Proč nejím nudle s mákem a segedínský guláš? Některé zážitky ze školní jídelny nevymažeš. Vzpomínky staré markytánky

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Omáčka může být dobrá, když ale na talíři dobře nevypadá, dá vám hodně přemáhání ji ochutnat. A co teprve dětem, které jedí očima víc než dospělí.

Určitě budete oponovat, že v té vaší školní jídelně vařili dobře, že si dodnes pamatujete chuť jejich rajské omáčky a vůni hovězího vývaru. Možná to tak bylo u vás, pro mě byla školní jídelna noční můra. I když jsem dávno pochopila, že řada nenáviděných jídel se dá uvařit tak, že se stanou hitem vašeho jídelníčku.

Zdravé pokrmy, vyvážená strava, výběr z několika jídel. Pohledy televizní kamery do moderních školních jídelen mě vždycky trochu zvednou ze židle. Je mi jasné, že někde je to skvělé a jinde ne, záleží na tom, kde, kdo a co pro děti vaří. Ano, to kde je na prvním místě, protože pokud je kuchyň v zatuchlém suterénu, kde se při nejlepší vůli nedá vyvětrat a pachy z kuchyně vanou do jídelny, chuť k jídlu to prostě nevzbudí. Hygienici sice kontrolují o sto šest, jenže děti je potřeba nakrmit, a tak se holt někdy oko trochu přivře, když nejsou peníze na novou školní jídelnu v nějaké staré budově. Ale buďme optimističtí, situace se určitě lepší.

Pak tu samozřejmě máme otázku, kdo vaří. Splnit všechny normy a vykouzlit denně opravdu dobré jídlo třeba pro pět dětí, to dokáže jen kuchař virtuos. Dělat to za mizerný plat s láskou, to už jsme ve školní kuchyni snů. Bylo to tak za mého dětství, za dětství mého syna a nejspíš je to tak i dnes. Jen možná některá jídla vypadla z repertoáru.

Největší hrůza? Plíčky na smetaně

V omáčce podivné šedohnědé barvy, nevábné vůně a nakyslé chuti plavou kousky divné pórovité hmoty, ze které trčí trubky cév. Když do toho kousnete, vrže to mezi zuby. V tom se máčí knedlík, který se ve školní jídelně dělá zásadně kynutý, nadýchaný, takže v omáčce se rychle proměňuje v blátivou kaši. Pročpak to asi děti nechtěly jíst a nepořádek v jídelně s knedlíky pod stolem se zvyšoval s příchodem každé další třídy? Protože se šetřilo, pajšl neboli vepřové plíce se nevykrajoval, nasekal se na malé kousky i s cévami. Asi se ani moc nepral, potud onen nevábný odér. Základem omáčky byla jíška ze ztuženého tuku, místo smetany se do toho nalilo odstředěné mléko a cvrnklo se tam trochu octa.

Můj táta v posledních letech svého života párkrát zatoužil po jídlech, které za jeho dětství vařila jeho babička. Vnitřnosti byly levné, a když se s nimi správně zacházelo, uvařilo se jídlo chutné a vydatné. Pro mě byl požadavek na plíčky na smetaně horor, nicméně co bych pro tátu neudělala. Vytáhla jsem staré recepty a vydala se k řezníkovi. Dost se divil, že chci vařit pajšl, který prodává maximálně jako žrádlo pro psy, ale dali jsme to dohromady. Plíce nejsou všechno, je potřeba k nim do hrnce přidat také vepřový jazyk a srdce.

Samozřejmě aby se stáhla pachuť, a vnitřnosti naopak získaly příjemnou chuť, je třeba přidat kuličky pepře, nového koření, bobkový list a tymián. A vařit, vařit, vařit a sbírat pěnu, aby vše bylo nejen měkké, ale také vyčištěné. Pak se jazyk oloupe, z plic a srdce se vykrájí všechny cévy, takže zbudou kousky úplně čisté a měkké. Světlá jíška se dělá z másla nebo sádla, omáčka se opatrně dochucuje smetanou, cukrem a citronovou šťávou. No, nestrhám se po tom ani dnes, ta vzpomínka na školní jídelnu je ve mně uložená hluboko, ale musím říct, že táta měl pravdu – je toho hrnec kvalitní omáčky se zvláštní, určitě ne ošklivou chutí.

Jak se smířit s kyselým zelím

Podobně jsem to měla se zelňačkou, segedínským gulášem a vlastně i přílohovým kyselým zelím. Naše kuchařky se s ním nemazlily, z polévky a omáčky člověk vytahoval nekonečně dlouhé zelné nitě, proložené tvrdými kusy nevytříděného nakrouhaného košťálu, přílohové zelí bylo sprostě kyselé, rozvařené a nevábně páchlo. Vařilo se totiž pod pokličkou, aby bylo rychle hotové, takže se nezbavilo specifického pachu. Na stará kolena zelí miluji na všechny způsoby, ale přilnout k segedínskému guláši mi trvalo dlouho. Až když mi ho před lety uvařil kamarád, zelí nasekal na malé kousky a paprikovou omáčku správně ochutil, našla jsem v tomhle jídle zalíbení.

Ani sladká jídla nebyla žádná hitparáda

Co dodnes nemusím, jsou nudle s mákem. Ve školní jídelně to byly rozvařené nudle, posypané cukrem a mletým mákem, a ke vší hrůze ještě přelité rozvařeným švestkovým kompotem. Jasně, někdo má nudle nasladko rád, já se bez nich obejdu. Dokonce i když se udělají nudle domácí a správně se uvaří na skus, mám je raději na všechny možné slané způsoby. Ta sladká jídla v jídelně totiž byla pro zlost všechna, dokonce i dobře upečené tvarohové buchty nám dokázali znechutit, protože jsme k nim museli pít kakao se škraloupem.

Do menzy jen na polévku

Nechuť ke stání v dlouhé frontě na výdej jídla a nevalná kvalita hotovek většinu z nás na vysoké škole naučila na polévkovou dietu. Polévka totiž byla v menzách bez fronty, člověk si ji nalil sám a většinou byla jedlá kupodivu ve všech studentských jídelnách. Dobrodiním pak byly takzvané studené večeře, což byly rohlíky, trojúhelníčky, paštika a podobně. Je pravda, že v menze se tak či tak dalo najíst za pár korun. Dnes jsou obědy ve školních jídelnách i v menzách pro některé rodiče slušnou dírou do rodinného rozpočtu. Jak je to s kvalitou omáček, to si netroufám paušalizovat…

Vložil: Ela Nováková