Tresty pro královnu swingu za „hříchy“ jiných a jak to bylo s vilou od Fidela Castra. Tajnosti slavných
19.07.2024
Foto: Se svolením Supraphonu
Popisek: Eva Pilarová
Politická situace v zemi houstla, zase jí zabavili cestovní pas a normalizační soudruzi se od počátku sedmdesátých let všemožně snažili její kariéru potlačit. Koneckonců v jejich očích měla na kontě škraloupů víc než dost. (Pokračování ze středy 17. července)
Se sílícími i slabšími vlnami zákazů se potýkala už od roku 1962, kdy emigroval její první manžel Milan Pilar, stejně jako dalším kolegům jí uškodila i série populárních písniček z éry uvolňování poměrů a následné okupace v srpnu 1968, které publikum vnímalo jako protestsongy. Navíc swing a jazz ustoupil střednímu proudu, který do popředí posunul jiné zpěváky. Na západ Eva Pilarová nesměla, ze strachu, že nebude smět vystupovat vůbec, podepsala v roce 1977 tzv. Antichartu, za což se po letech omluvila. Plně navázat na mimořádný úspěch v šedesátých letech se jí už nikdy nepodařilo, stala se ale stálicí, kterou publikum vidět a slyšet prostě chtělo.
Rekviem:
Vinna za emigraci jiných
Už v roce 1969 na ni tvrdě dolehl další velký politický problém kvůli písničce Dám tisíc dukátů. Původně v ní totiž zpívala „jdou, jdou domů vojáci“, jenže cenzuře neuniklo, že je to vlastně narážka na odchod spojeneckých vojsk z Československa, který celá republika marně vyhlížela. „Singl šel celý do stoupy, ale protože to byl očekávaný hit, Jiří Štaidl požádal svého kolegu Vladimíra Poštolku o nový text. A tak vzniklo Dám tisíc dukátů. Evě nic jiného, než se přizpůsobit nezbývalo,“ prozradil po letech Českému rozhlasu hudební publicista Miloš Skalka. Zakázána byla hudební detektivní komedie Jiřího Menzela Zločin v šantánu, v níž pro ni napsal hlavní roli na tělo spisovatel Josef Škvorecký, který ale krátce po premiéře emigroval do Kanady. Po Zlatém slavíku z roku 1971 nastal útlum, tehdy začala spolupracovat s rozhlasovým orchestrem a s dirigenty Josefem Vobrubou a Jaromírem Vaštou. Dalšího triumfu se dočkala teprve v roce 1978, kdy vyhrála festival Děčínská kotva. Už po pár dnech ale byla píseň Ráj bílých čápů zakázána, protože autor textu Miloslav Procházka také emigroval. Na západ pak směla znovu vyjet teprve v roce 1988.
Sousto jako pro bulvár
Jedna z opravdu nechutných pomluv měla ovlivnit její kariéru po vystoupení na Kubě v roce 1973 a Eva měla vlastně štěstí, že v tehdejším Československu neexistoval bulvár, který by si na ní zřejmě pořádně smlsnul. I tak se po letech zčista jasna vyrojily spekulace, že ji před smrtí při letecké havárii zachránil mimořádný zájem samotného kubánského diktátora Fidela Castra, kterého v zemi, neustále rozpálené slunečními paprsky, drobná plavovláska ani nemohla neokouzlit. Nebývalé přízni kubánských politiků se opravdu těšila, mohl za to ale už její první kubánský koncert v roce 1967. „Měla jsem obrovský úspěch a šéfové z kubánského ministerstva kultury mi nabídli, abych si v Miramare, bývalé milionářské čtvrti Havany, vybrala dům po emigrantech,“ prozradila kdysi Blesku. „Kdosi pak do éteru vypustil, že mi dal Fidel Castro dům, poněvadž jsem jeho milenka. Marně jsem tu fámu vyvracela, marně jsem lidi přesvědčovala, že na Kubě žádný dům nevlastním a že jsem se v životě s Fidelem Castrem nesetkala!“
Turecký pochod:
Začalo to stodolou
Už v šedesátých letech zatoužila po odpočinku stranou od lidí, takže koupila stodolu v Dubé na Českolipsku, do níž nechala elektřinu a postavit krb. A pak se u ní v květnu 1968 zastavil jednoho dne místní hajný, dovedl ji džípem na kopec a ukázal jí starobylé stavení jako z pohádky. Postupně na chalupu jezdila stále častěji, sháněla dobové vybavení, protože dům koupila prázdný, okolní příroda jí nabídla velkou inspiraci při fotografování. Později dokonce uvažovala o přestěhování natrvalo. Její celoživotní vášní bylo vaření, poprvé jí maminka svěřila kompletní přípravu nedělního oběda, když jí bylo pouhých dvanáct let. Když později mohla vyrazit do světa, začala pronikat i do tajů exotických kuchyní a nebála se nic ochutnat, leckdy i přes varování. „Párkrát se mi to sice nevyplatilo, ale zato mám představu, co se kde jí a jak to chutná,“ přiznala už počátkem devadesátých let Marii Formáčkové pro časopis Vlasta. Zkušenosti si nenechávala pro sebe a vydala několik kuchařských knih, mimo jiné třeba 101 receptů z klokaního masa.
Když vás chlap nosí na rukou
Teprve v osmdesátých letech jí konečně vstoupil do cesty ten pravý. O třináct let mladšího tanečníka Jana Kolomazníka poznala v legendárním pražském nočním podniku Alhambra, kde byl v angažmá a Eva zpívala v programu jako host. Stali se přáteli, což nečekaně změnila Evina těžká chřipka s vysokými horečkami. Jednoho dne Jan prostě přišel a začal o ni pečovat. Dával obklady, vařil čaje, podával léky, venčil pejska… „Když jsem se vzpamatovala, našla jsem v koupelně dva kartáčky na zuby a zjistila jsem, že tam bydlí... Doslova mě ukecal,“ přiznala. Vzali se v roce 1984 a od té doby ji Jan nosil na rukou. V roce 1989 u ní lékaři diagnostikovali zhoubný nádor a dávali rok a půl života, přesto nad nemocí zvítězila. Milující partner jí pomohl překonat strach, celá léta pral, vařil, nakupoval, uklízel... „Hýčkal si mě a já vydělávala.“ A málokdo ví, že do té doby kouřila leckdy až šedesát cigaret bez filtru denně. A pak s nimi na popud léčitelky skoncovala ze dne na den. Zvládla i zlomeniny po nešťastném pádu v roce 2018, na podzim 2019 se ale přihlásily problémy s ledvinami. Podstoupila plánovaný zákrok a plánovala oslavu šedesátého výročí na scéně. Tu už jí ale osud nedopřál. Poslední dny prožila v Domově svatého Karla Boromejského v pražských Řepích, kde zemřela 14. března 2020 v manželově náruči.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český rozhlas, Česká televize, iDnes.cz, Blesk, Aha!, Vlasta, Internetová encyklopedie dějin Brna, Paměť národa, Supraphon, evapilarova.cz, Jiří Černý: Zpěváci bez konzervatoře, Eva Pilarová: Vzpomínání)
Vložil: Adina Janovská