Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

S kým jsi spal v Sovětském svazu? Sobota Jaromíra Janáka

komentář 08.06.2024
S kým jsi spal v Sovětském svazu? Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Matrjošky

„Až v roce šedesátém šestém bude vážně všude mír,“ zpívala v roce 1963, za mého mládí, zpěvačka Pavlína Filipovská. Když to dvojčíslí posunu do současného století, tak se možná i dočkám…

Naděje tu je, městský úřad mi, pln optimismu, napsal na občanku, že ji mohu používat až do roku 2055, kdy mi bude 111 let. O těch pár dalších roků to snad přetáhnu.

V těch dobách míru jsme my, kteří jsme byli zaměstnáni ve význačných kulturních organizacích, byli pravidelně vysíláni reprezentovat naši kulturu na východ… (Nebojte se, nehodlám napsat politický komentář. Ty píší jiní – jako přes kopírák. Já jsem se rozhodl napsat traktát o žárlivých ženských…)

Tak tedy žárlivé ženské. Schválně jim říkám ženské, protože dámy nežárlí...

Soužití s takovou partnerkou vám nedává šanci k životu. Nemůžete si popovídat s kolegyní, když ji potkáte, neodvážíte se slušně odpovědět na pozdrav, z domova raději nevycházejte, protože když se zpozdíte s návratem a jste cítit kouřem, byl jste s nějakou tou ... v hospodě (tehdy se tam kouřilo, kde ty blahé doby jsou…), a nejste-li zakouřený, je to jasné znamení, že jste byl u nějaké té holky v bytě. Že se na kolejích stala smrtelná nehoda a nejely tři tramvaje, nepřipadá v úvahu, i kdyby to byla pravda.

A nyní zpět od začátku:

V rámci pravidelných kulturních propagací české kultury (je ještě něco takového v době, kdy v kultuře vidíme čím dál méně věcí, které je radno propagovat, zatímco ty dobré vznikají na koleně a dnešní kapitáni kultury je nechají ležet v koutě, nebo rovnou zakážou?) jsme jeli do zahraničí. Šlo o Dny československé kultury v Moskvě, takže jsem jel i já, protože v tomto případě se nikdo nebál, že bych tam mohl zůstat.

Zpívali jsme tam s Českou filharmonií. Nejprve Smetanovu Píseň na moři s věčným „Haló, haló!“, což nám tehdy připomínalo nešťastníka, marně se pokoušejícího dovolat z telefonní budky, kde mu zrádný automat drze spolkl tehdy populární minci, dle sovětského vzoru zavedený pětadvacetník. Pak jsme zpívali Českou píseň. Bez většího zájmu publika, ale to jsme čekali, protože jsme dílu sami interně říkali Bedřichova pomsta. Ale obdivovali jsme texty básníka Jana z Hvězdy, zvlášť ten „tu zas frašně štěbetá“ – protože mi léta nikdo nevysvětlil, co znamená „frašně“ (to až teď kolega Tomáš Koloc našel ve slovníku, že to je „mazaně žertovně“ – od slova fraška. Což je vlastně styl výpovědi, který je vlastní i nám oběma…).

Hned potom byl na řadě slavný Peter Dvorský, který málem nezazpíval árii Jeníka z Prodanky „Jak možná věřit“, protože ho babka uklízečka při generálce nechtěla pustit ve svetru do sálu Sjezdového paláce. Nechtěla uvěřit, že „on solíst“. „Patamú što“ u nich „solísti chodí ve fraku“. Teprve když zoufalý dirigent Václav Neumann mávl rukama a spustil první tóny předehry, Peter babku, která vypadala jako dohazovačka z Mrazíka, svým nádherným hlasem odfoukl ze dveří. Viděli jsme ji už jen, jak, bouchajíc plechovými kbelíky, z jednoho z nich vytáhla hadr a plácla si ho na hlavu, jako když udeří do činelů. Jeden kolega, který v tomhle představení pauzíroval, pak tvrdil, že se pak odebrala se do areálu toalet, kde si zvučným barytonem k árii pobrukovala náš polyfonní doprovod, který připomínal Internacionálu, zpívanou Lidovými milicemi na Staroměstském náměstí.

Ale dost už o babce!

Lhal bych, kdybych tvrdil, že moskevské i jiné slečny o nás neměly zájem. Volaly nám dokonce až na hotelové pokoje. Veškeré akce kolem místních děv byly ale podmíněny tím, že slečnám splníme jejich sen – odvezeme si je s sebou domů do Prahy, což byla podmínka tak krutá, že i ti nepříliš zatížení morálními zásadami z našich řad měli motivaci si uchovat cestovní panictví. V tomto případě jsme jednou jedinkrát museli dát zapravdu i našim bdělým fízlům, kteří nás na tuto svízel už předem pravdivě upozornili.

Posunutí obvyklých rolí a způsobů ovšem pokračovalo po návratu domů, když se ve vynalézavé vyšetřovatele proměnily naše dívky. Má tehdejší (která u mne občas i bydlela a doma se vymlouvala, že spí u kamarádky) mě pro začátek celý den pronásledovala podezíravými pohledy. Upřeným krhavým zrakem neustále hledala něco, co by potvrdilo její představu o mém zahraničním řádění. Její pravý čas ovšem nastal, když jsem usnul spánkem spravedlivých.

Uprostřed snu o tom, jak přejíždím hranice na západ a v prvním patře Eiffelovky vychutnávám nové beaujolais, se ve snu změnil děj. Měl jsem pocit, že se mnou někdo třese a tiše opakuje:

„S kým jsi spal v Sovětském svazu? S kým jsi spal v Sovětském svazu?“

Nevěděl jsem, co se děje, ale jako vždy připravený pionýr jsem vyhrkl: „S tebou!“

Ráno jsme se posadili ke kávě. Přítelkyně byla nezvykle tichá a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Mozek jí pracoval na plné obrátky.

Pak vítězoslavně prohlásila:

„Stejně kecáš! Já jsem v Sovětském svazu nikdy nebyla...“

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák