Zlatá mládež na Hradě. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Tomáš Koloc

Popisek: Titán na bráně Pražského hradu

Když se budete chtít dostat z břevnovské Malovanky na Pražský hrad, pojedete nejspíš tramvají dvaadvacítkou. Jezdí jí i chytří studenti a studentky z gymnázia na Pohořelci, i méně chytří, o kterých přesně nevím, odkud jsou.

Společné mají to, že jezdí rozvaleni na sedačkách a předstírají nezájem o okolí. I pro mne přijela nová tramvaj dvacet dva a nabídla mi místo k stání přímo nad pěkně rostlou slečnou s bohatou hřívou plavých vlasů, která seděla na místě pro invalidy a růžovým mobilním telefonem si fotila své pěstěné nehty (na rukou).

Pobolívaly mne nohy, zvláště mé poničené koleno, a taky paní, která se o mne opírala, protože se jí berle v zatáčkách před Brusnicí vysmekávaly z rukou.

Měl bych nějak zasáhnout a bylo by dobré spojit i příjemné s užitečným, napadlo mne při pohledu na slečnu, která si právě fotila pruhovaný nehet na ukazováčku pravé ruky.

„Slečno, myslíte, že bychom mohli spolu něco mít?“ zeptal jsem se dost naléhavě.

Slečna ztuhla, pohled se jí zastavil na zvlášť fotogenickém ukazováčku a po chvilce naprosté nehybnosti se na mě nad sebou vytřeštěnýma očima podívala. Zprudka zamrkala, až se kolem ní udělal průvan, a s výrazem, předcházejícím žaludeční nevolnost, pronesla:

„To myslíte chodit spolu nebo jen tak, nebo co?“

Souhlasně jsem mlčel a pokoušel se ji hypnotizovat, což se mi zřejmě nedařilo. Pohodila hřívou a přesně podle mého očekávání odpověděla:

„Tak to určitě ne, dyť jste starej!“

Spoludůchodkyně, pohodlně o mě opřená, se rozchechtala, až jí upadla berle na zem.

Teď teprve jsem se dostal tam, kam jsem se pokoušel dostat:

„A mohla byste mě tedy alespoň pustit sednout?“

Slečna obrátila oči v sloup, protože takovou drzost opravdu nečekala. Babka vedle mě zdvihla druhou berli na mou obranu, protože logicky očekávala, že po drzosti, kterou jsem se vůči slečně dopustil, mohu očekávat jen zuřivý útok.

Slečna ale kupodivu vstala, já na její místo posadil babku, mávající radostně berlí, a ve stanici Brusnice preventivně vystoupil.

Jenže zavírajícími se dveřmi se prodrala ven i slečna…

„Helejte, to jste myslel vážně, že bysme spolu mohli... Jako to?“ otázala se hlasem zkušené obchodnice.

Cítil jsem, jak se mi vrací jedna z mých nejživotaschopnějších vlastností: prolhanost.

„No tak: Myslel a nemyslel. Já tady chci někde kolem Hradu koupit nějaký dům, spíš tak pro reprezentaci. A tak jsem si říkal, že byste se tam mohla u mne občas zastavit. Nebylo by to samozřejmě zadarmo…“

To už jsme byli na Hradčanském náměstí a já jsem vesele lhal, až se standarta s nápisem PRAVDA VÍTĚZÍ nade mnou třepotala radostí.

Slečna se zamyslela. Bylo vidět, že usilovně počítá.

„No, vlastně bych mohla. Dvakrát tejdně – v pátek a v sobotu od osmi do deseti. Jestli to není na vás moc…“ řekla a ohodnotila mne pohledem od hlavy k patám, s menším zastavením někde u pasu. Opatrně zahrabala zdobenými nehty v kabelce a vytáhla navštívenku, na jejíž druhou stranu něco naškrábala.

„Kdyby vám to přišlo drahý, tak to vlastně není – je to vždycky za celý ty dvě hodiny. Až ten barák koupíte, tak zavolejte,“ řekla teď už sladkým hlasem, v očekávání budoucího výdělku. Pak vešla branou dvou Titánů na první hradní nádvoří, beze strachu, že ji ten vlevo s nožem bodne nebo ten vpravo svou palicí udeří.

Já jsem zůstal stát venku a podíval se na ceník, který mi slečna napsala na rub vizitky. Nebylo to moc, jak říkala, když si uvědomím, že to je za dvě hodiny. Jediný problém byl v tom, že to přesahovalo polovinu mého důchodu. A to ještě nepočítám ten barák, který si tady někde v blízkosti rodného domu Jana Nerudy budu muset zakoupit...

Vložil: Jaromír Janák