Krvavé obětiny a oživlé mrtvoly? Je to jinak, říká Češka, zasvěcená do haitského voodoo. Záhady života

Černá magie. Propichování hadrových panenek s cílem ublížit. Krvavé obětiny a oživlé mrtvoly, pracující na poli… Asi tak nějak si magii voodoo představuje většina z nás, kteří o ní mají jen mlhavé představy, čerpané z béčkových filmů. Najít někoho, kdo nám o tradičních obřadech voodoo může poskytnout smysluplnější informace, není snadné, ale pro Záhady života nikoliv nemožné.

Seznamte se s Veronikou Šulcovou (32), která v Karibiku podstoupila prastaré rituály, z nichž se našincům může tajit dech… Proč se Češka, vystudovaná politoložka, rozhodla podstoupit iniciaci a stala se kněžkou afrokaribského náboženství?

Paní Veroniko, zatím jste vydala dvě knihy, které nesou název Vúdú: magie a náboženství a Santería: uctívání svatých na Kubě. Můžete mi na úvod v krátkosti vysvětlit, jaký je rozdíl mezi haitským voodoo a kubánským kultem santería?

O santeríi si lidé často myslí, že je to kubánské voodoo. Ale není to pravda, i když určitá podobnost tam opravdu je. Odpověď na vaši otázku bychom našli v historii, která se pyšnila nejen bezcitným útlakem slabších afrických národů, ale i otrokářstvím. Koloniální mocnosti Francie, Anglie a Španělsko kdysi na pracovní plantáže Haiti a Kuby dovážely otroky z různých částí černého kontinentu. Na Haiti se tak pod pohrůžkou násilí a smrti dostali zejména domorodci z Konga (třetina všech těchto otroků) a o něco menší množství nigerijských Jorubů. Zbytek doplňovali otroci z celé Afriky. Etnické složení nových obyvatel Kuby však bylo trochu jiné, Jorubové tvořili až dvě třetiny z nich. A to je také důvod, proč se na Kubě dodnes zachoval původní rituální jazyk dávných Jorubů, přestože nyní trochu pokřivený. Asi vás nepřekvapí, že na obou těchto ostrovech byli zotročení Afričané nuceni přijmout křesťanství. Avšak jazyková bariéra a také znalost prastarých magických rituálů všech přítomných afrických etnik způsobily, že začalo vznikat úplně nové náboženství. Výsledkem je haitské voodoo a kubánská santería.

Jaký je mezi nimi největší rozdíl po duchovní stránce?

Zajímavé je, že obrovský vliv na utváření těchto dvou náboženství mělo i celkové zacházení s otroky. Na Kubě se měli Afričané o něco lépe než na Haiti, které bylo tehdejší francouzskou kolonií. Francouzi byli v tomto ohledu velice brutální. Kladli velký důraz na to, aby se jazykově a etnicky příbuzní otroci od sebe úplně oddělili. Otrokáři totiž chtěli za každou cenu předejít tomu, aby se zotročení pracovníci plantáží vzbouřili. Věřili, že pokud jim znemožní spolu komunikovat, tak je psychicky zlomí a žádné nepokoje nebudou.

A jak to bylo na Kubě?

Tam je naopak etnicky sdružovali, a díky tomu zde bylo i celkově méně sporů a povstání. Na Haiti tomu bylo právě naopak. Otroci neměli na ostrově žádné rodinné ani přátelské vazby. Byli tak vykořenění, že jim nezbylo nic jiného, než plánovat povstání proti svým pánům. Tomu také odpovídá energie magických obřadů, které na Haiti vznikly. Pokud mám hodnotit své pocity, tak santería je oproti voodoo mnohem ctnostnější, klidnější a jaksi vznešenější. Haitští otroci neměli nikoho, koho by mohli považovat alespoň za rozšířenou rodinu, a velmi je to poznamenalo.

Proč jsou v obřadech santeríe značně patrné i prvky křesťanství?

