Není tu jediný rozumný člověk s pravomocí mlátit v OSN botou do stolu. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: I to je bota, kterou by se dalo mlátit v OSN do stolu

Četl jsem si o Stephenu Hawkingovi. Ten tvrdil, že lidstvo se musí stát multiplanetárním druhem, aby si lidský druh zajistil přežití. Věřil, že dlouhodobým řešením pro přežití lidstva bude expanze na jiné planety. Jako odkojenec amerického seriálu Star Trek, polského spisovatele Stanisława Lema nebo autorské dvojice bratří Strugackých jsem v tom s Hawkingem zajedno. Obával se (nejen) toho, že zničíme ve své nekonečné hlouposti sami sebe.

„Myslím, že jedinou šancí na dlouhodobé přežití lidstva není zůstat na Zemi, ale usadit se ve vesmíru,“ řekl.

Teď se na Mezinárodní vesmírné stanici ISS zasekli dva američtí kosmonauti. Jen kousek za mraky, na oběžné dráze. Budou tam možná i přes Vánoce, ač tam původně měli být jen osm dní. Zatím toho, co se výletů do kosmu týče, moc neumíme.

Až do truhly mi zůstane v hlavě obrázek, kdy vědec, vynálezce, člověk skutečně předurčený být velikým a posouvat celý svět kupředu, se sondou přistál na kometě. Mnozí z nás neumí bez asistence ani zaparkovat před domem. On zaparkoval se sondou tisíce a tisíce kilometrů daleko od planety. A to na kometu, která letěla rychlostí tisíců kilometrů. Místo toho, abychom užasli, zlynčoval ho svět za košili, kterou si vzal na tiskovku, kde o přistání chtěl po právu hrdě mluvit. My viděli jen tu košili. Protože na ní byla nějaká animovaná děvčata s velkými prsy. S pláčem se pak na další tiskovce omlouval světu. Přitom přistál na kometě. Ale na to jsme při mediálním lynči tak trochu zapomněli. Ve válce se sebou.

Možná i proto, že jsme ve fázi, kdy média referují o počtech mrtvých ve vojnách a ňadrech na košili vědce, se nedostáváme dál. Stejně jako před tisícem roků se tlučeme po hlavě, hladoví po „nepřítelově" krvi.

Dva a půl roku místo úžasných informací o dobývání vesmíru a hledání pramene poznání čteme o tom, kdo má lepší zbraně a kolik lidí se jimi dá zabít. A předvádíme to v praxi. Zabíjíme. My. Oni. Všichni. U nás jde na zbrojení snad už bilion korun. Na zbrojení. To znamená, že si kupujeme možnost někoho zabít. Protože nás chtějí zabít? Ano, protože i oni utrácí biliony. Protože je přece chceme zabít. A chceme je zabít? Jistě, chceme, hrozně. Vždyť na to dáváme biliony. Jako oni. A chtějí nás zabít? No, proč by jinak na zbrojení dávali biliony. A takhle to jde pořád dokolečka. A aby ne, když to příjemně vydělá těm, kteří chtějí vydělat. Před chvíli to byl farmaceut, teď je to vojenský průmysl, připraví se bankovní systém. A vytváříme umělé a úplně pitomě zbytečné krize, které jdou na ruku a vycházejí z plánů chamtivců a nenasytů a nebojím snad i poznamenat – psychopatů.

Svět dospělých, kteří učí své děti, vedou je, jsou jim vzorem. Svět dospělých, kteří se zabíjejí a berou na to z budoucnosti svých dětí biliony. A přitom doma učí děti – ne, ani na toho mravenečka nesmíš šlápnout, je to živý tvor. Pohladí děťátko před spaním po hlavě, přečtou pohádku, kde dobro zvítězí nad zlem, tiše zavřou dveře, přebijí samopal a jdou zabíjet „nepřítele“. Aby ochránili své dítě? Před kým? Před „nepřítelem", který pohladil své dítě před spaním po hlavě, přečetl mu pohádku, kde dobro zvítězí nad zlem, a tiše zavřel dveře, aby mohl hlasitě přebít samopal a vrhnout se na „nepřítele“? Na člověka? Člověk je nepřítel? Odkdy? Jo vlastně, odjakživa, už vím.

Stephen Hawking to s lidstvem myslel dobře. Obával se o jeho osud. Bál se, že naše nadoblačná moudrost bude zadupaná do země naší stejně nadoblačnou hloupostí.

S jakou pýchou bych si četl zprávy o tom, že první raketoplán s posádkou přistál na Marsu. Že na Měsíci probíhají první nesmělé pokusy o vybudování trvalé stanice. Základny pro expanzi do širého vesmíru. S jakým nadšením bych hýkal, kdybych si četl, že český bilion korun šel na projekt života lidstva na další planetě. S jakou vášní bych se pročítal stenografickým záznamem z jednání OSN, kde by si všechny státy planety řekly – už se nebudeme zabíjet ani podvádět. Budeme spolupracovat. Protože jsme lidstvo. Rodina. Jeden druh, který bude pracovat na poznání a poznání použije k blahu všech. Ne ke zničení všech.

Ale vlastně tu není jediný člověk s pravomocí mlátit v OSN botou do stolu, který by razil tuhle cestu. Jsme ve válce. Sami proti sobě. Jak neskonale hloupé.

Nejsme a neměli bychom být v zápřahu psychopatů, kteří chtějí takový svět, ve kterém žijeme teď a tady. Přijde mi to snad až jako osudová chyba. Jisté pomatení, z kterého se lidstvo ne a ne probudit.

Jak rád bych se snažil prosadit, aby si každý obyčejný člověk za své obyčejné okno doma vylepil ceduli – nechceme už zabíjení. Jenže je to marné. Psychopatie se přelila do společnosti a ona volá – chceme víc války, chceme zabít nepřítele. A takových je plná lidmi zablešená planeta. Pojem nepřítel je a má být velmi, velmi pochybný. Ale s jistým stupněm psychopatie, vloženým do lidí jako krvelačný šém, je to jediný pojem, který určuje naše bytí. Nepřítel. Nepřítel. Nepřítel. No ano, převalte si to slovo v ústech. Nepřítel. Strašlivé slovo. Nelidské slovo.

Vložil: Štěpán Cháb