Moje práce, svět divadla, jó, to býval ráj. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
10.08.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Baletky
O sexu jsem tu psával poměrně často, i když s přibývajícím věkem se faktická náplň tohohle lákavého termínu poněkud promění…
Moje práce, svět divadla, jó, to býval ráj… Hlavně v divadlech, ve kterých byly početné soubory sólistické, sborové, a především baletní. Čímž samozřejmě myslím balet dámský a hovořím především o mladších baletních jedincích (v dnešní nebinární době raději dodám, že mám na mysli výhradně jedinkyně, i když to slovo má dost daleko k duchu krásné paní češtiny).
V divadle nejvyšším z nejvyšších, Národním, už byla ovšem situace poněkud jiná. Tamní dámská část souboru, na rozdíl ode dneška, byla v podstatě složena z pilířů souboru (a to nevím, jak se takové slovo řekne v ženském rodu: pilířkyně, nebo pilířky?) a žila spíš ještě ve vzpomínkách na Bedřicha Smetanu. Tudíž i sex v ND se odehrával především v souvislosti se schůzemi předsednictva tamní buňky ROH a jiných podobných organizací. Tomuto způsobu provádění populární činnosti jsme se ale my, tehdy mladí, pokud to šlo, raději vyhnuli. Věděli jsme totiž už, co s tím souvisí…
Již v období studií konzervatorních (na která mám, jak už z této rubriky víte, jinak nejkrásnější vzpomínky) jsme se u starší generace setkávali s představami sexu přinejmenším podivnými. Nikdo z nás nezapomene na doktorku Morávkovou, fanatickou ruštinářku, typickou příslušnici generace těch, kteří do dnešní fanatické generace antiruštinářů uložili ono tak zhoubně se projevující trauma z krásného jazyka, na němž stojí ještě krásnější ruská umělecká kultura.
Doktorka Morávková měla totiž o rozkoši obcování s druhým pohlavím zcela speciální představy. Původně prý působila jako překladatelka v armádě, a ta zelená jí holt v hlavě zůstala: „Neznám nic krásnějšího, než když si ruštinou, získanou usilovným studiem ve škole, mohu srdečně promluvit se sovětským velitelem partyzánské skupiny,“ lákala nás k jazykovým studiím. Podle svých dalších slov tím ale nemyslela sovětské partyzány minulé, nýbrž budoucí. Když jsme se jí nesměle zeptali, chystá-li se třetí světová válka, odpovídala nadšeným pohledem očí, plných naděje. Tehdy, v dobách hlubokého míru, jsem kontroval žertovným dotazem, zda kdybychom tu další válku prohráli, učili bychom se angličtinu, nebo jazyk jiného případného vítěze. Doktorka ruštiny to vyřešila tím, že mi navrhla snížit známku z chování, a tím pádem i ztrátu stipendia ve výši 175 Kčs, což byl tak závažný zásah do mého finančního rozpočtu, že když jsem pozval na návštěvu svého skrovného podnájmu spolužačku z tanečního oddělení a ona prozíravě přivedla i kamarádku, mohl jsem dívky pohostit jen lahvičkou železitého vína Kondurango za 12 korun, které se tehdy prodávalo v drogeriích.
„Ježíš, ty jsi vtipnej, žes koupil víno s tímhle názvem," řekla mi jedna z dívek, čímž mě přivedla do rozpaků, protože o své vtipnosti jsem z vrozené skromnosti často zapochyboval. Pak jsem ale pochopil, že kráska zapomněla doma brýle a písmenka v názvu se jí přeházela. K sexu nicméně nedošlo, neboť z očekávaného pas de deux jsem se na pas de trois neodvážil.
V dnešní době, kdy mi už skoro nezbývá myslet na jiný sex, než ten, co vyznávala dr. Morávková, a kdy nepominutelná (i když jinak asi pominuvší se) část populace má mozky natřeny morávkovskou zelení (takže o válce hovoří jako o chlebu s máslem a o zabitých synech a otcích jen jako o „ztrátách“), někdy přemýšlím, že se zas začnu učit cizí jazyky. Co kdyby se u nás partyzáni, tak dychtivě přivolávaní doktorkou Morávkovou, přece jen objevili. Ačkoli – to hlavní, co bych pro rozkoš takového setkání potřeboval, jsem se možná už naučil. Mateřským jazykem místních, co spolu dnes bojují na východě Evropy, mě naučila mluvit paní doktorka, angličtinu jsem se potom naučil sám, a jakým jiným jazykem by mě potenciální jednotka partyzánského boje za vlastní holé životy ještě mohla oslovit?
Napadá mě jen jeden – čeština…
Vložil: Jaromír Janák