Osudový Brusel, láska s legendárním bohémem a soukromá Atlantida schovanky z pražské Kampy. Tajnosti slavných
19.06.2024
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Sylvie Daníčková jako letuška Alena Junková v psychologickém dramatu z roku 1959 Letiště nepřijímá, které natočil podle scénáře Pavla Kohouta komentátor, scenárista, výtvarník a režisér Čeněk Duba. Velký milovník letectví, který emigroval koncem šedesátých let do Švýcarska, byl mimo jiné i vynikající sportovní pilot, navigátor a instruktor létání.
FOTO Stala se jednou z nejznámějších tváří zlatých šedesátých. A pak začala během jediného dne její soukromá Atlantida. Všechno, čím doposud žila, se náhle kamsi potopilo, z dosavadního života nezbylo vůbec nic. (Pokračování z pondělí 17. června)
Autorka cestopisných fejetonů a próz, herečka, redaktorka a překladatelka, která například přeložila z němčiny staré turecké pohádky. Za poměrně suchopárnou a stručnou charakteristikou, kterou lze najít v různých encyklopediích, se skrývá někdejší temperamentní studentka historie Sylvie Daníčková, která se díky talentu, vrozené inteligenci, obsáhlému vzdělání a přirozenosti, která jako by vůbec neznala trému, mohla stát jednou z nejvýraznějších osobností naší kultury. Osud ale rozhodl jinak.
Se šesti Šlitry na pódiu
Na světové výstavě Expo ’58 v Bruselu se Sylvie seznámila se skvělým hudebníkem Jiřím Šlitrem, jehož vystoupení bylo postaveno na principu projekčních pláten, takže živého pianistu Šlitra na pódiu doprovázelo dalších pět filmových Šlitrů – další pianista, kornetista, klarinetista, pozounista a kontrabasista. Z období příprav se traduje historka, jak ho režisér Afréd Radok požádal, aby se poklonil, sedl si a začal hrát. A když viděl toporný výsledek, dlouhatánskou chvíli mlčel, a pak zašeptal: Vyrobíme panu doktorovi k pianu takovou židličku na kolečkách – a pana doktora vždy raději na scénu přivezeme. Po představení vždy účinkující v pavilonu zůstávali, Jiří Šlitr celou dobu neúnavně improvizoval a hrál písničky, které měl rád. Se Sylvií se spřátelili, láska se ale zrodila až později. Program běžel třikrát denně a měl takový úspěch, že o hostování Laterny magiky požádalo ještě před skončením výstavy čtrnáct států a Walt Disney prý chtěl celou show okamžitě koupit. Šňůra zahraničních zájezdů se ale nakonec nikdy neuskutečnila.
Na pódiu se šesti Šlitry prožila Sylvie v Bruselu déle než půl roku. Výstava Expo ‘58 se totiž konala od 17. dubna do 19. listopadu. Záběr z dobového dokumentu Zdeňka Kopáče, otce známé režisérky Terezy Kopáčové; foto Národní filmový archiv
Návrat suchopárné reality
Po návratu z Bruselu byla pro Laternu magiku vybudována stálá scéna v paláci Adria na Národní třídě a soubor dodnes hraje na Nové scéně Národního divadla. A Sylvie, která si prý z Bruselu přivezla kromě zážitků a nových přátelství jen make-up a oční linky, se vrátila k přerušenému studiu na filozofické fakultě. „Byl to trochu šok, chodit znovu studovat švabachem psané materiály k diplomové práci, která se jmenovala Švédská okupace na Moravě za třicetileté války,“ přiznala. Ještě občas dostala nabídku od filmařů, v roce 1959 si naposledy zahrála postavu, která měla ve scénáři i jméno, letušku Alenu Junkovou v psychologickém dramatu Letiště nepřijímá, natočeném podle scénáře Pavla Kohouta. Pak už ji čekalo jen pár bezejmenných štěků.
