Hašlerův producent a Werichův tajemník dostal Gotta do Las Vegas a málem přivezl do Prahy i Beatles. Tajnosti slavných
28.06.2024
Foto: Se svolením Encyklopedie Prahy 2
Popisek: František Spurný na svatbě svého syna Tomáše, ředitele pražského Divadla U Hasičů
AUDIO / VIDEO Jeho otec vedl Havlovi Lucernu, syn k nám dokázal přivézt největší světové hvězdy i v době, kdy manažer bylo málem sprosté slovo. Šedou eminenci špičkové zábavy šoupli komunisté k lopatě, nezastavila ho ale padesátá léta ani normalizace.
Neprávem zapomenut!Dnes bychom řekli, že byl hudební producent, v době jeho největších úspěchů ale u nás tahle profese ještě oficiálně neexistovala. Noblesní elegán František Spurný, jehož jméno neprávem téměř upadlo v zapomnění, stál v pozadí největších kulturních a společenských událostí, řídil pražskou Lucernu v době její největší slávy a navzdory politickým zvratům se do ní pak dokázal ještě dvakrát vrátit. Osud mu dal do vínku mimořádné vyjednávací schopnosti, vždy dokázal navázat potřebné kontakty a získat konexe na nejvyšších místech. Druhou osobnost s tak mimořádnými organizačními schopnostmi bychom dodnes hledali marně.
Talent po otci
Narodil se 9. října 1916 v Plzni a skvělé předpoklady pro svoji budoucí profesi zdědil po otci, který působil jako překladatel z francouzštiny a angličtiny a novinář, především ale jako koncertní podnikatel a ředitel České filharmonie. Bedřich Spurný, rodinný přítel významného nakladatele a mecenáše umění Emanuela Jana Kittla, jehož dceru Emilii dokonce zachránil na poslední chvíli, když se pokusila o sebevraždu z nešťastné lásky k synovi školníka karlínské reálky. Později se její vysněný princ, cyklista Jindřich Vodílek, stal prvním českým profesionálním sportovcem a dívku, která po jeho lásce marně vzdychala, poznal celý svět jako Emu Destinnovou. A Bedřich Spurný se stal jejím impresáriem, dnes bychom řekli manažerem.
Acker BILK & His Paramount Jazz Band na 1. Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze v roce 1964:
Hudba místo hokeje
Právě Bedřich navrhl staviteli Vácslavu Havlovi, dědečkovi budoucího prezidenta Václava Havla, aby svůj palác Lucerna proměnil v kulturní centrum, poté co kvůli špatným rozměrům zkrachoval jeho původní záměr vybudovat na pražském Václavském náměstí podzemní hokejový stadion. Bratři Havlovi pak pověřili Spurného jejím vedením a šikovný manažer, který tehdy zastupoval mimo jiné slavné houslové virtuosy Jana Kociana a Kubelíka, dokázal do Prahy provést i slavného violoncellistu Pabla Casalse a tehdejší největší pěvecké hvězdy italského tenora Enrica Carusa a ruského majitele nejslavnějšího basu Fjodora Šaljapina. Své kabarety tu pořádal Karel Hašler a exceloval v ní i populární komik Vlasta Burian. V roce 1930 Spurný dokonce uspořádal koncert orchestru britského krále jazzu Jacka Hyltona, který znamenal pro generaci Jaroslava Ježka a E. F. Buriana přímo senzaci. Jeho syn tehdy prodával vstupenky nebo stavěl v sále židle, o otcově podnikání už ale věděl mnohem víc.
Na moderní vlně
Františkovi ještě nebylo ani sedmnáct, když Bedřich v roce 1933 náhle zemřel. Svou budoucnost si sice představoval jinak, právě vrcholící hospodářská krize mu ale nedala na vybranou. Už tehdy uměl skvěle jednat s lidmi a vystupovat jako kultivovaný elegán, mluvil plynně německy, měl všeobecný rozhled a zdědil otcův talent, takže po něm vedení Lucerny převzal a léta v ní působil také jako dramaturg. Mimo jiné se stal i manažerem populárního písničkáře Karla Hašlera, v třicátých letech ale začal pronikat až k nám swing a František pochopil, že moderní hudba má obrovský potenciál. Vybudoval v Lucerně centrum českého jazzu, a přestože byli za druhé světové války nacisté zásadně proti černošské muzice, podařilo se mu uspořádat velké koncerty českých swingových orchestrů a zpěváků. Do historie českého jazzu se zapsala v listopadu 1940 Monstre-show Deset klavírů-pantomima-jazz, na níž vystoupil orchestr, řízený R. A. Dvorským a Emanem Fialou, a na deset klavírů, rozestavěných po pódiu, hrály největší hvězdy tehdejšího jazzu i populární hudby.
