Nakřáplý baryton a naleštěná trubka, to byl český král jazzu, kterému nadšeně tleskal i americký originál. Tajnosti slavných
26.06.2024
Foto: Z rodinného archivu Adiny Janovské
Popisek: Skvělý jazzový trumpetista a zpěvák Jiří Jelínek
VIDEO Říkali mu český Satchmo. Skvělý muzikant s knírkem italského mafiána a vizáží sňatkového podvodníka zdědil talentů víc, nejvíc ale vynikl v tom, co se naučil úplně sám. A popularitou dokonce převálcoval i Matušku.
„Někdo je sympatický od pohledu. Jelínek od chrapotu,“ napsal o něm kdysi legendární hudební kritik Jiří Černý. Populární jazzový trumpetista se proslavil jako skvělý imitátor Louise Armstronga, a dokonce mu svůj kumšt mohl předvést při jeho návštěvě Prahy v březnu 1965. Slavný jazzman tehdy strávil v naší metropoli deset dní, což byla jeho nejdelší zahraniční návštěva, a jeho koncerty v Lucerně moderovala legendární dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Málokdo ale ví, že výborný muzikant, zpěvák a herec Jiří Jelínek nejenže původně vystudoval malířství, ale také se průběžně jako malíř a ilustrátor živil. Muzika, a především jazz ale byly jeho srdeční záležitostí, které se nikdy nevzdat. Přesto s nastupující normalizací téměř zmizel ze dne na den fanouškům z očí. Odmítl se totiž podrobit takzvané rekvalifikační zkoušce, což byl v podstatě politický pohovor.
Kdyby tisíc klarinetů:
Zpívající ilustrátor
Narodil se 6. července 1922 v malé obci Tis u Blatna, pár kilometrů od Žlutic v Plzeňském kraji. Odmalička se u něj naplno projevovala dvě rozhodně nezanedbatelná nadání, bezvadně kreslil a miloval muziku. Zvítězilo ale výtvarné umění, takže se stal na Vysoké škole uměleckoprůmyslové žákem známého malíře, grafika a jevištního výtvarníka Františka Tichého. Současně ale vystupoval postupně s několika amatérskými jazzovými soubory. Konec druhé světové války pro něj znamenal start profesionální kariéry, hned po osvobození začal hrát s orchestry Gustava Broma a Karla Vlacha, současně i zpíval a jeho charakteristický, mírně chraplavý hlas nemohl uniknout pozornosti. Od Vlacha se dostal do Tanečního orchestru Československého rozhlasu, dál ale působil také jako profesionální výtvarník a ilustroval celou řadu knížek.
Lepší než Matuška
V první polovině šedesátých let vyvstal velký problém v divadle Semafor, když se dvě jeho tehdejší hvězdy Eva Pilarová a Waldemar Matuška rozhodli změnit stáj a odešli ke konkurenci. Jen naproti přes Vodičkovu ulici se totiž právě rodila pod vedením Darka Vostřela úspěšná hudební scéna, Divadlo Rokoko. A semaforská dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr měla rázem problém. Nutně potřebovala za dva dezertéry náhradu, a tak místo nich na jevišti stanul Jiří se zpěvačkou a herečkou Janou Malknechtovou. Startovní pozici měli velmi těžkou, protože Pilarová s Matuškou byli zbožňovaný pár díky hitu Ach, ta láska nebeská, a tak se Suchý se Šlitrem pokusili jejich úspěch přebít. Složili pro novou dvojici písničku Motýl a povedlo se. Hit obsadil v žebříčku prodejnosti desek druhé místo, přičemž Pilarová a Matuška s novinkou Tam za vodou v rákosí skončili až bronzoví.
Motýl:
Nadšený Satchmo
Pamětníci na něj vzpomínají jako na velkého recesistu, největší úspěch sklízel s parodiemi legendárního amerického jazzmana Louise Armstronga. A dokonce se mu povedlo předvést tento svůj kumšt originálu. Armstrong přijel do Prahy v březnu 1965 a o jeho cestu do obrozujícího se Československa se tenkrát zasloužil František Spurný, syn legendárního impresária z dob první republiky Karla Spurného a první manžel zpěvačky Yvetty Simonové. Armstrongovým pražským průvodcem a tlumočníkem se stal hudební publicista Lubomír Dorůžka a jeho velkolepý koncert v pražské Lucerně moderovali právě Suchý se Šlitrem. Logicky tudíž Armstrong zamířil i do jejich Semaforu, kde mu Jiří Jelínek předvedl s Evou Pilarovou, jak zprostředkovává jeho hudbu a zpěv českému publiku. A sklidil obrovský úspěch.
Záchrana díky droždí
Jedním z osudových dnů v jeho životě se stal 21. srpen 1968, přestože o událostech doma neměl tehdy ani ponětí. V pondělí 19. srpna totiž odletěl se studiovou skupinou Karla Duby, která patřila ke špičkám populární hudby, do mongolského Ulánbátaru. Odpoledne 21. srpna měli jet autobusem k pomníku padlých vojáků, Jelínek si ale vzpomněl, že musí doručit jedné paní na ambasádu droždí, které jí po něm poslala z Prahy sousedka. Prohlásil, že třeba za ně dostane panáka, a vystoupil. Autobus, který měl problémy s brzdami, pak cestou do hor havaroval a pád do vyschlého říčního koryta nepřežilo šest českých umělců včetně kapelníka Karla Duby. „Když jsem se vpodvečer 21. srpna probral v nemocnici po utišujících lécích a s ovázanou hlavou, seděl na mé posteli Jiří Jelínek a se slzami v očích mi sdělil, že jsou u nás tanky. Ruský tanky. Řekl jsem mu, co to blábolí, a on mi potvrdil, že je okupace,“ vzpomínal po letech pro deník Aha! Karel Vágner, kterému tenkrát bylo šestadvacet a s Dubovým orchestrem jel na turné jako kontrabasista. Ve stínu dramatických událostí v Československu ale mongolská tragédie téměř zapadla.
Hallo Satchmo:
Prostě si vzal tužku a jel…
Oženil se s herečkou, takže jeho syn Jiří vyrůstal v bohémském prostředí a užíval si to. S maminkou prý chodíval do Stavovského divadla, kde poznal v zákulisí řasu slavných herců, s otcem zase do Hudebního divadla Karlín, v němž hrál s orchestrem Karla Vlacha. Skvělý muzikant ale hlavně kreslil. Prakticky neustále a všude, i když nikdy žádný ateliér neměl. „On v podstatě pomaloval celé orchestřiště, kterému se říkalo Ponorka,“ prozradil Jelínek mladší Janu Rosákovi v pořadu Českého rozhlasu Tandem s tím, že věrné zpodobnění orchestru při pozdější rekonstrukci bohužel vzalo zasvé. Po roce 1968 ale začal postupně mizet fanouškům z očí. Stála za tím tehdejší umělecká vrchnost, před níž museli umělci od roku 1970 pravidelně skládat takzvané rekvalifikační zkoušky. Ve skutečnosti se jednalo o politický pohovor, a to Jelínek odmítl. Zastupující agentura ho pak přestala nabízet.
Konec na dně sklenky
Vrátil se k původní profesi, stal se propagačním pracovníkem Československých státních drah a byl mu přidělen ateliér, v němž vytvořil celou řadu kreseb, ilustrací i olejomaleb. Zúčastnil se také řady vernisáží svých děl, která vystavoval nejčastěji společně s hercem a výtvarníkem Jiřím Šaškem. Postupný úpadek jeho kariéry ale bohužel odstartoval už v šedesátých letech, kdy se začal přátelit s alkoholem. Po opakované neúčasti na představeních dostal nakonec v Semaforu výpověď, do roku 1967 ale ještě pravidelně vystupoval s vlastním septetem a občas se objevil i v televizi a rozhlasu. Přelom desetiletí pak pro něj znamenal definitivní konec muziky, s čímž se nedokázal vyrovnat a vytrvale se ho snažil utopit na dně sklenky. Přidružila se špatná životospráva, což se časem projevilo i na jeho zdravotním stavu. Po opakované operaci žaludku nakonec 16. října 1984 svým potížím podlehl. Bylo mu pouhých dvaašedesát let.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Divadlo Semafor, Jiří Černý: Zpěváci bez konzervatoře, Supraphon, Český rozhlas, Aha!)
Vložil: Adina Janovská