Zač jsem byl v base. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
22.06.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Za drátem, všichni se sejdeme za drátem
Včera v 15:45 hodin mi vypršel trest. Dle obžaloby jsem „urazil rasu, třídu, národnost, náboženství, politické přesvědčení a sexuální menšinu“.
O obžalobu bez obhajoby, bleskový proces, o kterém jsem se dozvěděl až ex post, i o provedení rozsudku se postaral jistý SERVER. V angličtině prý SERVER znamená TEN, KDO SERVÍRUJE, což zní neškodně až poníženě, ale v němčině (která, jak víme z dějin, je jazykem pravdy) SEHR WEHR znamená VĚRU OBRANNÝ – což přesně byl v mém případě. (České konotace onoho slova raději probírat nebudeme, protože bych nerad zažil další stanný soud...)
A teď jak se to stalo.
Se zájmem jsem si na již zmíněném serveru přečetl článek o cenách piva. Autora neznám, byl ukrytý pod tím, čemu se říká NICK (což je podle mě buď zdrobnělina od anglického NICHOLAS, anebo české slovo, za kterým chybí A).
Autor řešil žhavý problém, že některým lidem u nás se zdají ceny piva příliš vysoké. To je prý zavádějící a není to pravda. Pro drtivou většinu národa prý totiž posezení v restauraci a vypití několika půllitrů piva po stokoruně finančně nic neznamená. A kdyby jo, tak se aspoň zbavíme těch strejců, vysedávajících každý večer po venkovských hospodách a jiných knajpách, kde se řeší všechno možné, jenže už tam bohužel nevisí do roku 1918 a v letech 1939-1945 používaná cedulka POLITISCHE GESPRÄCHE VERBOTEN. Takže když tyhle podvratné krčmy zkrachují, bude to vlastně jen dobře. Dezoláti zůstanou večer s manželkou a budou se doma dívat na zprávy.
Přestože sám pivo nepiju, dost se mne to dotklo. Vzpomněl jsem si, jak se mě kamarád, který žije na západě a občas zajíždí do staré vlasti, nedávno ptal, jak je možné, že u nich je plzeň o polovinu dražší než doma (i když to doma je tedy věc diskuze – v době, kdy Prazdroj patří japonskému koncernu Asahi). Že se z lidového nápoje stává luxusní pití pro několik zazobaných vyvolených, případně zvolených. A hospoda, jeden z hlavních pramenů naší národní kultury, na které stojí mj. nesmrtelné dílo pánů Haška, Hrabala a Švandrlíka, neřkuli stejnojmenný poslední seriál Jaroslava Dudka, má přijít ke zničení? Česká hospoda, o které se v oblíbené pohádce zpívá, že „to je pěkné zařízení“…
Ta pohádka se jmenuje S čerty nejsou žerty a ti čerti se mnou po přečtení začli šít. Rozhodl jsem se, že autorovi napíšu. Chtěl jsem mu napsat o finanční situaci obyčejných českých lidí v době, kdy kupříkladu sklářský průmysl, naše národní stříbro, už téměř zanikl v důsledku fialové sankční politiky a systému, v němž si elektřinu, kterou vyrobíme nejlevněji v Evropě, musíme sedmnáctkrát dráž kupovat na burze v Lipsku. O nenažranosti pivovarů i maržistů. O jediné radosti starých chlapů na vesnicích, kteří si po práci a radostném večerním útěku od hašteřivých manželek (nebo ti šťasnější i s manželkami) sednou v hospodě na pár piv. A taky něco o asociální skupině, do níž patří autor tohoto článku, která si nad drahým pivem v broušené sklenici z Německa může dovolit vést povýšené knížecí politické hovory ve své velkoměstské kavárně, protože „ona má pravdu“…
Pak mě ale napadla okřídlená pravda Josef Kajetána Tyla o tom, že „pařez zůstane pařezem a vůl volem“, a veškerý pokus o nějaké didaktické působení jsem vzdal. Ta pachuť hořkosti ve mně ale zůstala, a tak jsem přesto reagoval. Jediným slovem: „Pitomče.“
Za to jsem skrze výše popsaný proces dostal čtyřiadvacetihodinový zákaz publikování. Asi jsem si ho zasloužil. Dle zákona, který popsal (v osnovách jednoho evropského státu dnes už zakázaný) Rus Dostojevský: Zločin – a trest.
Jeden ze starých televizních pořadů, který vydržel na televizních obrazovkách i po listopadové revoluci, bylo Televarieté (které se mimochodem dlouho točilo „u nás v práci“, v Hudebním divadle v Karlíně). Už v jednom z prvních porevolučních dílů proběhl následující dialog: Jiřina Bohdalová se ptala posmutnělého Vladimíra Dvořáka: „Na co myslíte?“ a on jí odpověděl: „Přemýšlím, jestli si mám koupit svačinu, anebo si budu šetřit na pivo…“ Vladimír Dvořák sice zemřel už v roce 1999 a s ním skončilo i Televarieté, ale některé vizionářské věty z něj se mi ozývají v hlavě dodnes. Čím to jen je, že ze všech autorů většinou nejdále dohlédnou katastrofisti a humoristi..?
Vložil: Jaromír Janák