Jazzová nákaza
Jazzu a jeho propagaci propadl Spurný navždy. V červnu 1944 se díky němu konalo v Lucerně finále soutěže amatérských jazzových orchestrů, které odstartovalo Okružní korespondenci, v podstatě první jazzový samizdat, rozesílaný poštou. V říjnu 1946 ho konečně nahradil legální Zpravodaj Gramoklubu, který a pak tištěný měsíčník Jazz. František Spurný zůstal i po osvobození v čele Lucerny, nějaký čas působil i jako manažer Jana Wericha. V jeho hlavě se ale mimo jiné zrodila i myšlenka festivalu klasické hudby Pražské jaro, který pak inicioval světoznámý dirigent Rafael Kubelík. Poprvé se uskutečnil v roce 1946 a záštitu mu poskytl prezident Edvard Beneš.
Louis Armstrong v Praze 1965:
Buržoazní přežitek
Komunistický převrat v únoru 1948 obrátil Františkův svět vzhůru nohama. Soukromé umělecké agentury byly prohlášeny za buržoazní přežitek, současně se mu hroutilo první manželství, protože mu pro rodinný život nezbývalo dost času. Tehdy se díky Oldřichu Novému seznámil v Bratislavě s nadějnou dvacetiletou zpěvačku Yvettou Roubalovou, kvůli ní se rozvedl, v roce 1949 se vzali a brzy se jim narodil syn Tomáš. Brzy ale dostal výpověď i z Lucerny a počátkem padesátých let dokonce pracoval jako zedník na rekonstrukci Betlémské kaple. Jeho sen o milující manželce v domácnosti se vrzy rozplynul, protože Yvetta toužila po kariéře zpěvačky. Pseudonym Simonová, který pro ni vymyslel Jan Werich, ještě skousl, množící se vystoupení a kolegy už ale časem neustál. Následoval další rozvod a Yvetta našla nového partnera v bohémském pianistovi a skladateli Jaromíru Vomáčkovi.
První návrat
V polovině padesátých let se vrátil do světa kultury jako náborář Divadla na Fidlovačce a v prosinci 1962 se konečně vrátil na svůj první post ředitele Lucerny. A i v podmínkách, v nichž bylo manažer téměř synonymem sprostého slova, dokázal své schopnosti naplno rozvinout. Po roce 1963 využil postupně se uvolňující atmosféry, vytvořil pražskou expozituru švýcarské agentury Schmidt Production a stanul v jejím čele. Už v říjnu 1964 uspořádal 1. Mezinárodní jazzový festival. Umělcům, které oficiálně zastupoval Pragokoncert, zařizoval zahraniční turné, například domluvil angažmá Karla Gotta v Las Vegas a téměř tři roky ho doprovázel po německých televizních studiích. V roce 1965 přivezl do Prahy Louise Armstronga, o dva roky později Gilberta Becauda, Mireille Mathieu a Hughese Aufraye a v červnu 1969 ještě stihl Ellu Fitzgerald. Zařídil dokonce i koncert Beatles, který ale nakonec zatrhla nastupující normalizace.
Zase přituhlo
Mohlo by se zdát, že byl vůči ideologickému nátlaku imunní, musel se o to ale přičinit. Přestože si dokázal získat známosti na nejvyšších místech, české zastoupení agentury Schmid Produktion bylo v roce 1970 zrušeno a Spurný byl obviněn z nedovoleného podnikání. Půl druhého roku strávil ve vazbě, jeho situaci zkomplikovalo i nepovolené prodloužení pobytu Karla Gotta a bratrů Štaidlů v západním Německu. Na jaře 1971 dal Gottovi výpověď, z níž není jasné, zda měla pomoci zlatému slavíkovi, sám sobě, nebo oběma. StB tehdy sice poskytl hodně nelichotivý obrázek Gottovy povahy, žádnou podstatnou informaci z něj ale nedostali. Po propuštění se přestěhoval do Ústí nad Labem, kde působil do roku 1976 v kulturním středisku. A pak ho Praha přivolala zpěv.
JanWerich a Jiří Suchý v Lucerně 1977:
Potřetí do stejné řeky
Na prahu důchodu znovu nabral dech a začal uskutečňovat další odvážné plány. Například v roce 1977 díky němu vystoupil v Lucerně Jiří Suchý s Janem Werichem, koncert se konal pod hlavičkou Svazarmu a vznikla z něho i tajná nahrávka. Brzy ale musel odejít kvůli horšícímu se zdravotnímu stavu. Kvůli těžké cukrovce postupně prodělal amputaci obou nohou a 19. února 1987 zemřel. Mimořádný manažer, kulturní diplomat a dramaturg pražské Lucerny František Spurný působil po celý život v pozadí, stal se šedou eminencí dlouhé řady důležitých změn a akcí naší kulturní historie. Na takové lidi ale společnost bohužel velmi rychle zapomíná.
(zdroje: Wikipedia, Radek Diestler: Zapomenutý plzeňský rodák Spurný přivezl do Čech Armstronga a Fitzeraldovou, jeho otec vedl Havlům Lucernu, Lubomír Dorůžka: Český jazz za protektorátu, Encyklopedie Prahy 2, Marie Formáčková: Kdyby Lucerna promluvila…)
Vložil: Adina Janovská