Křesťanství ovlivnilo jak otroky na Kubě, tak i na Haiti. Z mnoha důvodů. Pro porozumění se vžijte do situace, které čelili. Ještě na lodích je povinně pokřtili, přestože o to ve skutečnosti neměli žádný zájem a toto pokřtění bylo veškeré náboženské vzdělání, jehož se jim dostalo. V neděli byli nuceni chodit na mše, přestože pochopitelně vůbec neuměli španělsky či francouzsky. V křesťanském domě božím viděli krásné sochy a obrazy světců a také obřadní úkony, které pochopili po svém. Mnozí z nich si při pohledu na ukřižovaného Ježíše mysleli, že celé křesťanství je o zbožném uctívání mrtvých předků. Na druhou stranu to není tak, že by byli nevzdělaní otroci tak hloupí, aby uvěřili tomu, co jim tvrdili misionáři.

Co třeba?

Například že jim známé africké božstvo Papa Legba (duch, který otevírá brány) je tou samou duchovní bytostí, kterou křesťané nazývají svatým Petrem. Před otrokáři ale Afričané potřebovali skrývat skutečnou podstatu svých rituálů, a tak podobiznu svatého Petra, kterého vystavili na svůj oltář, začali používat jako zástěrku. Ve skutečnosti však i nadále uctívali Papa Legbu a další africká božstva.

A Panna Maria?

Tu zase ztotožňovali s rozličnými africkými bohyněmi. Například Pannu Marii Sedmibolestnou považovali za Erzulii Fredu, haitskou bohyni lásky a luxusu. Pannu Marii Čenstochovskou (patronka Polska) zase považovali za Erzulii Dantor, odvážnou bojovnici, ochránkyni dětí a matek samoživitelek.

Takže tito otroci ke křesťanství nikdy nepřešli.

Většina z nich ne… Někteří mu samozřejmě byli otevření více, jiní méně, a tak tomu je na Haiti i na Kubě dodnes. Zajímavé je, jak se k němu staví mladší generace věřících. Řada z nich má vystudované vysoké školy a na svých oltářích odmítají vystavovat křesťanské symboly. Voodoo nebo santería jsou pro ně váženým dědictvím po zotročených předcích a náboženství kolonialistů striktně zavrhují. Ale lidé ve věku jejich rodičů nebo prarodičů to vnímají jinak. Po celý život stáli na jejich oltářích křesťanští světci. Tito věřící nemusí mít pro mladší generace pochopení. Tradice je tradice a náboženský konflikt je tak jasně patrný i mezi generacemi.

Nyní bych se chtěla dostat k vašemu osobnímu příběhu. Jak jste se dostala k  voodoo?

Nejsem si jistá, zda čtenáře pravda uspokojí, ale stalo se to náhodou, pokud věříte na to, že náhody existují. Jednou v létě jsme šli s kamarádem do kina a dali jsme si pár skleniček. V závěru večera jsme navštívili čarodějnický obchůdek naší přítelkyně. Pokaždé, když jsem se u ní zastavila, jsem si něco koupila, chtěla jsem ji podpořit. Tentokrát, v mírné opilosti, jsem sáhla po knize o haitském voodoo. Myslela jsem si, že to bude spíše bulvární čtení, takové odlehčení na léto. Čekala jsem, že si přečtu něco o tajných orgiích, zombiích a černé magii. Nebrala jsem to moc vážně.

Ale o duchovno jste se v té době již zajímala?

Ano, byl mi velice blízký taoismus a získala jsem zkušenosti i s hermetismem a západní magickou tradicí. Měla jsem poměrně jasno v tom, co po duchovní stránce chci a co ne. Voodoo bylo v té době to poslední, čemu bych se chtěla věnovat. Takže říkám upřímně, že kniha o voodoo pro mě tehdy znamenala pouze kuriozitu, vhodnou pro získání všeobecného přehledu. V knize jsem se dočetla o uctívání předků a upřímně řečeno mě to příliš nezajímalo. Alespoň na vědomé úrovni. Jenže shodou okolností mi asi půl roku předtím zemřel dědeček, který mi v mnohém připomínal Papa Legbu, o němž jsem se dočetla v knize. Je popisován jako stařec, kráčející o holi. Kulhá, protože každou nohou kráčí v jiném světě, ve světě lidí a duchů. Obětuje se mu například silně oslazená černá káva, na kterou k nám vždycky chodil i dědeček. To mě nakonec přece jen zaujalo.

A co se dělo dál?

Občas jsem připravila již zmíněnou oslazenou černou kávu. Příliš jsem neuvažovala nad tím, proč to dělám anebo pro koho to dělám, zda pro dědečka, nebo pro Papa Legbu. Mimochodem, Papa Legba je oslovován jako první z duchů, pokud chce někdo začít s praktikováním voodoo. Později jsem si ze zvědavosti koupila ještě další knihy na stejné téma a četla dál. Časem mi začalo docházet, že jsem se ve voodoo mýlila. A že všechno, co lidé o voodoo běžně vědí, je úplně špatně, ale oni o tom nemají ani tušení. Řekla jsem si, že by bylo hezké na tohle téma napsat nějaký článek. Pustila jsem se do psaní a nakonec se ukázalo, že z toho bude kniha.

Jistě, ale v té době už jste zřejmě voodoo nějakým způsobem praktikovala, nemám pravdu? Chodila jste na nějaké semináře nebo kurzy?

Obávám se, že nemáte. Žádné kurzy ani semináře tady nebyly, ostatně neexistují ani dnes. V době, kdy jsem psala knihu, pořád ještě převládal můj intelektuální zájem. Chtěla jsem získat co nejvíc informací, abych mohla čtenářům předložit smysluplný a ucelený soubor vědomostí o voodoo. Tato fáze trvala asi pět let. Je pravda, že se mi během ní zdálo množství snů.

O čem se vám zdálo?

O mých předcích, zesnulých příbuzných. Později se mi začalo zdát o loa. Pamatuji si, že když už jsem chtěla dopsanou knihu poslat nakladateli jako hotovou, zdál se mi sen, ve kterém za mnou přišla další dvě loa a žádala mě, ať je do knihy ještě přidám.

Kdy jste tedy začala voodoo praktikovat?

Na to se odpovídá složitě. V prvních letech zájmu pro mě bylo voodoo velmi špatně uchopitelné. Funguje tak, že pokud nejste zasvěcenou kněžkou (nebo knězem), nemáte k voodoo ty správné klíče. V evropské magii, jak asi víte, existují magické pečeti. Jakési volací znaky duchovních bytostí, s nimiž se chcete spojit. Ve voodoo je to podobné. Ale dokud jste pouhým řadovým věřícím, můžete mít k dispozici tyto znaky (říká se jim vévé), ale neznáte správné volací postupy pro jednotlivé duchy a nemáte šanci se k nim jen tak dostat. V takové pozici se k duchům voodoo můžete modlit, ale to je asi tak všechno. Někteří duchové ve voodoo vyžadují, abyste jim byla formálně představena již zasvěceným knězem během obřadu. Pokud jste si nebyli představeni, nemusí být vůbec ochotní vám naslouchat. Na Haiti existuje rčení: „Duchové si vybírají lidi, nikdy naopak.“ Pro Haiťany není takový problém se zmíněných obřadů účastnit, anebo se začít učit u kněžích, ale v Čechách v té době taková možnost neexistovala.

Kolik praktikujících voodooistů je podle vás v České republice?

V legraci říkáváme, že budeme pořádat velké setkání, na které přijdou všichni voodooisté z Čech. Tedy že se nás sejde všech pět. Samozřejmě tu mohou existovat i lidé, o kterých nemám nejmenší tušení. Třeba se díky tomuto článku seznámíme?

Co tedy znamená loa?

Loa ve voodoo znamená duch či božstvo. V západním myšlení chápeme slovo bůh či božstvo jako něco, co je nadřazené obyčejnému duchovi, ovšem ve voodoo to tak není a obě slova jsou vnímána jako synonyma. Abych to trochu zkomplikovala, řeknu ještě, že téměř všechna loa jsou zbožštělými předky. To znamená, že kdysi dávno to byli žijící lidé z masa a kostí, jako vy nebo já. Za svého života vykonali něco tak důležitého, že si je pro jejich činy připomínaly i další generace, a postupem času se z uctívaných předků stala božstva.

V čem se liší běžný duch zemřelého od ducha loa?

Duch zemřelého může být povýšen na loa skrze pravidelné uctívání a přinášení obětin. To se na Haiti i v Africe dělá i pro zesnulé rodinné příslušníky. Rozdíl je v tom, že aby se duch mohl stát božstvem, musí toto uctívání trvat nepřerušeně po několik generací. Ovšem právě proto, že se jedná o postupný a dlouhodobý proces, nelze hranici mezi duchem zemřelého a zbožštělým předkem zcela jasně určit a vymezit. Na Haiti je to různé. Na venkově domorodci uctívají především duchy svých vlastních předků a přírody, třeba ducha místního potoka. Jelikož je voodoo živé náboženství a neustále se vyvíjí, někteří duchové postupně upadají v zapomnění. Jindy se pouze lokálně známému loa dostane taková pozornost, že začne být známé po celém Haiti i jinde ve světě. Čím více má jakýkoliv duch věřících a čím více dostává obětin, tím více má síly a má větší možnosti zasahovat do našeho hmotného světa.

Jak vás napadlo zajet si pro zasvěcení přímo na Haiti?

Na internetu jsem se seznámila s Čechem, který ho absolvoval několik let přede mnou a byl na Haiti již několikrát. Nemá rád pozornost, jinak bych vás na něj určitě odkázala, protože má s voodoo více zkušeností. Byl to právě on, kdo zasvěcení zprostředkoval mně, mému muži i našemu dalšímu kamarádovi. Nejprve jsme se začali scházet a pomalu jsme se oťukávali. Na začátku byla mezi námi vzájemná nedůvěra, protože mnoho současníků si pod voodoo představuje něco, co připomíná metalové satanisty. Černé oblečení, noční rejdy na hřbitově a píchání jehel do panenek. Teprve když náš nový přítel pochopil, že náš zájem je opravdu vážný a seriózní, mohli jsme se s ním zúčastnit několika prvních obřadů. Později jsme s manželem začali uvažovat o cestě na Haiti.

Proč?

Je to mateřská země voodoo a není pochyb, že řádná iniciace by se měla provádět tam. Někteří hougani a mamby (kněží a kněžky) nepovažují zasvěcovací obřady, provedené mimo Haiti, za platné.

Takže jste se tam vydali?

Ano, ale až mnohem později, než jsme původně plánovali. Iniciační obřady jsou totiž poměrně nákladné. Na Kubě i na Haiti na ně lidé šetří v tom lepším případě třeba deset let, někteří i půlku života. My jsme nešetřili tak dlouho, ale i tak to pro nás bylo hodně peněz.

Jaká je tedy přibližná cena?

Jedná se o celou sérii zasvěcovacích obřadů, které mohou buď proběhnout najednou, nebo postupně, podle toho, kolik má adept našetřeno peněz. Obecně lze říci, že se jedná o tisíce dolarů. Na Haiti je tato investice považována za stejně dobře utracené peníze, jako kdybyste studovali vysokou školu. Iniciace do kněžství je velká událost, kterou bych připodobnila k vesnické svatbě. Účastní se jí celá vesnice nebo čtvrť a všichni musí dostat jídlo a pití. Jídlo se připravuje přímo z obětovaných zvířat. S trochou nadsázky se dá říci, že při iniciačních obřadech jsou nakrmeni všichni místní včetně chudých, kteří by si jinak maso nemohli dovolit. Promítá se zde princip rozšířené rodiny, důraz na komunitu a vzájemnou pomoc, které jsou pro voodoo typické.

Čeho jste chtěla zasvěcením dosáhnout? Nebo jinak, co jste doufala, že vám to přinese?

Měla jsem více důvodů. Bylo pro mě důležité vidět a prožít obřady přímo v zemi, kde se voodoo zrodilo a působí nejsilněji. Také jsem zjistila, že mě psaní knih baví a chtěla bych se mu věnovat i nadále. Ale psát další knihy bez vlastní autentické zkušenosti s celým náboženským systémem mi nepřipadalo správné. A dostatečně autentická zkušenost nevyhnutelně znamenala obřady nejenom vidět, ale také pochopit jejich strukturu. To jde bez vlastního osvojení si všech rituálních i magických postupů jen těžko. Dalším, neméně významným důvodem bylo, že jsem chtěla mít jistotu, že nejsem ve slepé uličce.

Jak to myslíte?

V té době jsem studiem a psaním o voodoo (a afrokaribských náboženstvích obecně) strávila osm let. To je spousta času, a i když jsem už v Čechách viděla díky našemu kamarádovi některé obřady, pořád jsem měla pocit, že jsem neviděla ono skutečné haitské voodoo. Potřebovala jsem si sama pro sebe ověřit, jestli mě mé nadšení při setkání s haitskou realitou nepřejde.

Nebála jste se?

K iniciačním obřadům jsem měla respekt. Především jsem chtěla vědět, k čemu přesně se zavazujeme, pořád jsme se na něco vyptávali. Náš papa (kněz, který nás zasvěcoval) nám vysvětlil, že stupeň zasvěcení, který máme obdržet, nepředstavuje celoživotní závazek. To pro nás byla nejdůležitější informace. Uvědomovala jsem si totiž, že na Haiti se může stát naprosto cokoliv. Možná mě některé obřady nebo jejich účinky vyděsí, nebo se se mnou loa odmítnou bavit a zasvěcení mi vůbec nebudou chtít předat. Také mi bylo jasné, že mě na Haiti čeká obrovský kulturní šok a že rozhodně nepůjde o odpočinkovou dovolenou na karibské pláži, jak si možná někteří lidé představují. Odlétala jsem s tím, že se mi ono skutečné voodoo možná nebude ani trochu líbit. A že se možná po návratu budu chtít věnovat něčemu jinému. Bylo to prostě všechno, nebo nic. Buďto odjedu na Haiti, projdu zasvěcením a budu se dál věnovat studiu afrokaribských náboženství, anebo toho úplně nechám.

Co může voodoo, na rozdíl od jiných náboženství, člověku přinést? A teď mám na mysli pozitivní i negativní přínos.

Nejpravdivější odpovědí je cokoliv, v tom pozitivním i negativním smyslu. Na voodoo se mi líbí především víra v to, že každý člověk má odlišný osud. Lidská duše si svůj osud volí ještě před zrozením. Po narození na své pozemské poslání zapomínáme a naším hlavním úkolem je toto poslání objevit a pokusit se je naplnit. Pro někoho může být osudem léčení lidí, pro jiného psaní knih či výchova dětí. Vaším osudem může být dokonce i kriminální kariéra, v tomto ohledu voodoo není moralistické. Osud je osud, nemusí se líbit všem. Pokud následujete svůj osud, cítíte štěstí a naplnění. Jestliže máme smůlu, stávají se nám nehody a neustále řešíme drobné či větší konflikty, může jít o známku toho, že nenásledujeme svůj osud. Potom se nás naši doprovodní duchové (něco jako andělé strážní, jsou s námi od narození až do smrti) snaží ze špatně zvolené cesty odstrčit a přimět nás věnovat se něčemu jinému. V souvislosti s osudem bych chtěla zmínit také to, že voodoo není pro každého. Může se vám líbit sebevíc, ale pokud není vaším osudem, nic s tím nenaděláte. A platí to i naopak. Můžete se jej bát a vyhýbat se mu, ale jestli je vám souzeno…

Rozumím, ale pořád jste mi přesně neodpověděla na předchozí otázku. Jaký konkrétní pozitivní, nebo naopak negativní přínos voodoo pro své vyznavače má?

