Jak jsem neprošel lustrací. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením Policie ČR

Popisek: Policejní Ferrari

Můj osobní dodatek k nedávnému českému vydání knihy Milana Kundery Totožnost.

Už dávno jsem v sobě objevil talent dlaždiče. Od té doby pravidelně, patřičně oblečen, lezu kolem domu po čtyřech a pomocí štěrku a kladiva opravuji dlažbu, která se mi v době, kdy jsem toto umění ještě neovládal, úplně nepovedla...

„Hele, nemáme kafe, mohl bys toho na chvilku nechat a zajet ho koupit?“ požádala mne laskavě manželka, která mé umění patřičně neobdivovala.

Na tuhle misi jsem si přišel dokonale oblečen. Šortky byly sice trochu starší, z ustřižených džín, zato tričko jsem si upravil nůžkami, aby mi nebylo těsné u krku. Manželce rád a ve všem vyhovím, a tak jsem okamžitě vyrazil.

Pohodu cestování v pěkném počasí a s otevřeným okénkem mi narušilo pomalované auto s podivným nápisem, s blikajícími světly na střeše a řvoucí sirénou.

Zastavil jsem a z blokujícího auta vystoupili dva policisté. Divně na mě koukali. Možná se jim nelíbily moje kalhoty, ze kterých mi, když jsem se otočil do vozu pro požadované papíry, vykukovalo pozadí.

„Ukažte papíry,“ řekl ten, který se na mne víc mračil.

„Jak se jmenujete?“

Rozpačitě jsem se přiznal.

„To jste vy, na té fotce?“

Přiznal jsem i to, i když fotka byla starší a měl jsem na ní uniformu nás dělníků vážné hudby = sako a kravatu, které nekorespondovaly s mým současným oblekem.

Podívali se na adresu a přikázali, abych jel pomalu za nimi.

Před domem jsme zajeli na trávník a já, obklopen svou ochrankou, jsem podle příkazu zazvonil.

Manželka, která vzápětí otevřela, se nelekla ani tolik mě, ale doprovod ji trochu překvapil. V očích měla obavy.

„Je to váš manžel?“ Moje žena (která se mne vždy pokouší vytáhnout z každé bryndy) tentokrát (zřejmě v hanbě nad mým zevnějškem) odpověděla:

„Ne, není!“

Psali jsme

Zač jsem byl v base. Sobota Jaromíra Janáka

„Von to ukrad, i s těma papírama!“ zařval radostně jeden na druhého orgána, zatímco mně začal orgán (tedy slovensky varhany) v nitru hrát moravskou lidovou „přestaňte mě koně sedlat, já se musím loučiti…“

„Co děláte?“ snažili se mě dál lustrovat.

Odpověděl jsem pravdou důchodce: „Nic.“

„To je váš auťák?“ vyzvídal policista.

V hrůze jsem si uvědomil, že vůz je napsaný na manželku, která mne právě zapřela.

„No, vlastně – taky ne…“ vyhrkl jsem zmítán nejistotami a obavou.

Nehrající orgán vymačkal na mobilu číslo a přísně se podíval na mou zrádnou manželku. Z hrůzy před pronikavým pohledem druhého policisty si svůdně otřela zrosené čelo a opřela se o sloupek vrátek, který se povážlivě nahnul.

„Musím zhubnout,“ pravila manželka žoviálně.

„Tak je to nějaký Janákový. To jste asi vy…“ řekl ten druhý a mně oznámil: „Tak to je pro vás aspoň pět let natvrdo.“

Zdrcen beznadějí jsem policisty tiše požádal. „Tak si mě taky ověřte, to pro vás není určitě problém.“

„Vše už mám zjištěné,“ řekl vítězoslavně: „Národní divadlo, Česká filharmonie, milánská skála a Cottbus v Německu. Tam v divadle jsem byl, když nás Němci za jednu rozkrádačku pozvali na Ein Kessel Buntes. Chcete ještě tvrdit, že to jste vy? Zpívejte!“

Z krku mi vyšlo suché chroptění.

„Teď s námi pojedeš do nemocnice,“ začal mi přátelsky tykat, „tam tě umejou, lízneš si na drogy a dají ti tam něco čistýho na sebe.“

Pruhovanýho… řekl jsem si v duchu.

Všechno se to stalo – a to byla moje záchrana. Když už jsem v andělíčku stál před dveřmi ordinace a lékař, kterého jsem znal, něco pošeptal policistovi, nadzvedl mi oděv a ukázal na jizvu na břiše.

„Hele, on je to asi doopravdy ten Janák, oni ho tady operovali,“ řekl jeden policista druhému. „Operní pěvec, ty vole!“

„Tak co ta ženská kecala?“ ptal se druhý prvního.

Druhý, zřejmě velitel, případ ukončil. Vrátil mi zabavené osobní věci i doklady a rázně řekl:

„Celou věc vyřešíme domluvou!“

Načež bez domluvy i odmluvy oba udiveně odkráčeli.

Když jsem se taxíkem vrátil domů, žena tam nebyla. Neměl jsem ani sílu přemýšlet, kam se přede mnou schovala…

Vložil: Jaromír Janák