Jsou i jiné potoky, jiné rybníky. Vzpomínky staré markytánky

Foto: Pixabay

Popisek: Potok, ilustrační foto

Dopoledne jsem posekala trávu, na sluníčku pěkně schne a omamně voní prvními dny léta. Je horko, nejlépe se skrýt za plot do lesa. Obout holínky, vzít vidle a vyčistit potok. Ani vytrvalé deště letošního jara nedokázaly odplavit nánosy listí a větví, a tak je třeba vodě pomoci, aby zase bublala a poskakovala přes kameny. Při takové práci jdou všední starosti stranou a hlavou táhnou jen milé vzpomínky.

Potůček mého dětství utíkal loučkou v dolní části zahrady. Nad ní se tyčila babiččina pýcha, v prudké stráňce vybudovaná skalka. Louka byla mokrá, kolečko bříz ji nestačilo vypít, a tak si babička vymyslela rybníček. Desítky let před tím, než pestré zahrádkářské magazíny začaly propagovat budování okrasných jezírek, my jsme ho na zahradě měli. Pro potěchu oka a pro zlost mužů v rodině, protože těm příslušelo každý rok rybníček vyčistit od bahna a řas, aby hladina byla čistá. Dno bylo vyložené velkými placáky, vody se tu nasbíralo dost, žádné čerpadlo ani nepropustná fólie nebyly potřeba. O to víc se ovšem usazovalo bahýnko a bez vybírání by tu byla brzy jen bažina.

Takhle ovšem potůček, vykopaný na pramenech v loučce, přiváděl i odváděl bublající vodu, na březích rybníčku se v kvetení střídaly pomněnky, blatouchy, kosatce, lobelky a šípatky. Sem tam do toho zasvítily červené a žluté květy jestřábníku, vzácného nejen proto, že ho bylo málo, ale také pro jeho mocné účinky. Babička květy pálila v miskách, aby byl dům plný pohody a naše mysli pročištěné a bystré. Možná to i fungovalo, možná víc to, že o bystré mysli všech dětí v rodině babička pečovala nenápadným vzděláváním, večerní četbou a zaškolováním do nejrůznějších prací, od vaření až po zahradničení. 

Mlýnky a žoužele

Potůček si bublal a ke každoročním rituálům patřila i stavba malého mlýnku. Musel se vždy znovu obnovovat, protože sníh a velká jarní voda ho rozlámaly. Výroba dřevěných lopatek a vyvažování osy mlýnku na kamenech byla ovšem skvělá zábava.  Když se konečně točil a voda od lopatek stříkala, máčeli jsme si pod ním ruce a k nelibosti dospělých jsme se čvachtali na mokré loučce, střídavě padali do rybníčku a prali zablácené tepláky a košile (tričko byla za mého dětství věc neznámá) v bublinách načechraných v neckách.

Sotva jsme uschli, šlo se k potůčku a rybníčku nanovo. Pro ryby jeho velikost nestačila, navíc pstruzi, které se tam táta pokusil vysadit, se ukázali být mazanější než chovatel, vždycky si našli cestu kolem zábrany a šup potokem na svobodu. To ale neznamenalo, že v rybníčku nebyl život. Na hladině poskakovaly zábavné vodoměrky, na loučce žily početné rodinky šneků a v rybníčku se vesele množili čolci s oranžovými a červenými bříšky. Kromě toho se vždycky vylíhly i žabičky, zelení a hnědí skokánci a své hnízdo si pečlivě chránila i ropucha.

Z té jsme měli respekt, vypadala nebezpečně, jak nás pozorovala z kamene, na kterém číhala na mouchy a nepozorné vodoměrky. Zato chytat čolky a žabičky do sklenice bylo úžasné dobrodružství. Máma vodní živočichy zrovna dvakrát nemusela, štítila se jich asi tolik, jako já pavouků. Když jsme jí radostně ukazovali úlovky, hnala nás zpátky k rybníčku, ať ty žoužele, jak živočichům říkala, hned pustíme ne svobodu. Určitě na záchranu jejich životů myslela, ještě víc se ale bála toho, aby se jí nerozběhli po kuchyni. Potůček bublal a léto bylo zářivé. 

Našla jsem si jiný potok, jiné žoužele

Do míst svého dětství se nevracím. Před lety jsem udělala pokus a vydala se tam, ale bylo to bolestné setkání. Svět se změnil, moji příbuzní sice dům udržují a odchovávají tam rekreačně další generace prcků, na zahradu ale dnes nikdo nemá tolik času a asi ani trpělivosti. Rybníček zmizel, potok byl zakopán v trubkách do země, vznosné břízy dožily a nové nikdo nevysadil.

Přesto věřím, že dnešní děti tam vyrůstají stejně spokojeně jako kdysi my. Jen jinak. Místo žouželí nejspíš loví Pokémony na telefonu - do lesa je samotné rodiče nepustí, protože to není bezpečné. Prožila jsem většinu života ve městě, pracovala mezi lidmi a s lidmi. Máma se po čtyřicítce začala rochnit v hlíně a pořídila si na to byt s terasou a záhony. Když jsem ohrnovala nos, říkávala, že jednou to na mě taky přijde a budu toužit aspoň po pár květináčích. Táta svou zahradu měl a já jen zírala, jak se o ni stará a co všechno si na ní pěstuje k okrase i k jídlu.

Po čtyřicítce to nebylo, můj život běžel ve vysokých otáčkách nové doby, jednoho dne to ale na mě opravdu přišlo. A tak mám zahradu a za plotem potok. Po deštích hučí jak Niagára, jak se stéká z lesních přítoků a z výtoku z lesního rybníka. Moje snacha ten potok miluje, chodí si tam odpočívat a z kamenů staví hrázky, tůňky a domečky. A tak musím koryto pečlivě čistit, aby ty její stavbičky pěkně vynikly. Po zimě z nich sice nic nezbude, ale můžeme začít znovu. I na zahradě bude jezírko, už se na něj chystám. Vážky a žabičky se v něm zabydlí a možná mi na břehu vykvete i ten jestřábník.

Vložil: Ela Nováková