Hlavní výhodou voodoo je jeho síla a možnosti duchů působit na hmotný svět. Věřící se mohou k duchům modlit a žádat je o laskavosti, o pomoc s řešením svých problémů a starostí. Duchové jejich přání mohou či nemusí vyplnit. Obecně ke splnění přání přispívá, pokud věřící duchovi nabídne správně obětiny a jeho přání je upřímné. Duchové mohou být požádáni také o odpovědi na otázky, které věřící obvykle dostávají prostřednictvím snů. Příliš se o tom neví, ale voodoo hodně pracuje se sny. Někteří autoři o voodoo dokonce hovoří jako o sněném náboženství. Kněží a lidé, kteří mají s loa navázaný dlouhodobý a silný vztah, od nich mohou získat takřka všechno, po čem touží na duchovní i materiální úrovni. Musí se však předem domluvit na ceně za takovou službu. Možné negativní aspekty plynou obvykle z nepochopení. Haitská mentalita se od té naší přeci jen liší a lidé by na to měli pamatovat i po kontaktu s loa. Je pak také na každém člověku, jaké podmínky si s duchy dokáže vyjednat.

Takže hlavním principem voodoo je navázání komunikace s loa. S duchy, kteří mají na starosti různé oblasti života a bytí?

Na prvním místě jsou vždycky naši předci a duchovní místa, kde žijeme. Pro nás Evropany by praktikování voodoo nemělo znamenat, že zahodíme to, čím jsme. Na prvním místě by zájemci o praktikování voodoo měli mít uspořádaný vztah jak ke svým příbuzným (živým i mrtvým), tak i k vlastní zemi a duchům, s ní spjatým. Voodoo je kultem předků. Teprve poté je vhodné přistoupit k práci s haitskými loa.

Mohou být loa nebezpečná? Nebo jsou to jako v křesťanské tradici láskyplní andílci strážní?

I když se o nich jako o andělech někdy hovoří, loa rozhodně nejsou hodní andílci, plní odpuštění a bezpodmínečné lásky. Problém dnešní doby je, že si stále řada lidí myslí, že všechny duchovní bytosti jsou již od podstaty hodné a chtějí všem a vždy pomáhat. Takto bychom ale neměli nahlížet na žádný náboženský systém, nejen na voodoo. Úplně každá duchovní entita (přestože má možná jméno světce či Boha) může být za určitých okolností nebezpečná.

Jaká tedy loa jsou?

Nejsou dokonale hodná ani zlá. Jsou podobná lidem, mají i své chyby. Pokud se k nim přistupuje správným způsobem, nebezpečná nejsou. Problém je, že znalost správných způsobů vyžaduje trpělivost a čas pro studium. Je hloupé pokoušet se volat loa bez podrobnějších informací o nich. Na Haiti zajišťuje bezpečnost kněz, který obřad vede, takže průměrní věřící nemusí znát tolik věcí. Obecně vzato, pokud se člověk k loa chová slušně, drží dané slovo a neurazí loa hned zpočátku svou neznalostí základních věcí, je práce s nimi bezpečná. Určité nebezpečí však může představovat posedlost, která je důležitou součástí voodoo obřadů.

Proč?

Při posedlosti vstupuje duch do těla věřícího. Posedlost ve voodoo obvykle trvá jen několik minut, není to jako v hororových filmech, kdy se démon zmocní lidského těla a nechce je opustit. Posedlý člověk ztrácí vlastní vědomí a z toho, co se mezitím dělo, si nepamatuje vůbec nic. Antropologové a religionisté zaznamenali celou řadu případů, kdy posedlí lidé dělali věci, které by za běžných okolností ani fyzicky nedokázali. Například drobná žena zvedla nad hlavu naplněnou lednici a hodila s ní přes celou místnost. Existuje více takto šokujících případů. Posedlost může být nebezpečná tehdy, pokud k ní dojde a není přítomný někdo, kdo ví, jak s posedlými zacházet, případně jak duchy z těla posedlých zase poslat pryč.

