O smrti českého Elvise se jeho dcera dozvěděla z internetu. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Supraphon / Alan Pajer

Popisek: Karel Zich

VIDEO Karlu Zichovi bylo padesát pět let, byl v plné formě a uprostřed aktivní dovolené, když jej právě před dvaceti lety zradilo srdce při potápění u Korsiky. Ani jeho dcera, která se zprávu o úmrtí dozvěděla z internetu, tomu prý původně nebyla ochotná uvěřit.

Byl v tom kus rodinné kletby či genetické predispozice, v podobném věku odešli i jeho dědeček a bratr. A také pořádná dávka osudovosti. Když o pětatřicet let dříve jako zpěvák poprvé stál ve studiu, nahrával se skupinou Spirituál kvintet sólo do balady o pohřbu předčasně zemřelého kovboje:

Šest veselých kovbojů ponese rakev,
šest nejhezčích dívek mě doprovodí,
a kytici růží mi na rakev dejte,
ať hroudy tak prudce mě neuhodí...

Ten příběh se začal odvíjet jen krátce předtím, když se dvacetiletý student estetiky na Filozofické fakultě přidal k okupační stávce na protest proti sovětské okupaci a pasivnímu postoji československé veřejnosti k ubývající svobodě. Coby pedagogický dozor s nimi dlouhé noci trávil nejmladší asistent z katedry hudební vědy Jiří Tichota. Jednou jej Zich požádal, zda by mu na ukrácení času nepůjčil kytaru. „Kytaru jsem mu poslal, a sotva začal hrát a zpívat, tak jsem strnul. Bylo totiž okamžitě zřejmé, že nejde jen o šikovného amatéra, krásně zpíval a skvěle hrál, očividně zcela mimořádný muzikant,“ vzpomínal nedávno na Facebooku Tichota.

Student prvního ročníku se mu představil jako Karel Zich a Tichota prý byl okamžitě doma. Na Filozofické fakultě v té době působili jeho otec i starší sestra, dědeček Otakar Zich patřil k zakladatelům české muzikologie. Druhým z dědečků byl houslista Karel Moravec. Dvacetiletý student dostal od Tichoty přímo na schodech fildy laso do jeho skupiny Spirituál kvintet.

Originální vokální soubor dost prosela vlna odchodů do zahraničí, a navíc se zrovna chystal do studia. Necelý měsíc po nástupu tak Zich nahrával baladu Kovbojův nářek, mezi fanoušky známou taky jako Laredo. Ještě větší hit si připsal o dva roky později s písní Černošské ghetto.

Podpora diskriminovaných amerických černochů, oblíbené téma komunistické propagandy, umožnila kapelám dostat k českých posluchačům řadu amerických písní. V tomto případě to ale podle vzpomínek Jiřího Tichoty bylo ještě složitější. „Pak mi ale zavolal soudruh ředitel Pantonu, a pronesl: „Pane Tichota, tak tu vaši novou desku propagovat nebudeme, jasný?“ Špitl jsem udiveně: „Proč?“ A vyslechl si: „Když tam musíte mít to géto!“ Namítl jsem: „Ale to je černošský!“ ... „Helejte, géto je jednou židovský slovo a my sionismus nepropagujeme!“

Kovbojův nářek:

Jedna z nejhlubších pecek z repertoáru Elvise Presleyho se ale stala hitem i bez propagace a v mnohém předurčila další směřování Zichovy kariéry. Tichotovi od počátku říkal, že pomýšlí i na sólovou pěveckou dráhu, a pokud se k ní naskytne příležitost, hodlá ji využít. A v roce 1974 se tato možnost naskytla.

O rok dříve mu textař Zdeněk Rytíř přinesl česká slova na píseň skupiny New World, která zapadla i v domácí australské hitparádě, kde se dohrabala na 35. místo. V Československu jako Alenka v říši divů hitparádu okamžitě zbourala. Až tři roky poté si anglického originálu všimli slavní Smokie a v jejich podání se Living next door to Alice stala hitem globálním. 

Zich nahrál první sólové album Dům číslo 5 a v anketě Zlatý slavík skončil během jediného roku z druhé stovky až na čtvrté místo. O rok později bodoval i na Bratislavské lyře, druhém uznávaném měřítku popové prestiže. S písní Máš chuť majoránky získal druhé místo. Mezi muzikanty koluje historka, že současně vyhrál sázku, když v přímém televizním přenosu zazpíval do všech domácností „Máš chuť marjánky“.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se zařadil do špičky československé pop music, jen alba Paráda prodal čtvrt milionu nosičů. Písně si sám skládal, na což měl i papír, vedle vysoké školy, ze které měl doktorský titul, absolvoval i studium skladby na konzervatoři. K tomu přidával nesporné charisma i nezaměnitelný hlas. Ten byl také školený, hudební kritik Jiří Černý tvrdil, že Zicha nikdy neslyšel zazpívat falešný tón.

Nazpíval písně různých žánrů, vždy ale držely určitou úroveň vkusu. Doprovodnou kapelu Flop mu vedl jazzman Michal Pavlík, pozdější lídr Čechomoru. Těžištěm jeho repertoáru ale vždycky byly rokenrolové hity, které vynesly majiteli uhrančivého hlasu přezdívku český Elvis Presley, přestože sám prý měl ještě raději boogie Jerryho Lee Lewise.

Alenka v říši divů:

Koncem osmdesátých let jeho sólová kariéra vyvrcholila společným albem se slavnou americkou zpěvačkou Wandou Jackson, která dříve zpívala i s Elvisem originálním. Mezinárodní ambice a samotná kariéra v šoubyznysu v té době nutily zpěváky k mnoha kompromisům. Zich se jako řada dalších nechal přemluvit ke vstupu do KSČ, za což se pak styděl tak, že jej tajil i před vlastní manželkou.

Zároveň působil v hudebním provozu coby člen obávaných přehrávkových komisí, které rozhodovaly o osudu muzikantů. Byl z těch, kteří se snažili pomáhat. Folkař Vladimír Merta vzpomínal, jak jej při jedněch přehrávkách Zich vychválil, že je „skoro tak dobrej, jako my všichni tady“, navrhl mu nejvyšší honorářovou třídu a rázně přiměl všechny členy komise, aby zvedli ruku. „Pak mi Karel potřásl rukou a přitom zašeptal: A teď rychle vypadni, než si to rozmyslej,“ vzpomínal po letech.

O jeho slušnosti mluvili i mnozí další. „Miloval svou matku, děti, sestru, bratra i příbuzné. Rád pomohl a vyhověl, často i nad rámec svých časových možností. To mu bohužel poškodilo zdraví,“ vzpomínal kolega z kapely Jiří Cerha v knize Dvanáct strun Karla Zicha, vydané před několika lety.

Po listopadu 1989 o normalizační hvězdy přestal být zájem, ale ke hvězdám naopak vyletěli někdejší undergroundoví folkaři. Spirituál kvintet zpíval na pódiích revoluce i pro americké prezidenty a v roce 1992 nahrával album Rajská zahrada, na kterém Zich hostoval v jedné z písní. O rok později se po Tichotově nabídce vrátil do stálé vokální sestavy.

Já Ti zpívám:

Kvintet devadesátých let s Jiřím Tichotou, Zdeňkou Tichotovou, Dušanem Vančurou, Oldřichem Ortinským, Irenou Budweiserovou a Karlem Zichem patří k nejsilnějším sestavám, jaké se v žánru folku v této zemi objevily. Vystupovali po celém světě, nahrávali mimořádné desky, třeba jejich vánoční koncerty (vesměs k dohledání na Youtube) patří k tomu nejlepšímu, co v rámci této speciální formy vzniklo.

Vedle toho se Zich věnoval i sólovým projektům, a nejen hudebním. Zajímavostí je třeba jeho jednorázová dabingová zkušenost, když pro epizodu Červeného trpaslíka mluvil postavu Elvise. Toho si také zahrál v pražském uvedení muzikálu Brouci.

Spoustu plánů měl i v létě 2004, když coby celoživotní sportovec odjížděl po červnové oslavě pětapadesátin a koncertní šňůře se Spirituálem na aktivní dovolenou, dělenou mezi cyklistiku v Novohradských horách a potápění na Korsice. Tuto mořskou aktivitu objevil několik let předtím a vrhl se prý do ní s mimořádným nadšením. „Mně je blbě,“ řekl prý českému instruktorovi, když se 13. července vynořili. Oživování na palubě lodi už bylo marné.

Elvis Presley odešel ve dvaačtyřiceti jako vyfetlá troska slavného hudebního giganta. Jeho česká verze Karel Zich odešla také předčasně, ale v plné síle.

Zdroje: Michal Bystrov, Marta Bystrovová, Zdeněk Hazdra: Dvanáct strun Karla Zicha, Příběhy slavných: Karel Zich, denik.cz, Facebook Jiřího Tichoty

Vložil: Jakub Vosáhlo