Český Goodman úspěšným náhradníkem Jiřího Šlitra aneb Muzikantský start díky dvaceti kilům mouky. Tajnosti slavných
14.06.2024
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Ferdinand Havlík s Pavlínou Filipovskou v legendární muzikálové komedii Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů
AUDIO Miloval jazz a swing a hrál jako Benny Goodman. Zářil čtyři desetiletí a jeho zaujal i řadu dětí, které začaly hrát na klarinet, protože slyšely Havlíka. Uměl „utáhnout“ roli sólisty, klidně se ale stal takzvaným nosičem vody při sólech kolegů.
Profesionál, který ctil profesionalitu druhých. Žádnému jinému klarinetistovi s výjimkou Felixe Slováčka se nepodařilo tak proniknout do povědomí publika. Výjimečnému muzikantovi daly sudičky do vínku i herecký talent, s mimořádným smyslem pro humor uměl používat i ironii. „Pokud někdo z hráčů udělal kiks, s oblibou glosoval: Kiks je taky hudba!“ zavzpomínal na svého kapelníka pro Hudební rozhledy člen jeho Swing Bandu, pianista Milan Dvořák. Miloval legendárního Krále swingu, chicagského rodáka Bennyho Goodmana, rozhodně ho ale nechtěl kopírovat. Přesto časem začal používat podobné výrazové prostředky, takže se mu začalo říkat český Benny Goodman.
Peřeje:
Kopie? To tedy ne!
Přezdívku, která ho automaticky řadila do role kopie, ale neměl rád. „Záleželo na tom, aby dokázal, že i v naší malinké kotlince je možné hrát swing na srovnatelné úrovni s Američany,“ prohlásil o něm skvělý klarinetista Jiří Hlaváč. Příjemný společník, vynikající klarinetista, saxofonista, skladatel i aranžér Ferdinand Havlík byl mimo jiné jedním ze zakladatelů legendárního divadla Semafor a po smrti Jiřího Šlitra ho dokázal autorsky nahradit. A jako herce si ho režiséři vybírali především díky jeho smyslu pro recesi, stejně jako Eugena Jegorova. Určitě si ho vybavíte třeba jako akademického malíře Junka v hrabalovské komedii Jiřího Menzela Slavnosti sněženek.
Malý houslista
Narodil se 17. června 1928 v Brně, muzikantské geny ale do vínku nedostal, otec byl mlynář a matka švadlena. Přesto hudbě propadl ještě dřív, než překročil práh školy. Už v pěti letech se začal učit na housle a na rozdíl od většiny vrstevníků ho k tomu nemusel nikdo nutit. V osmi se stal členem první skupiny a později přešel ke klarinetu. „Táta mi klarinet sehnal za války skoro s nasazením života za dvacet kilo mouky. Začal jsem se na něj učit koncem války. Ale já už během války měl vlastní kapelu, se kterou jsme jezdili a hráli po fabrikách lidem alespoň trochu pro radost,“ prozradil kdysi Jiřímu Suchému. A učil ho profesor Dvořák, absolvent konzervatoře a klarinetista stálého cirkusu na pražské Letné, který miloval jazz. Jako profesionální muzikant začínal už v sedmnácti letech, hrál v orchestrech Arnošta Kafky, Zdeňka Bartáka či Jiřího Procházky.
Semafor Twist:
V zajetí jazzu
Původně americký hudební styl, který se zrodil počátkem dvacátého století v afroamerické komunitě, k nám dorazil už za první republiky, za války ho pak nacisté zakázali. A počátkem padesátých let k nám vtrhl navzdory komunistům s plnou parádou. Glenn Miller, Duke Ellington, Benny Goodman… to byli mistři, jejichž muzika mladého Havlíka přímo uchvátila a denně dřel, až se vypracoval mezi přední české jazzmany. Hru na klarinet nakonec vystudoval na pražské konzervatoři, v roce 1958 sestavil jazzový orchestr pro hotel Jalta na Václavském náměstí a řadu zpěváků doprovázel v legendární kavárně Vltava. A také Jiřího Suchého, s nímž vystupoval i v Redutě a v jeho pásmu s Miroslavem Horníčkem Pondělky s tetou. A když mu pánové S+Š (Jiří Suchý a Jiří Šlitr) nabídli v roce 1959 spolupráci v novém Divadle Semafor, stal se jeho spoluzakladatelem a vedl stálý orchestr.
Od doprovodu k jedinečnosti
Jeho orchestr doprovází většinu slavných hitů Semaforu a na starých nahrávkách v nich zní jeho nádherná sóla na klarinet. Původně divadelní orchestr brzy přerostl svou kvalitou hranice pouhého divadelního doprovodu, Havlík začal v Semaforu pořádat jazzové koncerty a doprovázet sólové recitály zpěváků. Brzy s nimi vkročil i do nahrávacích studií, doprovázel je i v písních, které nebyly ze Semaforu, na deskách začaly vycházet i jeho instrumentální skladby, většina i pro zahraničí. V druhé polovině šedesátých let se neshodl s Jiřím Šlitrem na další hudebním směřování divadla a v roce 1967 ze Semaforu odešel. Nouzi o práci ale neměl, znovu nahrával v rozhlase i gramofonových studiích, galerii jeho zpěváků rozšířili mimo jiné Judita Čeřovská nebo Milan Chladil. V roce 1967 vyšlo jeho první profilové album Portrét Ferdinanda Havlíka, k němuž namluvil Jiří Suchý mezi písněmi spojovací komentář nejen v češtině, ale také v němčině pro export.
Čardáš swing:
Náhradní šéf
Když se Suchý rozhodl po Šlitrově smrti vést divadlo dál, logicky oslovil ke spolupráci právě Havlíka, který převzal vedle role kapelníka i pozici skladatele. Začala nová éra Semaforu, a když se počátkem normalizace snažil režim Suchého co nejdál odstavit, stal se i oficiálním ředitelem. Velmi brzy ale soudruhům došlo, že Suchého přítel a nenapravitelný recesista nebude nejspíš tím pravým, kdo by jim ve vedoucí funkci ochotně pomáhal. Ve většině her se objevoval i na jevišti jako herec, často ve dvojici se saxofonistou Eugenem Jegorovem. Složil hudbu ke všem představením včetně Kytice, která se stala historicky největším úspěchem. V létě 1973 bylo představení natočeno živě před publikem a na podzim 1974 vydal Supraphon trojalbum Kytice pod hlavičkou Diskotéky Mladého světa. A už v roce 1977 založil vlastní Swing Band Ferdinanda Havlíka.
Menzelův akademik
Před filmovou kamerou se poprvé mihnul už v roce 1959 v psychologickém dramatu Letiště nepřijímá, natočeném podle scénáře Pavla Kohouta. O pět let později nemohl chybět jako jeden z muzikantů v legendárním filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Pak dirigoval orchestr, který nahrál hudbu k Formanovým filmům Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky, prosadil se ale také jako autor filmové hudby, například ke krimikomedii „Rakev ve snu viděti…“ či Přehlídce velím já. A také k dlouhé řadě pohádek. první opravdovou roli dostal ale až v roce 1979 v komedii Hon na kočku. A příležitost rozehrát svůj herecký talent mu nabídl teprve v roce 1983 Jiří Menzel v Slavnostech sněženek. Ztvárnil v něm akademického malíře Václava Junka, jenž ilustroval nejen slabikář z roku 1960, který má možná leckdo ze starší generace ještě schovaný, ale také byl jedním ze sousedů literární předlohy Bohumila Hrabala v Kersku, kde měl chatu přímo na břehu Labe.
Reminiscence:
Daň pro klarinetistu
V roce 1988 mu byla udělena Cena Jaroslava Ježka, v polovině devadesátých let se ale kvůli zhoršujícímu se zdraví s divadlem Semafor definitivně rozloučil. Poslední hrou, ke které napsal hudbu výhradně on, byl Víkend s Krausovou. Omezil i další veřejná vystoupení, ke spolupráci s Jiřím Suchým se ale občas vracel, například v roce 2003 v hudebním představeníŠest z šedesátých s na výročních koncertech k založení Semaforu. A díky Suchému se také v roce 2006 zrodila vzpomínková kniha Historky Ferdinanda Havlíka. Naposledy stanul na jevišti Semaforu při oslavě svých osmdesátin a v roce 2009 mu bylo při oslavách 90 let OSA uděleno čestné uznání za přínos české kultuře. Trápily ho urputné bolesti páteře, což je daň klarinetistů, kteří při hře extrémně namáhají krční svaly. V roce 2012 prodělal zápal plic, a pak už se necítil dobře. Mimořádný klarinetista, skladatel a kapelník Ferdinand Havlík zemřel v Praze 28. října 2013.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Supraphon, Jakub Hotváth: Když se řekne Ferdinand Havlík, Historky Ferdinanda Havlíka, jak je zapsal a převyprávěl Jiří Suchý, Český hudební slovník)
Vložil: Adina Janovská