Na skvěle placený obor, který vystudoval, se vykašlal aneb Kouzla, kterým geniální diletant nikdy neodolal. Tajnosti slavných
10.06.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jiří Šlitr v hudebním pořadu z roku 1965 Písničky Jiřího Šlitra
AUDIO / VIDEO Jó, to jsem ještě žil… Píseň z představení divadla Semafor Jonáš a Dr. Matrace zněla jeho bytem, když naposledy odcházel z domova. Kalendář oznamoval, že je 26. prosince 1969. Svátek svatého Štěpána. Míval ve zvyku zvát v tento den své blízké na oběd. A pak se vytratil s tím, že se za hodinku vrátí.
Z jedné byly dvě, pak tři… Nikoho to moc nepřekvapilo, protože před odchodem tvrdil, že má schůzku s přítelem a spoluzakladatelem divadla, hudebním aranžérem a kapelníkem Orchestru Divadla Semafor Ferdinandem Havlíkem. Když už padla tma, začali ho sestra Olga s manželem Ferdinandem a přítelkyně Silvie Daníčková všude možně hledat. Pak si všimli jeho vozu, zaparkovaného před domem na Václavském náměstí, v jehož podkroví měl ateliér. Počítadlo plynoměru na schodišti jelo jako splašené, za dveřmi ale ticho jako v hrobě…
Jó, to jsem ještě žil:
Nepochopitelná tragédie
Klíče nikdo neměl, a tak se vydali na nejbližší policejní služebnu do Krakovské ulice. Když policisté vyrazili dveře, polštář pod Jiřího hlavou byl podle Ferdinanda ještě teplý. Jiřímu už ale nebylo pomoci, byl mrtvý stejně jako mladičká fanynka, půvabná studentka Jitka Maxová, dcera spisovatele a někdejšího ředitele československé expozice na světové výstavě Expo ’58 v Bruselu Borise Michajlova-Brina a častá návštěvnice Semaforu. V její náruči strávil legendární Doktor Klavír poslední okamžiky života. Žádný dopis na rozloučenou nalezen nebyl, podle příbuzných a přátel Jiří psychickými problémy rozhodně netrpěl. Vyšetřovatelé případ uzavřeli jako nešťastnou náhodu, vrahem se podle nich stal svítiplyn, unikající z kamen. Jeho smrtí navždy skončila jedna slavná etapa pražského Semaforu.
Armádní dixík
Mimořádný klavírista, zpěvák, herec a výtvarník sice vystudoval práva, akademický titul ale použil jen párkrát v životě, a navíc jen v divadelních představeních. Byl neuvěřitelně mnohostranný a ve všech oborech, v nichž vynikal, samouk. Rodák ze Zálesní Lhoty poblíž Vrchlabí, který se narodil 15. února 1924, prý projevoval hudební i výtvarný talent už ve třech letech. První zdědil po matce, druhý po otci. Aby unikl totálnímu nasazení, nastoupil po maturitě v roce 1943 jako úředník do továrny, více než práci ho ale zajímal Rychnovský dixieland, z kterého vznikl Czechoslovak Dixieland Jazz Band a někteří jeho členové později hráli v slavnějším Pražském dixielandu. Po válce sice vystudoval práva, pak ale musel povinně na vojnu, a tím jeho laškování s paragrafy definitivně vzalo zasvé.
Černá Jessie:
Geniální samouk
První rok v uniformě strávil v posádce v Milovicích, pak se stal výtvarníkem Ústředního domu armády. A díky vojně se také seznámil s textařem Pavlem Koptou a z jejich společné autorské dílny pochází mimo jiné zřejmě nejpovedenější české blues Černá Jessie, které bezkonkurenčně nazpívala Hana Hegerová. Přestože i jako skladatel byl samouk, jeho písničky si dodnes zpívají nejen celé generace fanoušků, ale samozřejmě i profesionálové. Když ho pak v roce 1957 Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým, nemohl tušit, jak výrazně tato dvojice poznamená vývoj malých divadelních scén, a především specifickou atmosféru Semaforu.
Nudný naiva, nebo hříšník?
Přestože stál u celé řady významných projektů a uměleckých činů šedesátých let, o jeho soukromí se vědělo velmi málo, protože si ho až úzkostlivě střežil. Tak trochu se veřejně přiznal, když v kultovním filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů zazpíval s Janou Malknechtovou jednu ze svých slavných písní: Zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku ho vlastně nebaví… Tenkrát to ale nikoho nenapadlo, přestože si populární hit pobrukoval kdekdo. Na jevišti působil jako božsky nechápavý, nudný patron s buřinkou na hlavě, takže není divu, že si o něm kdekdo myslel, že je určitě takový i v každodenním životě. Opak byl ale pravdou.
Pokračování ve středu 12. června
(zdroje: Wikipedia, Divadlo Semafor, ČSFD, FDB, Supraphon, jiri-suchy.cz, Jiří Datel Novotný: Ďábel z Vinohrad - vzpomínka na Jiřího Šlitra)

Vložil: Adina Janovská