Dívka, s kterou není nuda
V roce 1960 se vrátila jako konferenciérka do pokračování Radokova projektu Laterna magika II. V roce 1963 se mihla ve slavném Formanově filmovém debutu Konkurs a o rok později filmovala naposledy v houfu chovanek dívčího penzionátu v legendárním muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Dívka, s níž se dá mluvit o čemkoli a nikdy s ní není nuda. To byla devíza, díky níž vynikala nad houfem fanynek, které Jiřího Šlitra obletovaly. Navíc jako jediná také lyžovala, a vůbec… Celkové uvolnění v šedesátých letech přineslo nejen dynamický rozvoj kultury, ale zaválo do světa nového showbyznysu i nevázanost. V té době už Sylvie se Šlitrem chodila a díky němu začala vystupovat v Semaforu ve hře Šest žen Jindřicha VIII. Právě na semaforském jevišti upoutala pozornost zakladatele Černého divadla Jiřího Srnce, který jí nabídl spolupráci. Jezdila pak s nimi na zájezdy a četla německy povídky Miloše Macourka.
Před svatbou
V té době začala psát a v roce 1968 stala se členkou týmu, který začal vydávat týdeník Zítřek. „Prvního srpna jsme otevřeli redakci. Jedenadvacátého přišli Rusové a Zítřek skončil,“ povzdychla si. S Jiřím Šlitrem pak se pak sice vydala na rakouské velvyslanectví zažádat o azyl, o skutečné emigraci prý ale nikdy vážně neuvažovala. Jejich vztah byl bouřlivý, ale zrál jako víno, přestože jeho občasné odskočení do náruče některé fanynky ji trápilo. Kvůli tomu se také stále dokola rozcházeli a usmiřovali. Její kamarádka a někdejší kolegyně z divadla Pavlína Filipovská po letech prozradila v knížce vzpomínek na Jiřího Šlitra Ďábel z Vinohrad, že jí Sylvie o Vánocích 1969 špitla do ucha, že je všechno v nejlepším pořádku a že se budou s Jirkou po Vánocích brát.
Sylvie Daníčková v dokumentu Ještě jsem tady z cyklu setkání spisovatelky a publicistky Terezy Brdečkové a režiséra Zdeňka Tyce s lidmi, kteří prožili a přežili 20. století; foto Česká televize
Soukromá Atlantida
Na Boží hod roku 1969 pozval Jiří Šlitr jako každoročně své nejbližší na sváteční oběd, pak se ale vytratil s tím, že se za hodinku vrátí. Jeho nepřítomnost se ale protáhla, a když už se venku dokonce setmělo, začali ho hosté hledat. Objevili ho až v jeho ateliéru v podkroví na pražském Václavském náměstí. Byl mrtvý stejně jako jeho mladá fanynka Jitka Maxová, s níž strávil poslední chvíle života. Příčinou byla údajně vadná plynová kamna. „Bylo to jako blesk z čistého nebe, pocit, že nastal konec světa. Říkala jsem tomu úderu Atlantida, všechno se potopilo, nezbylo nic,“ povzdychla si Sylvie. „Naše země byla znovu obsazena cizí mocí, vrátil se starý smutek, to šedivo, neprošla jsem prověrkami na konferování, s Jirkou zmizela celá jedna krajina mého života.“
Schovanka z Kampy
V sedmdesátých letech se prý chtěla ze všeho nejvíc schovat, před bolestnou minulostí i před celým světem. Uzavřela se doma na Kampě, začala pracovat jako redaktorka v nakladatelství Orbis, přivydělávala si překlady pro Lyru Pragensis, psala pro dětské vysílání Československého rozhlasu, Krátký film i jako novinářka na volné noze. „Tu dobu by možná někdo nazval vnitřní emigrací,“ prohlásila. Časem si našla životního partnera, s nímž prožila dlouhá léta, zůstala ale bezdětná. Teprve po roce 1989 ji náhoda přivedla do tiskového odboru Akademie věd, kde se z původně dvoustránkového bulletinu stal časem měsíčník. Od roku 1998 pro něj připravovala pravidelnou přílohu rozhovorů s vědci, z nichž vyšel v roce 2009 knižní výběr, nazvaný Skrytá poselství vědy, a byla jí udělena Náprstkova cena AV ČR za popularizaci vědy. A na dávnou životní kapitolu ve světle reflektorů se prý nažila zapomenout. „Nedávno mi řekl jeden pán na ulici: Jste to vy, co byla tenkrát na EXPU ‘58? A já mávla rukou a řekla: To už je dávno...“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Ondřej Suchý: Jiří Šlitr a Laterna Magika, Jiří Datel Novotný: Ďábel z Vinohrad, lidovky.cz, TECH EDU - Věda, technika a vzdělávání zblízka)
Vložil: Adina Janovská