Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Gottovi jsme na konzervě říkali Divnej. Milana Chladila málem vyhodili pro korupci, ale pro nás byl Světovej! Sobota Jaromíra Janáka

komentář 29.06.2024
Gottovi jsme na konzervě říkali Divnej. Milana Chladila málem vyhodili pro korupci, ale pro nás byl Světovej! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Milan Chladil v hudebním filmu Zdeňka Podskalského z roku 1961 Ztracená revue

Vzpomínka ke 40. výročí odchodu Milana Chladila

„Stejně ses mezi ty své spolužáky moc významně nezařadil, když tak na tebe koukám,“ povídala mi jednou moje milá manželka, když na mne v nastávajícím šeru přicházejícího soumraku koukala čím dál usilovněji…

Žárlivost mi proletěla tělem. Odkud zná mé spolužáky?

„To víš, takový Karel Gott, nebo Milan Chladil...“

Kámen žárlivosti se mi odkutálel z duše.

Samozřejmě, slavných spolužáků jsem měl na konzervatoři (pro studenty konzervě) víc. Teď nemyslím na kamarády z jiných tříd, jako skladatele Petra Hapku nebo baleťáky Vlastu Harapese a Norodoma Sihamoniho (který se kromě baletu proslavil i jako kambodžský král), ale studenty naší pěvecké třídy pana profesora Konstantina Ivanoviče Karenina = žáka legendárního pěvce Fjodora Ivanoviče Šaljapina („Léta letí a tvůj syn, už má hlas jak Šaljapin, hamamámá papa hamamámá“).

My, zpěváci, jsme měli nejen nejhezčí třídu v největší budově Na Rejdišti 1 (to číslo je zbytečné, protože to je jediný obrovský dům v kdysi tiché ulici vedle Rudolfina), ale především nejlepšího a nejhodnějšího pana profesora, jakého jsme si mohli kdy přát…

Největší reklamu jistě panu profesoru Kareninovi udělal spolužák Gott. Jenže my jsme Karla zas tolik neobdivovali. Ctižádostivý a trochu sebestředný Gott nám nijak moc k srdci nepřirostl. Říkali jsme mu Divnej...

Přestože Karel později, během své kariéry, kudy chodil, tudy pana profesora chválil, během studia si vymýšlel vylepšení pěvecké výuky pana profesora. Někdy jsme byli překvapeni, co všechno je možné. Pan profesor měl pro Karlovy snahy pochopení, ale raději mě požádal, abych zavřel okna do ulice, kde se výsledky našeho pěveckého umění odrážely od zdi Rudolfina do celé ulice, a se zvuky, které vydávali žáci z vedlejší třídy, kde se vyučovala tuba, vytvářely podivnou kakofonii.

Až bude otevřeno slibované nové muzeum KG, doufám, že tam bude na prvním místě vystaveno vydání Pokladu národních písní autora Ferdinanda Sládka, které jsem mu kdysi půjčil. To se tenkrát i hodný Konstantin Ivanovič rozzlobil, po Karlovi ho hodil, a potom jsme všichni tři s panem profesorem lezli po čtyřech a sbírali listy. Sebrané vydání salátu nakonec držel v rukou Karel, který ze třídy po anglicku zmizel jako první, čímž upomínám jeho muzeum, že tímto exponátem posmrtně přispěju k jeho nehynoucí slávě já.

No a pak Milan.

S Milanem Chladilem jsem se seznámil až u nás v divadle v Karlíně, ovšem na konzervatoři byl už za nás nesmrtelnou legendou. Proslavil se tím, že si na hodině povinného klavíru (což tedy byla pro nás nevýslovná muka) po zoufalém boji s nepřátelským nástrojem vyžehleným kapesníkem (byl totiž veliký elegán) otřel zpocené čelo a vědom marnosti svého snažení se bezelstně zeptal: „Paní profesorko, co by to stálo, kdybych na to nemusel hrát?“

Paní profesorka byla ovšem nesmírně uvědomělá a věděla, že bez řádného studia obligátního klavíru socialismus ani kapitalismus nedobudujeme, a Milanovi udělala průšvih, až se měděná střecha věžičky konzervatoře zelenala. (Schválně se na ni někdy podívejte, je to ta blíž k Vltavě!) Profesor Karenin měl tehdy spóóustu práce, aby Milana zachránil…

Jako řada absolventů oboru se Milan nakonec opeře nevěnoval. Svou obrovskou energii a pěvecký talent (neméně takový, jaký měl Karel) uplatnil především s orchestrem Karla Vlacha:

 


 

„Hele, Sinátra, tys měl bejt světovej kumštýř,“ říkával mu v Karlínském divadle Karel Effa, který se vyznal, protože byl kdysi s vládním vojskem až v Itálii. Tenkrát, v jiných časech, to ale bylo s tou světovostí dost těžké v tom, že jsme byli za železnou oponou. Dneska je zas problém, že je člověk „jenom Čech“. Umělci jako Jiří Suchý by mohli povídat…

Ale zpátky k mojí drahé manželce. Měla samozřejmě pravdu, s takovými, jako byli zlatohrdelní Karel a Milan, jsem se nemohl měřit, a ani jsem vlastně nechtěl. I přesto jsem se pokusil oponovat:

„Neudělal jsem snad žádnou ostudu…“ vyhrkl jsem chabě.

„To oni taky ne, a ještě něco dokázali,“ kontrovala manželka a já pochopil, že jako obvykle už nemám žádnou šanci.

Jen v jedné jediné věci jsem nad svými dvěma slavnými pěveckými spolužáky vyhrál: Ještě tady jsem…

Můj skvělý přítel, nejlepší člověk, jaký může být, Milan Chladil, se kdysi vracel autem domů do Prahy a jeho unavené srdce už nevydrželo tolik aktivity a energie, kterou Milan dokázal ze sebe vydat.

Bylo to 28. června 1984. Včera a před 40 lety.

Vzpomeňte si na něj, prosím…

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák