Na Měsíc, nebo do zeleného pekla. Výběr je na nás. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Měsíc, ten náš gravitační mixér

Číňany chytil fantas, chtějí postavit na Měsíci magnetický odpalovací systém, jenž by na planetu Zemi dopravoval helium-3, které měsíční povrch chytá při permanentním opalování bez atmosféry pod slunečním zářením. Fantas? Podobný fantas chytil i Američany. Ti plánují prakticky totéž. Na rozdíl od Číňanů dali k dispozici i datum, kdy chtějí z měsíčního povrchu dopravit na Zemi první zásilku helia-3.

„Zařízení pro magnetickou levitaci by fungovalo na stejném principu jako hod kladivem v atletice, ale před odhozením odpalovací kapsle směrem k Zemi by se otáčelo rostoucí rychlostí,“ píše o čínském nápadu South China Morning Post. Americký startup Interlune připravuje téměř totožný projekt. Oba projekty, jak čínský, tak i americký, mluví o tom, že by helium-3 zaručilo čistou energii pro ta naše hladová elektroauta a ledničky, aniž bychom zatěžovali životní prostředí jadernými nebo plynovými elektrárnami, aniž bychom úrodnou půdu zaplevelovali solárními panely a stavěli v krajině sekáčky na ptactvo nebeské ve formě větrných elektráren.

Krásný výhled do budoucnosti. A jelikož nejsem technicky založený tvor, neodvážím se posoudit, nakolik je to čirý fantas, nebo probouzení se do nějaké sci-fi budoucnosti, která tu má být už za pár let. No ano, americký Interlune slibuje, že první zásilka měsíčního helia-3 tu bude už v roce 2030. A když bude, zatleskám nadšením. A je mi ale úplně jedno, jestli budu tleskat na východ do Číny, nebo na západ do Ameriky. Ten možný technologický skok je totiž fascinující. To přemýšlení o tom, jak se kupředu dostat přes lidskou vynalézavost.

Žasněme už teď, že se provádí kupříkladu delikátní operace mozku, kdy chirurg je na jednom kontinentu a pacient na druhém. A on ho odoperuje… ne, dovolte mi prostou dětskou radost nad tím, jak jsme jako lidstvo neskutečně, ale neskutečně šikovní.

Ale ano, má to své stinné stránky. S nadšením zatleskám do Číny nebo do Ameriky, ale s jakou tleskací turbulencí bych až dětinsky skotačil radostí, kdybych o takových zprávách četl v evropských novinách o evropských projektech, které jdou posunout svět kupředu s razancí evolučního hyperskoku. Nedávno jsem četl (a psal tu pak, mám dojem, komentář) o tom, jak evropští vědci vzdávají projekt dalšího, většího urychlovače částic, a jeho vybudování, a tedy i výzkum předávají do Číny. Protože kdybychom postavili urychlovač v Evropě, zanechali bychom moc velkou uhlíkovou stopu, zaznělo z řad evropských vědců. A tak ho nepostavíme, postaví ho Čína. A ani ten fantas s těžbou helia-3 už nás nepotká. Nic nás nepotká. Protože myslíme špatně. Myslíme poraženecky.

Než abychom se nechali unést poznáním a vykopali se z jakéhokoliv průšvihu za pomoci vlastní představivosti, šikovnosti, nápaditosti, zavrtáme se do nory tmářského uvažování, zákazů, příkazů a postupného umlčování. Proč? Takové to dětské nadšení z poznávání a z boření nemožného je přece člověku vlastní. Mělo by být. Dostrkalo nás od obouchávání pazourků až k mezkontinentální operaci mozku. Nebo to dál nejde? Necháme se požrat barbarskými hordami a to štěstí, tu radost z objevování přenecháme jiným? To je divné.

A vlastně to celé jde vidět i na kultuře a duchovnu celé naší evropské společnosti. Hudebně i filmově jsme si nechali naši kulturu umlátit Američany. Za svoji duchovní minulost se vlastně omlouváme, mažeme z fotek kříže, protože by přece naše duchovní minulost mohla někoho urazit, zranit jeho city. Nejsme hrdí na evropskou neuvěřitelně krásnou kulturu, umění, poznání, na génie, které naše civilizace zplodila a dala jim vyrůst. Likvidujeme, snad s posledním nadšením, které ještě dokážeme vyvinout, vlastní kořeny i přirozenost a dáváme je na oltář… čeho? Na oltář nějakého kultu smrti? Vlastního sebezničení. Na oltář sebepohrdání a sebenenávisti? A z čeho pramení? A proč? Nebylo by přece jenom lepší postavit tady ten urychlovač částic? A chytit fantas s těžbou helia-3 na Měsíci? Nebylo by daleko lepší jít dopředu? A postavit tady třeba ten největší krucifix a jako vztyčený prostředník jej namířit na zbytek světa se zvoláním – to jsme my. A jsme na to setsakra hrdí.

Ne, tudy nepůjdeme. Dál se budeme stydět za to, že jsme kdysi chtěli s dětským nadšením poznávat zákonitosti bytí a posouvali tak svět mílovými kroky kupředu. A pak budeme s otevřenou hubou zírat na Číňany nebo Američany, jak jdou kupředu. My se tady zatím budeme týrat zákazy, příkazy a umlčováním. Protože žijeme v dogmatismu a v tmářství podivné ideologie.

Zdroje: South China Morning Post, Interlunar

Vložil: Štěpán Cháb