Autora Slovanské epopeje uštvali nacisté. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Wikipedia – volné dílo

Popisek: Alfons Mucha v době, kdy pracoval na Slovanské epopeji - vlastní podobizna z roku 1928

Příběhy z roku 1939, které letos mají výročí s pětaosmdesátkou, nebývají veselé. Úmrtí Alfonse Muchy, výtvarníka, který se mimo jiné z pozice mezinárodní celebrity zásadně zasloužil o vznik republiky, se ale tragikou vymyká i tomuto standardu. Tím smutnější je vše, co se kolem něj odehrávalo v dalších letech.

V červenci 1939 měl Alfons Mucha slavit 79. narozeniny. Coby celosvětově uznávaný výtvarník, který se během předchozích padesáti let setkal téměř s každým, kdo mezi malíři něco znamenal. Vše ale bylo jinak už od března, kdy české země skončily pod protektorátní správou německé říše a nacistická policie vytáhla své předem připravené seznamy českých elit k zatčení. Karel Čapek se mu vyhnul smrtí, Alfons Mucha, který byl rovněž na čelním místě, navzdory pokročilému věku skončil ve vazbě.

Dost brutálně tím byla přerušena jeho práce na triptichu velkoformátových obrazů, kterými chtěl v čase blížící se války vyjádřit svůj umělecký vzkaz celému lidstvu. Série Věk rozumu, Věk moudrosti a Věk lásky měla být završením jeho celoživotního díla. Nakonec se zachovaly pouze detailní skici.

Vyčerpání z vazebního stíhání, spojenému se zápalem plic, už nedokázal čelit. Když po propuštění na svobodu 14. července v bubenečské rodinné vile zemřel, německá správa Prahy odmítla pořádat státní pohřeb. Obřadu na vyšehradském Slavíně se přesto účastnily stovky lidí.

Důvodů, proč jej nacisté měli na své černé listině tak vysoko, bylo mnoho. Kontakty na západní svět (včetně rodiny amerického prezidenta) nebo jeho moderní autorský styl, který Hitler coby neúspěšný adept výtvarné akademie upřímně nenáviděl. Také jeho spojení s meziválečným Československem, nacisty opovrhovanou republikou, jejímuž vzniku Mucha už během první světové války aktivně pomáhal a později dal novému státu výtvarnou linku jeho bankovek. Celoživotně byl spojen také s Francií, kde byl před několika lety při svém posledním dvouletém pobytu povýšen na důstojníka Čestné legie.

A v neposlední řadě tu byla jeho Slovanská epopej, dílo propagující národy podle Hitlerova zvráceného chápání totálně méněcenné. Jeho součástí bylo i velkoformátové plátno Po bitvě u Grunwaldu, upomínající na spektakulární středověkou porážku Řádu německých rytířů koalicí Poláků a Litevců, které se na vítězné straně pravděpodobně účastnil i Jan Žižka. Vítězná koalice, uzavřená proti násilné německé katolizaci, musela hitlerovské ideology dráždit tím víc, že u stejného Grunwaldu, respektive Tannenbergu, se odehrávala velká bitva první světové války, která se stala jedním z pilířů úchylné nacistické mystiky. A i další plátna ze série, která měla pozvednout sebevědomí východoevropských národů, byla přímým opakem teorií o německém historickém nároku na jejich území.

Epopej

Slovanská epopej byla Muchovým milníkem nejen uměleckým, ale i životním. V pozici mezinárodní hvězdy výtvarné scény se rozhodl vše opustit a na mnoho let se uchýlit do klauzury zámku ve Zbirohu, kde se věnoval dvaceti velkoformátovým plátnům, která vnímal především jako službu a poslání. „Nově vznikající Československo potřebovalo postavit zejména pangermánskému hnutí, snícímu o obrovské říši mezi Švédskem a dnes iráckým Bagdádem, nějakou vlastní vizi a opřít se o společný slovanský odkaz, podobně jako na germánských mytologiích a dějinách stavěli říšští Němci či na civilizačních vizích koloniální Anglosasové nebo Američané, uvědomující si, že Amerika začala jako religiózní projekt s určitým misionářským posláním,“ napsal k tomu filozof Václav Cílek.

