Od špionáže po Lidice aneb Životní láska, kterou zavinil svou vášní Werichův ředitel. Tajnosti slavných
05.06.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Divadelní, filmový, televizní scenárista a režisér Pavel Háša v dokumentárním cyklu Úsměvy
VIDEO Precizní mistr řemesla dokázal zcela ovládnout a do posledního detailu využít všechny výhody nového média, televize. Pokračovatel Otakara Vávry se stal se poslední velkou osobností poválečného období naší kinematografie.
Kultivovaná epika, vycházející z tradic českého divadla a vysoké kvality literárních předloh, a úcta a pokora k umění herců. To byl základ tvorby jemného a kultivovaného gentlemana Pavla Háši, který se zcela vymykal obvyklé představě režiséra, jehož řev krotitele dravé zvěře se při každé sebemenší chybičce rozléhá na míle daleko a před jeho hněvem se už předem všichni třesou hrůzou.
Případ Daniela:
Werichův ředitel
Významný divadelní, filmový a televizní scenárista a režisér se narodil 1. června 1929 v Praze. Jeho otec Josef Antonín Háša, syn smíchovského zámečníka, dostal do vínku nejen lásku k umění a divadlu, ale také podnikatelského ducha, takže po maturitě na gymnáziu a kurzu na Obchodní akademii sice začal pracovat ve vršovické firmě ETA, když ho ale režisér Jindřich Honzl seznámil krátce po uvedení slavné Vest Pocket Revue s Janem Werichem, jako by mu poslal vítr do plachet. V roce 1927 se Honzl stal spolumajitelem legendárního Osvobozeného divadla a Hášův vklad deset tisíc korun znamenal celoroční nájem v Umělecké besedě. Průměrný plat tehdy byl necelým osm stovek, zhruba polovina rodin žila v jedné místnosti, nové boty přišly na stovku a kilo brambor stálo 85 haléřů.
Nenechat se odradit
Díky Hášovi se Osvobozené divadlo přestěhovalo v roce 1928 do Adrie na Václavském náměstí, kterou právě opouštěl Vlasta Burian. A pak přesvědčil majitele obchodního paláce U Nováků ve Vodičkově ulici, takže Werichovo divadlo získalo scénu s tehdy nejmodernějším technickým zařízením, dílnami a rozsáhlým zákulisím, do jejíhož hlediště se vešlo téměř tisíc lidí. V říjnu 1929 začal vydávat časopis Vest Pocket Revue a v roce 1931 se stal prezidentem filmové společnosti V&W a spol., s dlouhodobým plánem natáčet několik filmů ročně. Kvůli finančním problémům po natáčení komedie Pudr a benzín ale Háša odešel a v roce 1932 založil slavný politický kabaret Červené eso, který ale také po pár měsících skončil kvůli problémům s penězi.
Lidice:
Škola mu nevoněla
Od roku stál v čele továrny na gramofonové desky Esta, ale podnikání mu nedalo spát, takže už v roce 1940 založil firmu Gramostudio. Po osvobození ho ministr kultury Václav Kopecký jmenoval zmocněncem pro gramofonový průmysl a v roce 1946 se stal ředitelem národního podniku Gramofonový průmysl, předchůdce Supraphonu. I když jeho děti byly odmalička obklopeny světem umění a divadla, prvorozený syn Jan zamířil na medicínu. Později působil jako internista ve Vojenské nemocnici a léčil se u něj i Jan Werich. O čtyři roky mladší Pavel mu ale propadl. Po maturitě na gymnáziu sice začal studovat dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, školu ale nedokončil a místo diplomu přijal místo asistenta režie ve filmových ateliérech v Gottwaldově (dnešní Zlín).
Král dokumentu
Povinnou vojenskou službu absolvoval v Československém armádním filmu, kde v roce 1951 natočil svůj první dokument Mladí nastupují směnu. A k dalšímu Věda jde s lidem už o rok později naspal i scénář. Téměř celé desetiletí natáčel dokumenty, populárně naučné a instruktážní filmy, například o divadle E. F. Buriana, na motivy skutečného případu Stalo se jedné noci, Svědectví o boji s fašismem, Lidice či Devět kapitol ze starého dějepisu o událostech první světové války. A dostával za ně ocenění na mnoha světových festivalech. V armádní produkci si vyzkoušel i hraný film s vojenskou a špionážní tematikou, v roce 1964 natočil krimi Případ Daniela, částečnou rekonstrukci skutečného případu průmyslové špionáže z roku 1960. V roce 1968 začal spolupracovat s televizí i na populárním cyklu Nedělní chvilka poezie.
Co neodnesl čas:
Pro armádu nežádoucí
K radikální změně jeho tvorby vlastně přispěla počátkem sedmdesátých let normalizace, pro niž se stal kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk v srpnu 1968 pro armádní film nežádoucím. A tak odešel na volnou nohu a začal pracovat výhradně pro televizi. Jeho dílem jsou nestárnoucí zábavné pořady, například čtyřicet dílů Televarieté či recitál Waldemara Matušky Co neodnesl čas, natáčel záznamy divadelních představení, hlavně se ale zaměřil na inscenace a adaptace klasických děl české a světové literatury. Režíroval dramata, komedie, kriminálky i muzikály, například Tři na lavičce s Jiřinou Štěpničkovou, Ladislavem Peškem a Martinem Růžkem, hvězdně obsazené Povídky malostranské Jana Nerudy, sci-fi komedii Zelňačka s Josefem Somrem a Janem Skopečkem či komedii s Květou Fialovou Záhadná paní Savageová. A občas se vrátil i k dokumentu.
Pokračování v pátek 7. června
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Biografický slovník historického ústavu AV ČR, Český rozhlas, Česká televize, lidovky.cz, deník.cz, Blesk)
Vložil: Adina Janovská