Velký souboj s Karlem Gottem aneb Moravský krejčík šikula a jeho jazzový sen. Tajnosti slavných
01.07.2024
Foto: Se svolením České televize - Jiřina Cinybulková
Popisek: Milan Chladil v legendární muzikálové komedii na pokračování Píseň pro Rudolfa III.
VIDEO V pátek uplynulo už čtyřicet let ode dne, kdy náhle a příliš brzy odešla jedna ze stálic naší populární hudby. S výjimkou vzpomínky tenora Jaromíra Janáka, velkého pamětníka a našeho redakčního kolegy, nás smutné výročí minulo téměř bez povšimnutí, což mě přímo nutí zavzpomínat ještě trošku víc.
V dětství jsem snad nezažila jediný den, kdy bych ho z rádia neslyšela alespoň jednou, největší úspěch měly jeho duety s partnerkou Yvettou Simonovou. Báječně spolu ladili hlasy i image, oba usměvaví a vždy elegantní, přestože jim tehdejší móda přidávala pořádnou porci let navíc. To ale platilo pro všechny. Milan Chladil se stal idolem všech generací. Okouzlující extrovert, vždy perfektně oblečený a úžasně vonící elegán s mimořádným smyslem pro humor. A beznadějný workoholik, jehož denní program by plně zaměstnal několik lidí současně.
Jezdím bez nehod:
Tatínkova panenka
Jediný syn dobře zavedeného krejčího se narodil 8. února 1931 v Brně. Přísný otec si ho oblékal jako panenku a trval na tom, aby se především pořádně naučil rodinné řemeslo, matka byla v domácnosti a do důležitého rozhodování se mužským zásadně nepletla. Během druhé světové války Milan onemocněl těžkou revmatickou horečkou, během níž se ocitl na pokraji smrti. Nakonec nad nemocí zvítězil a zdálo se, že bez následků. Že to nebylo tak úplně pravda, lékaři zjistili až mnohem později. Zpočátku vzorně plnil především otcovo přání a vyučil se krejčím, pak začal pohostinsky zpívat v Rajhradu. Jeho velkým vzorem byl legendární Rudolf Sortés, jedna z největších hvězd populární hudby padesátých let. První angažmá získal v brněnském tanečním Orchestru Erika Knirsche, s nímž začal vystupovat i nahrával už v roce 1949.
Jazzový sen
Chuť zpívat ho dovedla i na brněnskou konzervatoř. Studia ale zakončil až později v Praze a na dokončení školy tvrdohlavě trval, přestože mu kdekdo říkal, že při svém talentu vlastně ani žádnou nepotřebuje. V roce 1954 přešel ke Zdeňku Bartákovi, kde se poprvé krátce setkal s Yvettou Simonovou. Pak krátce působil v kapele Kamila Hály, než mu v roce 1956 hodil lano populární kapelník Karel Vlach, s jehož orchestrem pak spolupracoval téměř třicet let. Až později ale v rozhovoru pro časopis Melodie přiznal, že vlastně zpočátku chtěl zpívat i něco jiného než jen slaďáky. „Chtěl jsem se věnovat jazzu – chtěl jsem být jazzový zpěvák. Ovšem ani tenkrát u nás nebylo dostatečně široké posluchačské zázemí. To koneckonců poznal i Karel Hála nebo Karel Gott. Takže i když to někdy vypadá, jako že by člověk v sobě mohl mít víc, než zrovna produkuje, nedá se s tím nic dělat, to je prostě realita.”
Je krásné lásku dát:
Organizační talent
Na svůj vzor Rudolfa Cortése navázal repertoárem, frázováním i jadrnou dikcí, stal se posledním mimořádně populárním zpěvákem swingové sweetové éry a díky Karlu Vlachovi v ní měl téměř monopol. V roce 1964, kdy byly poprvé vytvořeny v anketě Mladého světa Zlatý slavík samostatné kategorie pro zpěváky a zpěvačky, obsadil druhou příčku za Karlem Gottem. V té době si zazpíval i v několika televizních hudebních filmech a inscenacích, například v zábavné hudební a taneční revui Zdeňka Podskalského z roku 1971 o klaunovi a dívce z plakátu Ztracená revue či o dva roky později v jeho hraném hudebním filmu pro milovníky amerických tradicionálů Revue pro banjo. A samozřejmě nesměl chybět ani v legendárním seriálu Jaroslava Dietla Píseň pro Rudolfa III. Ještě víc než zpěv ho ale prý odjakživa bavila manažerská činnost, takže spoluzakládal například karlovarskou skupinu Ivana Šendery Metronom, v níž nějaký čas působili muzikálová hvězda Hana Křížková, Vlasta Koudlová, která pak v roce 1976 nahradila jako sólistka Naďu Urbánkovou v Country Beatu Jiřího Brabce. A Šest stréců, kteří začínali jako jeho doprovodná skupina.
Sám si… šiju
Odjakživa byl mimořádně akční a společenský, miloval sporty všeho druhu, takže hrál volejbal, házenou, tenis, pétanque a samozřejmě fotbal. A také se stejně jako řada kolegů stal vášnivým fanouškem pražské Slávie. Kamarádi a kolegové na něj často vzpomínali jako na neúnavného organizátora společenských akcí, mejdanů i kanadských žertíků. Své původní řemeslo ale na hřebík nepověsil, protože ho měl rád a byl v něm opravdu dobrý. Dokonce prý vystupoval v oblecích, které si sám ušil, což bylo vždy považováno v krejčovině za majstrštyk (koneckonců pamětníci si jistě vzpomenou na vtip, který koloval v sedmdesátých letech o vyučeném krejčím a v roce 1968 jednom ze signatářů tzv. zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy Vasilu Biľakovi, že prý měl ve výučním listu poznámku „Nepouštět na saka“).
Pokračování ve středu 3. července
(zdroje: Wikipedia, FDB, ČSFD, Melodie, Prima ženy, Internetová encyklopedie dějin Brna, Supraphon, Český rozhlas, Česká televize, Arnošt Tabášek: Šťastný Milan Chladil)
Vložil: Adina Janovská