevědomky k vyslovení kletby, která se okamžitě začala plnit.

Co se stalo?

Určitě byste souhlasila s tím, že proklínat se nemá, ale pravdou je, že nás k tomu někdy může dohnat zlost. Zejména pokud zrovna prožíváme nějakou křivdu, bezmoc a bezpráví. Je mnoho lidí, kteří už proklínali, a nic se nestalo. Pak ale jsou jiní, jejichž zloba má ohromnou sílu, a proto by měli vážit každé slovo, namířené proti někomu. Míša bohužel takovou sílu má, stejně jako ji měla její babička Alenka. Poprvé si tuto skutečnost Míša uvědomila, když jí bylo deset let. Vracely se tenkrát s babičkou od léčitelky z jedné vesnice, vzdálené asi deset kilometrů od domova. Žádný autobus nejel, tak šly pěšky. Babičce se udělal veliký puchýř na patě. Pořádně ji to bolelo, sotva se šourala. Míše jí bylo moc líto, tak babičce řekla, že zkusí stopnout nějaké auto.

A podařilo se jí to?

Musím říct, že tenkrát tam projelo s bídou pět aut za den. Zrovna se jedno blížilo, navíc to byl známý z našeho městečka. Míša na kraji silnice nasadila prosebný obličej a mávala na přijíždějící auto jako zběsilá. Ten dotyčný bohužel kolem nich projel bez sebemenšího zájmu a uháněl dál po silnici směrem k domovu. Míšu to strašně rozčílilo a v tom vzteku pronesla větu: „Ty nedojedeš ani do první zatáčky!“ Ploužily se s babičkou pomalu dál. Asi po třech stech metrů přicházely k první zatáčce, a co nevidí. Známý z auta, který je nevzal, montoval odpadlé kolo a pěkně se u toho vztekal. „Babi, nedojel do první zatáčky, přesně, jak jsem řekla, jak je to možný?“ Babička, kterou to také překvapilo, jí vysvětlila, že takovou schopnost zdědila po ní a že si odteď už musí dávat velký pozor na to, jaká slova ve vzteku vyřkne. Kdyby to neudělala, hodně by se jí to vymstilo.

Z názvu knih vyplývá, že je vaše dcera médium. Nemáte o ni strach, když skrze ni promlouvají duše zemřelých?

Teď už je jí 47 a moc dobře ví, co dělá, ale kdysi jsem se o ni opravdu velmi bála. Nikdy nezapomenu, když se to stalo poprvé. Míša měla právě rozečtenou knihu o automatickém psaní. Stále ji něco nutilo, aby si to také vyzkoušela. Připravila si tedy velký stoh papírů. Položila na něj volně ruku, ve které měla připravenou tužku ke psaní, a čekala, co se bude dít. A také že se dělo. Z toho si ale Míša téměř nic nepamatovala. Poté co se probrala, vyděšená mi hned telefonovala, abych zapnula Skype, že mi musí něco ukázat. Když namířila kameru směrem k sobě, nevěřila jsem vlastním očím. Všude kolem ní, na stole i po zemi, se kupily hromady počmáraného papíru. „Cos to vyváděla?“ zeptala jsem se. Bylo to pro mě naprosto nečekané.

A co vám odpověděla?

„Mami, já se asi zbláznila nebo co, zkoušela jsem automatické psaní a podívej, byt je jako po výbuchu. Ale mně se zdá, že se na mě napojila babička Maruška.“ Byla to moje tchyně. A pak Míša pokračovala ve vysvětlování: „Něco mi říkala, ale jak jsem se probrala, všechno jsem zapomněla. Teď mě šíleně bolí hlava a mám pocit, jako bych byla úplně bez energie.“ Bylo to pro nás něco zcela nového a zatím ještě děsivého. Ale zvědavost byla větší než strach, a proto jsme se rozhodly přijít tomu na kloub. Domluvily jsme se, že začneme spolupracovat. Míša bude vzkazy od babičky Marušky říkat nahlas a já je zapíšu.

Povedlo se vám navázat spojení? A jak?

Celé nedočkavé, ale zároveň vystrašené, jsme si tedy druhý den večer sedly k počítači. Míša byla v Düsseldorfu, kde bydlí, a já doma v Rumburku. Dcera opět položila ruku s tužkou na připravený papír. Trvalo to jen pár okamžiků, kdy se její ruka rozjela po onom papíře a Míša začala vzlykavě mluvit: „To jsem já, děvčátka, Michalky babička. Pomozte mi, prosím, nahoru do Světla, tady je strašné horko, já už to nevydržím.“ Pro lepší pochopení kontextu bych měla uvést, že moje tchyně spáchala v pětadevadesátém roce minulého století sebevraždu oběšením, když ji opustil manžel kvůli jiné ženě.

A jak to bylo dál?

„Je tu teď u mě mnoho duší,“ pokračovala Maruška, „dávají mi energii, abych mohla s vámi mluvit a nesála energii z Michalky jako včera. Prosím, Libuško, odveď mě nahoru, ty to dokážeš, všichni to víme, proto tě prosím. Tady se to nedá vydržet.“ Namítla jsem, že jsem to nikdy nedělala, a moc se mi do toho nechtělo. Nikoliv však proto, že bych Marušce nechtěla pomoct, ale spíš ze strachu, že to nedokážu. Tchyně pak opakovala stále dokola: „Nikdy mu neodpustím, jak mi ublížil, jak mě dohnal až k samému konci, jen proto, aby mohl žít s ní. Nikdy mu neodpustím.“ Bylo mi z toho úzko. Po nějaké době jsem Marušce řekla, že už musíme končit. Každou chvíli měl přijít domů můj Martin a tomu bych jen těžko vysvětlovala, jakou seanci tady provádíme. Slíbila jsem jí ale, že se o ni postarám. Maruška tedy přestala skrze Míšu mluvit, ale nechtěla skončit, a tak prostřednictvím Míši začala psát na Skype zprávy. Martin už klepal na dveře, proto jsem pro jistotu vypnula počítač. Jenže tchyně, která do dcery vstoupila, naši konverzaci ještě nepovažovala za ukončenou.

V jakém smyslu?

Šla jsem do kuchyně udělat čaj a vtom mi začal drnčet telefon. Volala moje druhá dcera Žaneta, celá vystrašená, se slovy: „Mami, Míša se zbláznila, píše mi na Skype, že je naše babička, že nás má ráda, že se nechtěla zabít. Co to všechno znamená? Já mám o ni strach.“ Snažila jsem se ji uklidnit a nervózně vytočila Míšino číslo. Měla jsem podezření, že se naše seance trochu zvrtla. A přesně to se stalo, protože dcera telefon přijala, ale nebyla to ona.

Když jsem ve sluchátku uslyšela stále plačící Marušku, podlomila se mi kolena. Přepadl mě děs, že takto už to asi zůstane, že už Míša nikdy nebude normální. Začala jsem řvát do telefonu, ať Maruška okamžitě z Míši vyleze, že všechno zařídím, jak jsem slíbila, ale ať už Míšu nechá na pokoji, nebo už Marušku nechci znát. „Vždyť já bych, Libuško, nikdy Míše neublížila, já ji mám ráda, co si to o mně myslíš?“ vzlykala moje tchyně do telefonu hlasem mojí dcery. Řekla jsem jí, že mám o ni strach, a požádala ji znovu, ať okamžitě opustí její tělo. Pak jsem zaklapla telefon a asi za deset pro mne nekonečně dlouhých vteřin jsem číslo vytočila znovu.

To je dost šílené.

Strachy jsem ani nedýchala. Na druhém konci se ale tentokrát ozvala Míša. „No, mami? Já teď půjdu vyvenčit psy.“ Spadl mi obrovský kámen ze srdce, ale stále jsem se ještě třásla. Do rána jsem nemohla myslet na nic jiného, stále se mi to honilo hlavou pořád dokola. Nemohla jsem pro to všechno najít rozumné vysvětlení. Další dny už jsem jen přemýšlela, jak splnit vše, co jsem Marušce slíbila. Pak jsem si ale vzpomněla na jeden rozhovor, který jsem náhodně vyslechla na tržišti. Každý měsíc totiž u nás ve městě bývají trhy. Jedna paní tam jezdí pravidelně s esoterickým zbožím a kdysi jsem tam potkala nějakého pána, který té paní prodavačce zajímavě vyprávěl, jak odvádí duše. Rozhodla jsem se ho najít a poprosit, aby odvedl Marušku. Začala jsem pátrat a zjistila jsem, že bydlí v Jiřetíně, několik kilometrů od Rumburku. Hned druhý den jsem se za ním vydala.

A jak to probíhalo?

Pan Petr mě přivítal a odvedl do starobylého pokoje, vyzdobeného spoustou andělů. Tam mě představil své ženě, a ta se mě ujala. Vysvětlila jsem jí, o co jde, a ona začala pracovat. Po chvilce mi řekla, že Maruška má v sobě hodně zášti a někomu po své smrti neodpustila, a tak nemá dovoleno odejít nahoru. Bylo nutné ji přemluvit, aby svému muži odpustila, ale vůbec se to nedařilo. Dokud jí ta paní neřekla, že to, jak jí manžel ublížil, byla odveta za minulý život. Zkrátka Maruška jemu kdysi ublížila stejným způsobem. Ale aby tomu byla schopna uvěřit, bylo jí umožněno nahlédnout do minulého života, aby vše pochopila. Nakonec svému manželovi odpustila a paní ji odvedla do Světla.

Tím vše ale zdaleka neskončilo. Co se dělo dál? Celý obsáhlý rozhovor o mimořádně nadané dceři Libuše Steckerové si přečtete v zářijovém vydání časopisu Záhady života.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

Vložil: Redaktor KL