Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Budoucnost beze srandy. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 15.06.2024
Budoucnost beze srandy. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Památník Karla Marxe v Saské Kamenici

„Pojeď s námi do Chemnitzu, je tam krásná příroda a není to daleko,“ lákali mě dlouholetí přátelé Tonda a Alice. „Že bych si splnil dávný sen jet do Karl-Marx-Stadtu, kterému Němci přezdívali Ka-Ma?“ řekl jsem si.

Tak jsme nakonec, i s manželkou, jeli do Kamenice. (Vysvětlivka: To původní jméno jí dali Polabští Slované, kteří tam žili ještě v roce 1100. Němci ji pak přejmenovali na Chemnitz a komunisti na Karl-Marx-Stadt. Po smrti Felixe Holzmanna, který tu prožil svá poslední léta, město žilo nudným životem. Pak už proslulo jen demonstracemi proti ilegální imigraci a tím, že se tam na protest proti povinné covidvakcinaci v roce 2021 zabil ředitel místní kliniky.)

Cestou na severozápad (tak se jmenoval oblíbený western mého mládí) jsme projížděli neznámým městem. Ukazovatel směru nás naváděl na centrum, a tak jsme dorazili na okraj města, ke stadionu, ze kterého se hrnuli něčím rozzlobení lidé.

Dav nás pohltil a dotáhl nás až k povrchovému dolu. Lidé zmizeli a obrovskou jámu začala zaplňovat voda. Zůstal jsem sám mezi proudy rozvířené vody a teplého bahna. Jak jsem tak zoufale hledal záchranu, najednou mne do ramene ťukla větev zkamenělého stromu, kterého jsem si předtím nevšiml. Vylezl jsem asi deset metrů vysoko do jeho větví a usnul.

Ráno vysvitlo slunce a já se brodil bahnem, které zůstalo po odteklé vodě až k sídlišti s vypálenými okny.

„Kdes byl?“ volali na mne přátelé, potěšení tím, že jsem se našel, a uražená manželka. Z jedné z blátivých koulí začalo opadávat bahno a my uviděli našeho peugeota. Měl jsem radost, že jsem ho našel, protože jsem už měl strach, že se rozpustil jako francouzský parlament. Protože jsem ztratil klíče, rozbil jsem dvířka, spojil drátky pod volantem a nastartoval.

Přijeli jsme před omšelé kino, rozbitými dveřmi vlezli dovnitř a čekali, co budou hrát. Kino se začalo otřásat a potrhané plátno se rozzářilo prvními obrázky. Podle titulků jsme poznali, že se bude promítat film Vojna a mír, nadabovaný anglicky. Když ale na plátně začaly dělostřelecké salvy, začal se strop kina kymácet. Utekli jsme na ulici a budova se za námi zřítila.

Pak jsme autem ujížděli kamsi po betonovém dláždění, mezi kterým byly vidět železné koleje. Koleje klouzaly a my se po nich dosmýkali do nádražní budovy. Byl to vlastně betonový tunel po stranách s ochozy, ze kterých bylo vidět ve veliké hloubce pod námi městský provoz. Potřebovali jsme si odpočinout. Otevřeli jsme jedny z dřevotřískových dveří po stranách tunelu. Za nimi bylo něco jako holobyt...

Ráno jsem vstal a vyrazil hledat pomoc. Plazil jsem se po kolejích železným tunelem. Naštěstí nejezdily žádné vlaky, ale z dálky se ozývalo dunění. Proti mně šel veliký tlustý člověk, který vlezl do temné jeskyně v technické stěně nádraží, a když se vrátil, nesl si v ruce všech pět dílů F. L. Věka od Aloise Jiráska.

 

Mě ale kultura přestala zajímat. Všimnul jsem si, že mi někam zmizelo auto i mobil!

Muž s F. L. Věkem to kupodivu věděl: „Já vám to auto najdu,“ řekl. A chtěl vědět číslo auta.

To jsem si ale nepamatoval – měl jsem ho napsané v mobilu, který se ztratil taky.

„To nevadí,“ řekl muž a podal mi podivné kleště, které měly vepředu zvláštní šoupátka, asi jako šuplera nebo logaritmické pravítko.

„Chvilku si s tím posunujte, objeví se číslo vašeho auta,“ poradil mi.

„To asi nezvládnu, nejsem technickej typ,“ přiznal jsem. „Ale Tonda to zvládne, ten se v technice vyzná!“ vykřikl jsem radostně.

Vrátil jsem se na boční rampu s dřevotřískovými dveřmi. Byly všechny stejné, a tak jsem je postupně zkoušel. Až ty poslední byly ty pravé. V našem pokoji byly jen rozestlané postele s pomačkaným povlečením.

„Vykašlali se na mě a utekli…“ napadlo mě.

Bylo to ale horší. V zadním pokoji jsem viděl nějaké lidi, asi další obyvatele nádražní haly. Seděli kolem ohně, živeného kousky bývalého dřevěného vybavení bytu. Vcelku zůstal jen jeden prádelník, do kterého si uložili maso, určené k opečení. Kromě jiných pochutin z něj čouhaly Tondovy svalnaté nohy.

Pocítil jsem ostrou bolest na hrudi…

Otevřel jsem oči. Na prsou mi seděl kocour Záviš a upřeně mi koukal do obličeje.

Když zjistil, že žiju, natáhl se na koberec a znuděně usnul.

Vstal jsem a ještě rozespalý jsem se podíval z okna. Místo vedle keře šeříku, kde stává naše stará fabie, bylo opuštěné.

Unaveným mozkem mi projel jasnozřivý záblesk: „Aha, včera jsme ji zapomněli na parkovišti u metra v Jinonicích. Přijeli jsme s manželkou dvěma auty a domů se automaticky vrátili jen v jednom.“

Ze srdce mi spadla tíha, až to bouchlo. Kocour Záviš se přestěhoval na postel a díval se na mě svítícíma očima.

Chtěl jsem ho pohladit, ale všimnul jsem si, že celou dobu držím v ruce starý příložník. Starý šedesát let. Ještě ze školy. Odložil jsem ho na stolek, na kterém bylo na výšku srovnáno pět dílů Jiráskova F. L. Věka. Na nich navrchu pak leželo DVD se Zemanovou Cestou do pravěku...

Zdroje: Seznam.cz, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák