Erbenova Kytice aneb Jak to bylo doopravdy. Záhady života
21.07.2024
Foto: Wikipedia – volné dílo
Popisek: Významný představitel českého národního obrození Karel Jaromír Erben
Jediná básnická sbírka Karla Jaromíra Erbena (7. 11. 1811 – 21. 11. 1870) a zároveň jeho jediné původní dílo, známé jako Kytice, plnými názvem Kytice z pověstí národních (1853), patří k základním kamenům české literatury. Vznikala postupně asi dvacet let na základě různých inspiračních zdrojů a autor sám některé z nich zmínil v tzv. Poznamenání na konci sbírky. Problém je tu jen jeden. Že Erben nám tady možná vysloveně lhal. Ale proč?
Šťastný úředník
Především musíme mít na paměti, že Karel Jaromír Erben vzešel z chudých poměrů. Přivydělával si hned, jak to bylo možné, v Hradci Králové při studiu na gymnáziu výukou hry na klavír a v Praze, kde studoval od roku 1831 na Univerzitě Karlově, opisováním historických listin pro Františka Palackého. Vedle toho také přispíval svou literární tvorbou do českých časopisů.
Po studiích se především snažil zabezpečit si takový příjem, aby se mohl oženit se svou vyvolenou, Barborou (Betynou) Mečířovou (1818-1857), kterou poznal v roce 1832 na prázdninovém pobytu v obci Žebrák. Než se ekonomicky dopracoval ke kýžené svatbě, trvalo mu to celých deset let! Oženil se teprve v roce 1842, kdy byl zvolen Královskou českou společností nauk do funkce nižšího správního úředníka – aktuára. Svatba se konala 11. května a úředník, který si občas zabásnil, naprosto bez problémů vplul do klidných vod vytouženého spořádaného, a hlavně šťastného manželského života.
Hlavně se do ničeho nezaplést
Takovému životu ovšem nesvědčí dějinné zvraty a jeden takový čekal i na Erbena, tzv. revoluční rok 1848. Po celé Evropě tehdy propukly nepokoje, směřující k omezení absolutisticky vládnoucích panovníků, a nevyhnuly se ani Praze, kde byly v červnu na příkaz rakouského císaře tvrdě potlačeny Windischgrätzovým vojskem. Poté následovalo asi deset let trvající období tzv. neoabsolutismu, na které doplatili především notoričtí buřiči a jinak problémové osoby, jako Karel Havlíček Borovský (1821-1856) a Božena Němcová (1820-1862).
S oběma se K. J. Erben znal, s Němcovou měl dokonce společného vydavatele, Jaroslava Pospíšila, podpořit je nějakým způsobem si však z pochopitelných důvodů netroufal. Můžeme to dnes hodnotit jako zbabělost? Jistěže ano. Ale můžeme také tento postoj otce tří dětí a rakouského úředníka snadno pochopit. Erben rozhodně nestál o problémy, jeho loajalita k Rakousku znamenala chléb nejen pro něj, ale především pro jeho rodinu.
Špatné svědomí vůči Němcové?
Když se na Erbenův život podíváme z tohoto úhlu pohledu, začneme v tom dokonce vidět jeho životní program, zpočátku možná neúmyslný. Okolo něj se sice zvedaly vlny českého národního sebeuvědomění, on se však spíš než přítomnosti věnoval historii. Pokud už se zaměřil na něco aktuálně české, zvolil si další zaručeně bezpečnou oblast, sběr české lidové slovesnosti a její porovnávání se slovesností jiných slovanských národů.
Revoluční a potenciálně nebezpečný rok 1848 se mu potom podařilo vymanévrovat úplně skvěle. Uklidil se dočasně z Čech do Chorvatska, aby seznámil tamní občany s děním v Čechách, a naopak psal do Prahy o důležitých záležitostech mezi Jihoslovany. Čehož se zhostil zřejmě dostatečně diplomaticky, protože se mu to později nijak nevymstilo.
V Čechách měl potom vlastně jen jeden problém, a ten se jmenoval Božena Němcová. Z toho, co teď o Erbenovi už víme, vyplývá, že se kontakty s ní rozhodně nemínil kompromitovat. Dokonce se dochovala historka, jak Erben v Praze Němcovou náhodou potkal a raději přešel na druhý chodník, aby se s ní nemusel potkat. Byly v tom ale jen politické důvody, anebo vůči ní navíc neměl čisté svědomí jako autor?
