Jak jsem se stal bezdomovcem. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
27.07.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Bezdomovec pouze ilustrační
Někdy mám pocit, že hlavním pravidlem doby, k níž jsme se dopracovali, je, aby chudí, proboha, nedostali něco zadarmo.
Možná je to proto, aby bylo dost peněz na záchranu bankéřů, pro které je třeba mít na záchranu jejich krachujících bank, ale spíš je to to takový trend. Jinak si neumím vysvětlit fakt, který jsem nedávno četl: Že v České republice je 600 tisíc prázdných míst k bydlení, které nikdo neobývá, neprodává ani nekupuje, a zároveň je u nás 200 tisíc lidí bez domova, kteří by se tam vešli třikrát, ale nesmějí, protože jde o soukromý majetek. V případě domů jde o budovy často na spadnutí, o které se ale nikdo nestará, takže se do nich stěhují lidé bez domova, kteří tak docela logicky reagují na situaci, kdy je všech českých bezdomovců třikrát míň, než volných bydlení v Česku. Těm lidem se říká squatteři, což pochází z anglického slova squat = dřep. Je tam volno, tak si tam dřepnu. Slovo není anglické náhodou, tento dnešní trend (jako řada dalších) vznikl v USA, kde je volných domů tolik, že by se do nich všichni američtí bezdomovci vešli třicetkrát. Přesto je odtud policie čas od času vyhání. Stejně jako u nás…
V dávných dobách svých studií na konzervatoři jsem hrdinně odmítl ubytování na koleji, s tím, že jsou zde potřebnější. Pak jsem prošel školou života a už bych to neudělal. Výsledkem bylo, že jsem v zimě neměl kde spát, procoural jsem celé noci a nadskakoval chladem. Pak jsem přišel na to, že mohu část noci prožít na Masaryčce v čekárně a podrobovat se neustálé kontrole příslušníky VB. Vylepšil jsem to tím, že jsem si na Hlavním nádraží koupil za 60 haléřů lístek na Smíchovské nádraží a za ten obnos mohl být až do pěti do rána v daleko lepší čekárně a nekontrolován. V pět ráno mě ale vyhodili, a tak jsem dvě hodiny provibroval ulicí.
Vymyslel jsem ale lepší věc; u konzervatoře byla na nábřeží taková bouda na písek, kterým se sypaly chodníky. Šoupl jsem tam spacák, vlezl do něho a zatáhl nad sebou stříšku. Šlo to do doby, než písek zmrzl na kámen. Občas si nade mnou někdo otevřel dvířka a chtěl použít budku jako pisoár, tak jsem zařval a nezvaný vetřelec ani neukápl.
Pak jsem se stal obyvatelem vilky ve Vokovicích, kterou by dnes se vší důstojností šlo nazvat squat. V té oblasti se totiž tehdy chystala stavba Leninovy třídy a domečky byly určeny k demolici. Vlezl jsem oknem dovnitř, po rozvrzaných schodech jsem vylezl do mansardy, šaty jsem si pověsil na ramínko a na hřebík, který jsem cihlou zatloukl do zdi, za komínem jsem měl schovaný spacák a Rudé právo, pěkně jsem ho rozprostřel a spal. Ráno jsem si to pak rozhrkanou jedenáctkou nesl do centra. Idylka skončila, až když jsem jedné noci našel místo vilky bagrem urovnané zbořeniště. Někde pod třídou proletářského klasika, který si dal pseudonym dle asijské řeky Leny (dnes je ta třída pro změnu nazývána Evropská), je tam zarovnaný i můj spacák.
Snad i proto jsem se celoživotním bezdomovcem nestal, v krátké době se na mě usmálo dvojnásobné štěstí. Směnnou akcí, podobnou Kulovému blesku, jsem získal bydlení v Košířích (jedna místnost, páté patro bez výtahu a záchod na chodbě), načež mě odvedli a z Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého mi napsali, ať se okamžitě dostavím za účelem provedení ubytování v kasárnách na Pohořelci. Ale i já jsem díky tomu všemu na vlastní kůži zažil, že je někdy opravdu lepší bydlet v cizím opuštěném domě, než nedůstojně mrznout někde pod mostem. A stal se citlivějším k životu těch, kteří to tak mají někdy i po většinu života.
Dnes, kdy už mám svůj dům a rodinu a tak dále, zároveň ale rozumím i „slušným lidem“, co jim nevoní jiní lidé, kteří se nemají kde mýt a prostředky k životu si shánějí zcela jinak než my. Nevoněli ani mému kamarádovi Ivanovi, dokud vážně neonemocněl. Tehdy ke mně přišel, v ruce s hromadou papírů:
„Vem si to, já to už vlastně vůbec nepotřebuju,“ řekl a podával mi svazek potištěných listin: „Něco jsem restituoval a část mi dali ve státních dluhopisech, tak jsem ti je přinesl.“
Hodnotu měly ty papíry obrovskou, ale já jsem cítil, že si něco takového nechci a vlastně ani nemůžu vzít.
„Neblbni a nech si to,“ řekl jsem tehdy dost razantně.
Před týdnem byla divná noc, nejdřív foukal vítr, a pak přišel intenzivní hustý déšť. Světlo z pouliční lampy kousek přes ulici se ztrácelo v nezvyklé mlze. Ležel jsem už v posteli a četl dost nudnou knížku, zavíraly se mi oči. V šelestu deště jsem měl pocit, že někdo klepe na dveře. Nebo na okno? Vstal jsem, odložil knížku, a všiml si, že na křesle, které běžně vůbec nepoužívám, sedí kamarád Ivan. Promočený. Zmoklý, voda mu z vlasů stékala za límec starožitného montgomeráku.
„Sundej si ten kabát, máš ho celej promočenej,“ řekl jsem mu a ani mne nenapadlo zeptat se, jak se tady objevil.
„To mi už nevadí,“ odpověděl Ivan charakteristickým hlasem, který jsem znal už z dob konzervatoře.
Ráno jsem se probudil, po dešti ani památky, chodba suchá. Sešel jsem dolů na snídani.
„Už jsem ti kolikrát říkala, abys ten binec nenechával na stole,“ přivítala mne manželka a podávala mi svazek povědomých papírů, na kterých bylo napsáno STÁTNÍ DLUHOPIS. Na něm teď bylo Ivanovou rukou napsáno: „Už jsou neplatné. Měl sis je tenkrát vzít. Ty bys je určitě využil...“
„Tak si to ukliď, a pak si dej kafe. Tady ho máš,“ zahlaholila manželka a po deštivé noci se do oken kuchyně začalo prodírat slunce svými ranními paprsky.
Všiml jsem si, že vedle leží ještě nějaký dopis. Někdejší společný zaměstnavatel mi posílal parte mého kamaráda Ivana.
Kdybych uměl psát jako pan Hemingway, napsal bych pro nás všechny varovnou povídku. Jmenovala by se: Proč rubáš nemá kapsy.
Zdroj: Eurostat
Vložil: Jaromír Janák