V diskuzích na internetu se dost často setkávám s tvrzením, že někdo vypráví, jak ho cosi posedlo. Mohl to být loa?

Takovým případům moc nevěřím, protože zkušenosti z voodoo ukazují něco jiného. Při plné posedlosti je naše vědomí duchem doslova vyhozeno z těla, takže nemůžeme mít vzpomínky vůbec na nic. V případech, s nimiž se setkávám tady, se spíš jedná o nějaké psychické onemocnění, nejčastěji o hraniční poruchu osobnosti. Tito lidé pak mohou mít velice živé zážitky, které popisují jako posedlost. Ovšem k posedlosti voodoo božstvy dochází pouze v rámci obřadního transu. Nestane se vám to náhodou při cestě do práce a ani doma při obyčejné meditaci. Jestliže nejste pravidelnými účastníky obřadů, nemusíte se posedlosti obávat.

Bývá posednutí během rituálů běžné?

Ano, občas se stává, že loa posedne některého z přítomných. Říká se pak, že si božský jezdec osedlal koně. Loa během posedlosti rozmlouvají s účastníky obřadu, mohou jim žehnat, léčit je, anebo je očišťovat. Některá loa ráda pijí rum, který pak na vybrané jedince plivou v jemné spršce. Je to považováno za požehnání. Na energetické rovině je taková sprška rumu silnější než svěcená voda. Dokonce někdy u člověka navodí další posedlost.

Jak už bylo řečeno, loa však nejsou jen hodní andílci a někdy během posedlosti udělují také pokárání a tresty. Nejčastěji loa trestají věřící za to, že dělají pravý opak toho, co jim božstvo na jejich vlastní žádost poradilo, ať už při obřadu, nebo ve snu. Toho jsem byla svědkem. Ogun posedl jednoho z účastníků obřadu a ostatním začal žehnat. Na těle jim mačetou dělal kříž a z úst na ně vypouštěl jemné spršky rumu. U jedné ženy se zarazil a plochou stranou mačety ji plácnul po hlavě. Ona jen sklopila oči a přiznala, že dobře ví, za co to je…

Chápu to správně, když řeknu, že loa jsou ochotni komunikovat pouze s vyznavači voodoo?

Není to tak vždy. Ale je málo pravděpodobné, že by takové hypotetické paní Novákové, která se o voodoo nikdy nezajímala a ani o něm neslyšela, některé loa vstoupilo do snu či meditace. Nicméně stát se může leccos. Pokud si vás loa vyberou a je to váš osud…

Používají se při iniciačních rituálech na Haiti drogy, jako je tomu u jiných domorodých kultur?

Z toho jsem měla trochu strach, ale úplně zbytečně. Kněží a kněžky užívání drog netolerují, a pokud mají podezření, že někdo užil například marihuanu, vykážou ho z obřadu. Alkohol, který mají loa v oblibě, je jako vhodná obětina součástí snad každého obřadu. Ovšem pro Haiťany je ostudné opít se tak, aby o sobě nevěděli, a kněží, kteří obřady vedou, si to hlídají. Při haitských obřadech jsme viděli nanejvýš lehkou opilost.

Přemýšlela jste někdy nad tím, proč jste si raději nezvolila evropskou magii, která je nám Evropanům obvykle bližší?

O evropskou magii jsem se několik let zajímala. Nicméně pak přišlo voodoo. Není to o tom, že by se souběžně s voodoo nedaly dělat i jiné věci, spíš nemám tu potřebu. A vlastně ani čas. Manžel, dítě a práce – jsem ráda, když si najdu čas na psaní...

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, voodoo, Veronika Šulcová,