Němcová totiž stejně jako on sbírala lidovou slovesnost. Logicky oba sběratelé naráželi na stejné nebo podobné motivy a bylo jen otázkou náhody, který z nich zachytí to či ono jako první. A byla to Němcová, která Erbenovi donesla svou sbírku pohádek, a byl to Erben, který z ní vytěžil přinejmenším jeden námět pro svou Kytici. Údajně se svolením Němcové. Proč ji ale potom ve svém Poznamenání neuvedl, jak náleží, ale jen jedenkrát, a ještě jen velmi kuse?
Děsivý Zlatý kolovrat
Jde o pohádku Boženy Němcové O Zlatém kolovratu, k níž Erben uvádí: „Táž pověst nalézá se také ve sbírce paní Boženy Němcové v prvním sešitku.” Tento sešitek vyšel v roce 1845, tedy před Kyticí, a Erben jej proto nemohl dost dobře nezmínit. Kupodivu se mýlil ale v tom, že nejde o pověst, ale o pohádku, nazvanou O zlatém kolovratu, co do děje s Erbenovým Zlatým kolovratem prakticky shodnou. Oproti Erbenovi však Němcová vypráví tento příběh logičtěji.
Zápletka spočívá v tom, že matka má dvě dcery a jednu z nich má raději než druhou. Když nemilovanou dceru potká štěstí a bohatě se provdá, matka s druhou dcerou ji zavraždí, a její tělo navíc ještě zohaví (vyloupnutím očí a utětím končetin). Milovanou dceru potom podstrčí bohatému zeti místo té nemilované. Nemilovaná dcera však brutální útok nejenže přežije, ale pomocí živé a mrtvé vody se z něj i bez následků zotaví.
Podstatné je to, jak mohlo dojít k záměně obou dcer, a že nikdo nic nepoznal? Němcová to vysvětluje tím, že šlo o dvojčata. Erben se ocitá na tenčím ledě, protože básní o dceři vlastní a nevlastní, které si až tak podobné být nemohly. Mění také jejich jména. Zatímco Němcová má Dobrunku a Zlobohu, Erben pojmenoval jen tu nemilovanou dceru jako Doru. Kdybychom Erbenův příběh přepsali do prózy, snadno bychom ho mohli hodnotit jako plagiát pohádky Němcové.
Možná i proto Erben ve svém Poznamenání od Němcové velmi rychle utíkáa uvádí podobnost tohoto příběhu a tématu živé a mrtvé vody se „skazkami jihoruskými“, v nichž živá voda znamená vlastně vodu letní, tekoucí, mrtvá pak vodu zimní, led. „Živé připisuje se v pověstech slovanských moc taková, že všeliké tělo, byť již i bylo zpráchnivělo, obživne zase, jakmile v ni bude pohříženo. Kdyby ji kdo vylil do moře, hořelo by moře plamenem. V pověstech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou vodou takto: Voda mrtvá učiní rozsekané tělo srůsti, živá pak že tomu srostlému tělu dá zase život. Patrné jest, že se tím vlastně mínila obecná vody posilující a oživující moc.“
Erben potom zmiňuje ještě to, že motiv mluvícího kolovratu se podobá motivu vrbové píšťalky – oba předměty vyzradí určité tajemství. Druhý motiv zpracoval K. H. Borovský formou básně Král Lávra, inspirované starou irskou pověstí. Děj obou příběhů je tak rozdílný, že o nápodobě hovořit nelze. Tím spíš ale je třeba se pozastavit nad shodou v samotném základu obou příběhů, mluvícím (dřevěném) předmětu. Zda mají společný původ, můžeme však jen hádat.
Připomenout také musíme podobnost tohoto příběhu o dvou sestrách, hodné a zlé, s příběhem o Popelce a její sestře, resp. sestrách, a maceše. V drsnější variantě bratří Grimmů Popelčini přátelé holoubci v její svatební den nehodným sestrám a maceše vyklovou oči.
Někteří badatelé navíc usuzují, že pohádka o Popelce má původ v dávné Číně, vzhledem k tomu, že Popelka jako jediná je schopná nosit (a později obout) extrémně malý střevíček. Jejím sestrám nepomůže k jeho obutí ani to, že si nechají useknout palec nebo patu – a máme tu motiv sekání končetin. Náhoda?
Zajímá vás také, jak to bylo s básní Vodník, nebo Vrba? A kde najdete hřbitov ze Svatební košile? To všechno se dozvíte v srpnovém vydání časopisu Záhady života, které je právě teď k dostání na novinových stáncích.
Jitka Lenková
Převzato z časopisu Záhady života
_20240721.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL