Velká pařba u zeleného stromu. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
03.08.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Víno
Vyprávění na téma otec alkohol a jeho nezdárné dětičky.
Někdo zazvonil, a tak jsem si pročísl prořídlé kadeře a šel se podívat, kdo to je. Za plotem stál můj dávný kamarád, kterého jsem pamatoval jako řidiče sanitky, co se jednou v důsledku naprosté střízlivosti netrefil záchrankou do průjezdu polikliniky v Palackého ulici, a jedině z toho důvodu, že měl právě absťák, a ne otravu alkoholem, nemusel tehdy ten průjezd zaplatit.
„Jdu tě navštívit! jak žiješ? Máš něco k pití?“ vychrlil ze sebe najednou všechno (co měl na mysli…)
„Celkem slušně, asi nic, možná něco najdu,“ odpověděl jsem.
Chvilku jsme mlčeli a po prvních dvou deckách myslivce mi začal vyprávět svůj příběh.
„U zahradníka už nejezdím, skončilo to fiaskem.“
Věděl jsem, že to nemá lehké, protože fiaskem skončila i jeho tři manželství s potomky, jejichž finanční stabilitu pomáhá udržovat zasílanými alimenty. Kamarád (který kupodivu začínal jako zručný lékárník, než se zjistilo, že odmítá vyrábět přípravky, které neobsahují líh) zatím vyprávěl svůj příběh dál:
Nastoupil jako řidič dodávky u zahradníka, který se mimo jiné staral i o významnou botanickou zahradu:
„Tam se to přihodilo!“ zdůraznil významně.
„Ředitel té zahrady nám dal školení o bezpečnosti práce a ukázal nám jejich nejvzácnější strom. Vypadal jako smuteční vrba z našeho rybníka, ale byl to prý unikát za deset milionů. K tomu stromu jsem vezl po pěšině hnojivo. Naproti šly nějaké holky s miminama, a tak, abych jim uhnul, dal jsem zpátečku. Nějak to nešlo, tak jsem plyn přišlápl trochu víc…“
Zachmuřil se a lokl si z mnou dolitého Sadaře (dříve Myslivce).
„Něco za mnou ruplo a auto trochu poskočilo. Jak jsem před těma kočárkama šíboval, jeden šlahoun z toho milionovýho stromu se mi namotal na nápravu a dobrou půlku toho stromu odrbal. Zkoušel jsem to slepit tím lepidlem, co mám v kabině, ale přiběh ředitel a dal mě k soudu ještě dřív, než ho vzkřísili. Dvě stě tisíc za kus nějaký posraný liány.“
„A z čeho to budeš platit?“ zeptal jsem se také z toho důvodu, že jsem už začal tušit, proč mě navštívil.
„Nebudu platit nic, on mě ten zahradník sice vyhodil, ale protože je to taky soudní znalec, tak jim potvrdil, že za těch dvacet let, než to zaplatím, ten strom nejenomže doroste, ale z těch jeho aplégrů bude mít zahrada už mladý, asi stejně vysoký. Dostal jsem jen šedesát hodin veřejně prospěšných prací, který si můžu odpracovat, kde to jde. Jenže ten ředitel, když jsem tam přišel, dostal srdeční záchvat a přikázal vrátný mě za žádnou cenu nepustit. Byl jsem i u zahradníka, ale ten mě taky nechce. Doslova řek, že on nemá deset životů, jako ten poškozenej strom.
Tak jsem šel na pracák, a tam mi řekli, že si ty veřejný hodiny můžu odpracovat u nich, když mám tu vysokou školu. Nejdřív mě budou pozorovat, co jim provedu jako uklizeč, a když nic, tak prej bych u nich moh dělat i ochranku. Akorát bych musel zůstat vevnitř mimo jejich zahradu,“ dopověděl a usnul.
Dopil jsem jeho posledního panáka (čímž jsem vyčerpal naše domovní zásoby do konce roku) a zahloubal se do jeho zvláštního osudu. Nad ničím si nelámající hlavu, veselý, se štěstím, které mu vždy a všude sedí za krkem. Na tom pracovním úřadě mu štěstí očividně taky pomohlo – tím, že se tam nesvlékl do svého základního oděvu, který měl na sobě pořád, a i teď. Bylo to památeční tričko s nápisem: VELKÁ PAŘBA U ZELENÉHO STROMU.
Vložil: Jaromír Janák