Mucha začal na díle pracovat už několik let před první světovou válkou, ale v době, kdy už se o českých politických ambicích vážně hovořilo. A mimoto to byla doba, kdy nacionalismus bujel i všude okolo a jeho vypjaté interpretace pár let poté zavedly celou Evropu do válečné katastrofy.

Tato vize Muchovi stála za opuštění kariéry, která byla skutečně mimořádná. o dvacet tři let dříve přijel rodák z jihomoravských Ivančic, který se v uměleckého světě musel probíjet od počátku sám, do Paříže coby chudý student. Později si začal vydělávat ilustracemi. Přesto se pohyboval mezi hvězdami světového malířství, se slavným Gauguinem jednu dobu dokonce sdílel bydlení.

Velkým průlomem pro něj v roce 1894 byla zakázka divadelního plakátu pro Sarah Bernhardt, největší hereckou hvězdu nad Seinou. Objednávku musel zrealizovat během jedné noci o druhém vánočním svátku, kdy se renomovanějším autorům nechtělo napínat síly. Plakát na hru Gismonda okouzlil celou Paříž i samu divadelní heroinu, od které Mucha obratem dostal smlouvu na šest let spolupráce. Díky tomu se stal významnou osobností pařížské výtvarné scény a průkopníkem nastupujícího secesního stylu.

Na přelomu století pracoval pro pařížskou Světovou výstavu, kde pro rakousko-uherskou expozici realizoval pavilon Bosny a Hercegoviny. Balkánskou zemi vídeňská monarchie pár let předtím obsadila a teď svou anexi potřebovala odprezentovat v dobrém světle. Delikátnost úkolu svědčí o renomé ivančického rodáka.

V následujících letech žil život mezinárodně uznávaného umělce, prosadil se i v USA, kde se přes jednu frekventantku svých přednášek v New Yorku seznámil i s úřadujícím prezidentem Theodorem Rooseveltem. Manželku Marii, kterou poznal coby studentku malířství v Paříži a vzal si ji v roce 1906, hned po líbánkách odvezl z Prahy do USA. V Chicagu a posléze v New Yorku přednášel, měl zakázky na výtvarné řešení významných budov a plakáty dělal i pro americké herecké hvězdy v čele s Ethel Barrymore, označovanou za první dámu amerického divadla.

Právě v USA pojal Mucha myšlenku na slovanskou sérii, zejména když našel sponzora v Charlesi Craneovi. Ocelářského magnáta přivedlo úsilí o získání obchodní zakázky snů od ruského cara (na koleje pro Transsibiřskou magistrálu) k vášnivému zájmu o slovanský svět. Mucha portrétoval dvě jeho dcery a přitom se domluvili na sponzoringu, který by malíři umožnil soustředit se několik let pouze na tento projekt. Mocný Crane se poté stal nejvlivnějším československým lobbistou v USA a bez nadsázky jedním z otců zakladatelů naší republiky. Pouto bylo stvrzeno po několika letech sňatkem jeho dcery Frances s Janem Masarykem.

Epopej, která měla být věnována městu Praze, Mucha maloval od roku 1911. Do její tvorby vstoupily válka a další revoluční události, které trochu měnily koncepci některých pláten. Praze obrazy předával postupně už od roku 1912, slavnostní představení celého cyklu se uskutečnilo v roce 1928 k desátému výročí republiky. Původní nadšení ale na straně pražské samosprávy vystřídala rozpačitost, zejména kvůli závazku vybudovat pro rozměrné obrazy vhodné a reprezentativní prostory. Samo dílo navíc čelilo kritice pro nemodernost od Muchových konkurentů v čele s mediálně vlivným Josefem Čapkem. Přijetí ve světě bylo výrazně pozitivnější, až nadšené.

