Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Munzarova létající rakev a jiné divadelní horory. (Opravuji: hovory!) Sobota Jaromíra Janáka

komentář 06.07.2024
Munzarova létající rakev a jiné divadelní horory. (Opravuji: hovory!) Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Luděk Munzar

Jen si nemyslete, není to žádná legrace, jen tak vylézt na jeviště před lidi nebo naživo před kamery. S vědomím, že teď, zrovna teď musíte něco pronést, a když to zvoráte, už se to nikdy nedá napravit.

Své by jistě mohla vyprávět holčina z České televize, pečlivě nalíčená a učesaná, hezká jako obrázek. Ve smutné chvíli přímého televizního přenosu posledního rozloučení s Luďkem Munzarem, slavným hercem, automobilovým závodníkem a také pilotem, pevně sevřela v ruce mikrofon, nasadila profesionální výraz a prohlásila, že „za chvíli přeletí nad Národním divadlem rakev Luďka Munzara.“ Pohotový režisér pak nechal švenknout kameru na pozlacenou balustrádu na střeše Zlaté kapličky, kde si v pohodě lítalo hejno holubů, kteří netušili, co je v nejbližším okamžiku čeká, a já měl pocit, že slyším Luďka Munzara se hurónsky smát.

Že není malých rolí ani malých přeřeků, o tom mohu hodně vyprávět. Jedno pěkné jarní odpoledne, přesně ve chvíli, kdy jsem se chystal zavolat přítelkyni, ke které jsem cítil víc než sympatie, mi zazvonil telefon. „Prosím tě, přijeď, Mirek nepřišel a tak to musíš zahrát ty. Ty se rychle učíš (přecenili mě, ale když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají), já ti to nadiktuju a v tramvaji se to naučíš,“ řekl mi pan režisér.

Pravda, moc toho nebylo: „Jen se podívejte na starého Kožuška, jak se pyšní na svoji Maryšku, té je slovácký šohaj málo, ta je stvořena jen pro hrabata a pro knížata!“ Věta, ze které by měl pan Stanislavskij radost, protože přesně odpovídala nejen mojí tehdejší pozici v divadle, ale i ve vztahu…

Vystrojen za šohaje jsem vběhl na jeviště a Otomaru Korbelářovi (známému též jako František Kmoch či český hlas titulní role Mrazíka) oznámil: „Jen se podívejte na starého Maryšku, jak se pyšní na svého Kožuška!“ Dál jsem viděl před sebou už jen černo a slyšel pana Korbeláře (kterému v tu chvíli nejspíš proletěla parafráze popěvku z jiné jeho role: „Než s takovejhlema kopytama, to radši SÁM JÁ CHODÍVÁM RÁD), jak mi před lidmi říká: „Ona tě asi nechce, viď – tak to radši půjdem…“ Pak mě vzal kolem ramen a odvedl do portálu.

Následek?

Role byla tak „významná“, že si nikdo ani nevšiml, jak jsem ji zbreptal, takže mi nakonec zůstala…

Můj kolega Aleš Horal to měl podobné. Jen co přišel do Karlína do sboru, musel zaskočit za nemocného kolegu. Měl vběhnout na jeviště s těžko zapamatovatelným textem, který si pro všechny případy napsal propiskou na dlaň: „Vanda! Vanda přichází!“

Když došlo k významnému okamžiku, vběhl na rampu, před sebou viděl obrovskou černou díru karlínského hlediště, pro všechny případy se nervózně podíval na zpocenou ruku a oznámil ve tmě tušenému publiku „Vono se mi to rozmazalo!“ Odešel za nadšeného potlesku pobavených diváků, načež dostal od ředitele Jandy nabídku, že by to tak mohl hrát i dál za příplatek dvaceti korun za představení, což Aleše znechutilo tak, že se stal radši režisérem slavných televizních pohádek jako Marie Růžička nebo Anička s lískovými oříšky.

Takové příhody se ale nevyhnou ani hvězdám prvního řádu. V dobách, kdy se hrávaly opery ještě česky, podařilo se paní Marii Podvalové prohlásit na závěr Pucciniho Tosky místo jediného mluveného textu v závěru opery „Tak skončila hra, tak skončila hra!“ vyrazit daleko libozvučnější: „Tink tonk tank! Tink tonk tank!“ Po tomto překvapivém projevu, jak měla v roli, skočila z kašírované věže Andělského hradu v Římě na matraci, kterou připravili kulisáci na druhé straně dekorace, tam, kam diváci samozřejmě nevidí a na jejíž překližce je napsáno „LEVÁ – ZADNÍ – SKOK – MATRACE – NELEHAT!!!“ To proto, aby zaprvé technici věděli, kam kulisu postavit, že za ni patří pérová matrace, která zmírní dopad heroiny, a taky aby si na ni kulisák, který na poslední chvíli doběhl z nedaleké restaurace U Zpěváčků, neuložil své znavené tělo, a aby vícekilová umělkyně nemusela po dopadu přemýšlet, co to pod ní voní krví, načichlou lahodnou smíchovskou dvanáctkou.

Někdy ale ani nápisy nepomáhají. V jiné inscenaci této opery kulisáci nepříjemné primadoně, která je neskutečně otravovala a vymýšlela si na ně nejpitomější úkoly, doskok místo matrace cíleně podložili trampolínou. Vděční diváci mohli potom sledovat, jak se umělkyně s vysoko vyhrnutou sukní a nohama roztaženýma jako Pipi Dlouhá punčocha za vydávání hýkavých zvuků po skoku ještě několikrát objevila nad cimbuřím Andělského hradu.

Nevím, co na to diva kulisákům potom řekla, ale pochybuji, že by byla tak duchapřítomná jako jeden můj kamarád, který naopak trampolínu tak miloval, že chodil do tělocvičny jenom kvůli ní a dokázal na ní skákat jednou i třeba hodinu, než mu správce tělocvičny řekl, ať už končí, nebo trampolíně prodře ložení, a tu gumu mu zaplatí. Kamarád ani nemrkl a správci bez mrknutí oka odvětil: „Tvýmu tátovi jsem měl tu gumu zaplatit!“

Což je protentokrát asi tak všechno o umělcích a s nimi spojených výrocích, které vstoupily do dějin.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák