Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jsou i jiné potoky, jiné rybníky. Vzpomínky staré markytánky

20.06.2024
Jsou i jiné potoky, jiné rybníky. Vzpomínky staré markytánky

Foto: Pixabay

Popisek: Potok, ilustrační foto

Dopoledne jsem posekala trávu, na sluníčku pěkně schne a omamně voní prvními dny léta. Je horko, nejlépe se skrýt za plot do lesa. Obout holínky, vzít vidle a vyčistit potok. Ani vytrvalé deště letošního jara nedokázaly odplavit nánosy listí a větví, a tak je třeba vodě pomoci, aby zase bublala a poskakovala přes kameny. Při takové práci jdou všední starosti stranou a hlavou táhnou jen milé vzpomínky.

Potůček mého dětství utíkal loučkou v dolní části zahrady. Nad ní se tyčila babiččina pýcha, v prudké stráňce vybudovaná skalka. Louka byla mokrá, kolečko bříz ji nestačilo vypít, a tak si babička vymyslela rybníček. Desítky let před tím, než pestré zahrádkářské magazíny začaly propagovat budování okrasných jezírek, my jsme ho na zahradě měli. Pro potěchu oka a pro zlost mužů v rodině, protože těm příslušelo každý rok rybníček vyčistit od bahna a řas, aby hladina byla čistá. Dno bylo vyložené velkými placáky, vody se tu nasbíralo dost, žádné čerpadlo ani nepropustná fólie nebyly potřeba. O to víc se ovšem usazovalo bahýnko a bez vybírání by tu byla brzy jen bažina.

Takhle ovšem potůček, vykopaný na pramenech v loučce, přiváděl i odváděl bublající vodu, na březích rybníčku se v kvetení střídaly pomněnky, blatouchy, kosatce, lobelky a šípatky. Sem tam do toho zasvítily červené a žluté květy jestřábníku, vzácného nejen proto, že ho bylo málo, ale také pro jeho mocné účinky. Babička květy pálila v miskách, aby byl dům plný pohody a naše mysli pročištěné a bystré. Možná to i fungovalo, možná víc to, že o bystré mysli všech dětí v rodině babička pečovala nenápadným vzděláváním, večerní četbou a zaškolováním do nejrůznějších prací, od vaření až po zahradničení. 

Mlýnky a žoužele

Potůček si bublal a ke každoročním rituálům patřila i stavba malého mlýnku. Musel se vždy znovu obnovovat, protože sníh a velká jarní voda ho rozlámaly. Výroba dřevěných lopatek a vyvažování osy mlýnku na kamenech byla ovšem skvělá zábava.  Když se konečně točil a voda od lopatek stříkala, máčeli jsme si pod ním ruce a k nelibosti dospělých jsme se čvachtali na mokré loučce, střídavě padali do rybníčku a prali zablácené tepláky a košile (tričko byla za mého dětství věc neznámá) v bublinách načechraných v neckách.

Sotva jsme uschli, šlo se k potůčku a rybníčku nanovo. Pro ryby jeho velikost nestačila, navíc pstruzi, které se tam táta pokusil vysadit, se ukázali být mazanější než chovatel, vždycky si našli cestu kolem zábrany a šup potokem na svobodu. To ale neznamenalo, že v rybníčku nebyl život. Na hladině poskakovaly zábavné vodoměrky, na loučce žily početné rodinky šneků a v rybníčku se vesele množili čolci s oranžovými a červenými bříšky. Kromě toho se vždycky vylíhly i žabičky, zelení a hnědí skokánci a své hnízdo si pečlivě chránila i ropucha.

Z té jsme měli respekt, vypadala nebezpečně, jak nás pozorovala z kamene, na kterém číhala na mouchy a nepozorné vodoměrky. Zato chytat čolky a žabičky do sklenice bylo úžasné dobrodružství. Máma vodní živočichy zrovna dvakrát nemusela, štítila se jich asi tolik, jako já pavouků. Když jsme jí radostně ukazovali úlovky, hnala nás zpátky k rybníčku, ať ty žoužele, jak živočichům říkala, hned pustíme ne svobodu. Určitě na záchranu jejich životů myslela, ještě víc se ale bála toho, aby se jí nerozběhli po kuchyni. Potůček bublal a léto bylo zářivé. 

Našla jsem si jiný potok, jiné žoužele

Do míst svého dětství se nevracím. Před lety jsem udělala pokus a vydala se tam, ale bylo to bolestné setkání. Svět se změnil, moji příbuzní sice dům udržují a odchovávají tam rekreačně další generace prcků, na zahradu ale dnes nikdo nemá tolik času a asi ani trpělivosti. Rybníček zmizel, potok byl zakopán v trubkách do země, vznosné břízy dožily a nové nikdo nevysadil.

Přesto věřím, že dnešní děti tam vyrůstají stejně spokojeně jako kdysi my. Jen jinak. Místo žouželí nejspíš loví Pokémony na telefonu - do lesa je samotné rodiče nepustí, protože to není bezpečné. Prožila jsem většinu života ve městě, pracovala mezi lidmi a s lidmi. Máma se po čtyřicítce začala rochnit v hlíně a pořídila si na to byt s terasou a záhony. Když jsem ohrnovala nos, říkávala, že jednou to na mě taky přijde a budu toužit aspoň po pár květináčích. Táta svou zahradu měl a já jen zírala, jak se o ni stará a co všechno si na ní pěstuje k okrase i k jídlu.

Po čtyřicítce to nebylo, můj život běžel ve vysokých otáčkách nové doby, jednoho dne to ale na mě opravdu přišlo. A tak mám zahradu a za plotem potok. Po deštích hučí jak Niagára, jak se stéká z lesních přítoků a z výtoku z lesního rybníka. Moje snacha ten potok miluje, chodí si tam odpočívat a z kamenů staví hrázky, tůňky a domečky. A tak musím koryto pečlivě čistit, aby ty její stavbičky pěkně vynikly. Po zimě z nich sice nic nezbude, ale můžeme začít znovu. I na zahradě bude jezírko, už se na něj chystám. Vážky a žabičky se v něm zabydlí a možná mi na břehu vykvete i ten jestřábník.

 

Vložil: Ela Nováková