Místo pro Epopej není dořešeno ani po sto letech, na jeho hledání se ukazují trendy české komunální politiky a příběh dvaceti pláten se postupně stal moderní epopejí pražskou. Po dokončení tohoto monumentu se Mucha nadále věnoval velkoformátovým dílům, se kterými získal na Epopeji tolik zkušeností. Kromě pláten vytvořil i vitráž pro svatovítskou katedrálu. Počátkem třicátých let strávil další dva roky ve Francii, pak se však vrátil do Prahy. A tam jej čekalo setkání s osudem v podobě okupantů.

Dědictví

Jeho syn Jiří před nacisty raději zmizel v Paříži, kde v předcházejících letech studoval. V exilu byl válečným zpravodajem, pak jej komunisté odsoudili na šest let do vězení, z nichž si v uranových dolech odseděl čtyři. Pak se stal velmi výrazným spisovatelem a scenáristou. Právě o padesát let později, když se přiblížil věku svého otce, se i Jiří Mucha dozvěděl fatální zprávu, tentokrát od lékařů. V květnu 1989 proto vyhledal známou pražskou advokátku Dagmar Burešovou. Důvodem bylo uspořádání muchovské pozůstalosti vzhledem k jeho dědici.

Jejich příběh by taky vydal na film nebo román. Démonický spisovatel a jeho podobně umělecky švihlá manželka, britská hudebnice Geraldine, mají podle papírů syna Johna. Mnozí budou pochybovat o jeho pokrevní příslušnosti k muchovské linii, už proto, že v době jeho početí žil otec v Praze a matka v Londýně během jedné z mnoha rozluk bouřlivého uměleckého manželství. Jiří ale otázku otcovství právně nikdy neotevřel.

John, původním jménem Jan Marek Mucha, si s ním moc nerozuměl. O umění nejevil zájem, a když v šedesátých letech s matkou odešel do Anglie, přerušili veškeré styky. V Londýně se živil finančnictvím, a dokonce si nechal změnit příjmení na Omond, po matčiných skotských předcích.

Po konzultaci s advokátkou měl vzniknout notářský zápis, ve kterém syn Alfonse Muchy vyjádřil vůli vyjmout Johna Omonda z muchovského uměleckého dědictví. Pak přišel listopad 1989 a Jiří Mucha činil kroky, aby péči o odkaz slavného výtvarníka převedl na někoho jiného. V dubnu 1991 se ale negativní prognózy lékařů naplnily a Jiří Mucha zemřel.

John Omond, nově John Omond Mucha a později John Mucha, se vrátil do Československa s historkou o návratu na rodnou hroudu (jeho rodištěm je Londýn). S matkou Geraldine se dostal k veškerému dědictví po Alfonsi Muchovi, které bylo vyvedeno do Mucha Trust, se sídlem v Lichtenštejnsku. A zajímal se i o Slovanskou epopej, kterou před lety malíř věnoval Praze.

Dalších třicet let měl pod palcem vše, co s rodinou Muchových souvisí, takže se slavné jméno objevovalo i ve zprávách soudů či arbitráží. V posledních měsících tyto aktivity předává synu Marcusovi, jenž obráží televizní pořady s historkami o pradědečku Muchovi, kterému je prý k nerozeznání podobný. Těžko říci, co by tomu pradědeček řekl. Jeho odkaz ani po pětaosmdesáti letech nemá klid.

Zdroje: Jiří Mucha: Alfons Mucha, Jiří Peňas: Kapitoly z nekonečného boje o epopej, Vlasta Čiháková: Dědictví Muchy čili Kurvahošigutentág, Vojenský historický ústav, prahain.cz, Dotyk, idnes.cz, Wikipedia

Vložil: Jakub Vosáhlo