Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

A táto, už se na Měsíci staví domy? Komentář Štěpána Chába

komentář 10.07.2024
A táto, už se na Měsíci staví domy? Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Měsíc

Zrovna v pondělí sedím se synkem ve stínu a jen tak si povídáme. A on na mě – už lidi byli na Marsu? Zakroutil jsem hlavou.

Nikde nebyli. Před šedesáti lety si o naší době představovali, že budeme mít létací auta, že bude běžné zajet si na chalupu do měsíčního kráteru, že Mars s Venuší už budou pomalu připravené na kolonizaci. Že nebude hlad, války, že práce bude čím dál méně a lidé budou čím dál víc svobodně tvořit a spět k pochopení existence. A to je, můj milý, to je podstata. Sedět a snažit se pochopit. Ne se honit za mamonem jako osel za mrkví, kterou kočí drží oslovi před hubou. Ale tak, aby na ni nedosáhl, jen aby se za ní hnal.

Ale nic z toho se neděje. Místo spokojenosti co největšího množství lidí na planetě, místo technologického vývoje, místo štěstí, zbrojíme, vraždíme se, týráme se prací. Do důchodu, synáčku, půjdeš v sedmdesáti. Až budeš starý brkavý dědeček. Až nebudeš moci na nohy. No jo, jako děda, který už ve čtyřiašedesáti trajdá po světě o berlích s tím, že na nové klouby možná půjde někdy za rok, termín mu ještě nedali, však víš, vždyť jsme mu před nedávnem pomáhali se zvednout ze židle. A jak u toho funěl.

Ale synáček se kroutil. Je to fantasta. Rád by do vesmíru.

A tak mu povídám.

Ale to víš, že do vesmíru lidé vylétli. Teď zrovna se tam závodí ve vesmírném zbrojení. Aby na sebe mohli mířit těmi nejlepšími zbraněmi. Aby se mohli o to víc nenávidět, vyhrožovat si, držet se v šachu. A tak se zbrojí i ve vesmíru.

Synáček posmutněl. Ale abych ho potěšil, pokračoval jsem.

Ale má to jednu výhodu. Oni se do toho vesmíru chtějí dostat přes zbrojení, ale právě to jejich co nejrychlejší vesmírné zbrojení vede k tomu, že se lidi do toho vesmíru zase pomalu vydávají. Chvilku si budou hrozit flintičkami, ale až si dost nahrabou, až zabijí dost nevinných a řádně si rozloží vlivy na planetě, uklidní se, rozhlédnou se a zjistí, že jsme se sice přes flintičky, ale posunuli dál. Ale toho, že by sis zaletěl na Měsíc, toho se nedožiješ. Neumíme se dohodnout. Neumíme. Jen se hádáme a přetahujeme.

Jak jsem ti včera říkal, že 12 % lidí celé planety má hlad. Fakt hlad. Takový ten, který bolí do pupíku. Těch hladových je bez kousku jedna miliarda. A že hladových lidí za posledních pět let přibylo o 150 milionů. To je patnáct našich republik. Těm se přestalo dostávat možnosti se najíst tak, aby neměli hlad. Místo toho, abychom přemýšleli a vymysleli, jak hlad vyhnat, jak méně pracovat a víc snít a radovat se, vytváříme si nepřátele. A peníze dáváme radši na zbraně a zabíjení. Mohli jsme je dát na to, aby lidé neměli hlad. Ne jim je rozdat, jenom zlepšit svět kolem nich, aby nemuseli mít hlad. Aby se uživili. Místo toho radši zabíjíme. No jo, takhle hloupí jsme.

Ale takových přednášek už ode mě synáček schytal tolik, že sebou zase zakroutil a chtěl se vrátit k hovoru o vesmíru a jeho dobývání.

A tak povídám.

Sedni si pohodlně, zavři oči. A představuj si, že jsi na Měsíci. To je to člověčí. Můžeš snít a vidět věci, které jsou pro jiné netušené, nedosažitelné. Je to dobrá průprava pro to, až si někdy v budoucnosti sedneš, unavený z té mrkve, která se před tebou neustále pohupuje a ty jí ne a ne dohonit, zavřeš oči a představíš si, že žiješ ve společnosti, která chce co nejvíc vymýtit hlad, ne pracovat s tak pitomým pojmem jako je nepřítel. Ale jsme lidi, pro nás je pojem nepřítel zásadní. Ale třeba se to změní.

A my si zatím najdeme nějakou pěknou sci-fi knížku, kterou budeme po večerech číst před spaním. Sny o kosmonautech. Ty jsou mnohem lepší, než sny o mrtvých nepřátelích. A až budeme po večerech číst a snít, někde budou umírat lidé ve válkách nebo hladem. Zdroje je potřeba dát do zbraní. Do zabíjení. 

Zdroj: OSN

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb