Špatný kádrový profil, filmařská metoda JZD a první nekonečné putování Jana Kačera. Tajnosti slavných
31.05.2024
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Jan Kačer v roce 1965, jako intelektuál dr. Karel Klíma, věčně se utápějící v pochybnostech, v celovečerním debutu režiséra Hynka Bočana Nikdo se nebude smát. Tragikomedii, natočené podle povídky Milana Kundery, která vyšla sbírce Směšné lásky, o tom, že lhát se nemá. Zvlášť když to neumíte!
VIDEO Stal se umělcem, protože kvůli buržoaznímu původu ani jinou možnost neměl. Absolvent bechyňské keramičky uvažoval o sochařství, nakonec ho ale v jeho duši převálcovalo divadlo. Naštěstí pro české divadlo a film.
Výrazný typ, precizní formulace myšlenek a civilní a nevtíravý projev, zdánlivě bez emocí. Opravdu ale jen zdánlivě. City a myšlenky dokázal vyjádřit s minimem slov, a jakmile došlo na střet názorů, uměl protivníka uzemnit i pouhým pohledem. Mistrně to znovu předvedl například před pár lety v hořké komedii Tomáše Pavlíčka Chata na prodej, v níž si zahrál dědu, který je jakoby duchem nepřítomný a vůbec nemluví. Velebný kmet. Tak běžně oslovovali počátkem minulého století spisovatele Jaroslava Vrchlického, když mu bylo padesát. „Štěpánek hrál v šedesáti pěti dědky a já tady teď v osmdesáti hraju a tvářím se, že to je normální. A navíc se mi otevřely ještě dveře, o kterých jsem neměl tušení,“ prohlásil před pár lety mimořádný herec a režisér Jan Kačer, jedna z nejuznávanějších osobností našeho divadla i filmu. „V těch osmdesáti člověk vidí svět, který do té doby neviděl. Bez ctižádosti, bez touhy vyniknout, bez zlodějství, bez zlých úmyslů, a najednou máte ten život jakoby sladký. Vidíte svět jinak, než jste ho viděli ve třiceti.“
Každý den odvahu:
Šťastný snílek
Jan Kačer se narodil 3. října 1936 ve východočeských Holicích u Pardubic do dobře situované rodiny majitele továrny na výrobu obuvi Viléma Kačera a jeho ženy Vlasty, která ve firmě pracovala jako sekretářka. Na svět ale přišel v době, kdy na rodinnou firmu začal doléhat jeden problém za druhým. Nejdřív ho začala ohrožovat Baťova velkovýroba, po obsazení Sudet koncem září 1938 pak přišla o většinu zákazníků. Následoval definitivní krach a otec kvůli dluhům a židovskému původu krátce nato spáchal sebevraždu. Navzdory chudobě a nepříliš inspirativní ploché krajině vzpomínal na dětství, prožité jen s matkou a starším bratrem, velmi rád. Jeho prvním velkým světem zázraků se stala rekvizitárna místních ochotníků, v níž snil o vzdálených krajích, které procestoval holický rodák, světoznámý lékař, cestovatel a etnograf Emil Holub. A možná to už tenkrát předznamenalo jeho budoucnost.
Škola talentů
Než stihl absolvovat obecnou školu, převzali žezlo moci komunisté, takže byl zařazen mezi nepohodlné a na vysněné studium na pardubickém gymnáziu musel kvůli buržoaznímu původu zapomenout. Stejně dopadl i po ukončení měšťanky, kdy nebyl přijat na střední školu v Brně. Nakonec zamířil do jihočeské Bechyně na známou keramickou školu, která se může pyšnit řadou úspěšných absolventů nejen v oboru, ale také ve světě umění, od Karla Kryla přes trampského písničkáře Mikiho Ryvolu a zpěváka Viktora Sodomu po herce Karla Rodena. Navíc od počátku padesátých let bylo studium změněno z klasických tříletých učebních oborů na čtyřleté s maturitou, což umožnilo absolventům přímé pokračování na vysokých školách. Právě tam se začal Jan věnovat svému budoucímu celoživotnímu koníčku, sochařství a výtvarnému umění, současně ale také hrál divadlo s ochotníky. Po maturitě v roce 1955 zpočátku uvažoval o studiu na UMUPRUM, divadlo ho ale lákalo víc, takže se přihlásil na režii na pražskou DAMU. Během studia začal pracovat jako asistent režiséra a zakladatele Laterny Magiky Alfréda Radoka a absolvoval v roce 1959.
Údolí včel:
Osudová Opava
Jako čerstvý absolvent odjel s celým studijním ročníkem do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde se postupně zformovala skupina zakladatelů pražského Činoherního klubu. Byl přesvědčen, že na mimopražském jevišti dostane mnohem větší možnost vyniknout. S přispěním bývalých spolužáků se mu podařilo ostravskou scénu přeměnit v nejlepší v republice a v roce 1962 se oženil v Hradci nad Moravicí se spolužačkou Ninou Divíškovou. V roce 1961 režíroval svou první televizní inscenaci, adaptaci divadelní hry Arthura Millera Všichni moji synové, a o dva roky později realizoval svůj první scénář, drama Pušky paní Carrarové podle stejnojmenné knihy Bertolda Brechta. Hlavně ale počátkem šedesátých let moderoval televizní pořad o Opavě, v němž zaujal režiséra Elmara Klose. Právě totiž hledal s kolegou Jánem Kadárem neokoukaného talentovaného představitele Pavla ve válečném partyzánském dramatu Smrt si říká Engelchen, takže ho pozval na casting. Film měl obrovský ohlas po celém světě a Jan Kačer se stal ze dne na den známým doma i v zahraničí.
Metoda JZD a první dostihy
Navzdory úspěchu film přispěl k tomu, že Kačer původně tuhle práci téměř nesnášel. Natáčelo se totiž na Liberecku, takže časně ráno vyrážel vlakem do Prahy, pak taxíkem do Liberce, odtud do partyzánské vesnice, kterou si produkce postavila, a pozdě odpoledne zpátky do Ostravy, aby nezmeškal večerní představení v divadle. Navíc Kadár a Klos pracovali metodou, které říkali JZD – jeden záběr denně. A někdy ani ten ne. Cítil se naprosto vyčerpaný, začal si ale všímat, co všechno může vyjádřit tvář člověka z různých úhlů a v detailech. A jeho počáteční nechuť se změnila, začal obdivovat možnosti filmu, přemýšlet o tom, co určitý výraz znamená. A velký detail a přiblížení publiku se později staly základem jeho práce v Činoherním klubu.
Pokračování v pondělí 3. června
(zdroje: Wikipedia. ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Novinky,cz, iDnes.cz, Blesk, Činoherní klub Praha, Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo Praha, Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy, Jan Kačer: Jedu k mámě, Jan Kačer: Mírnou oklikou, Mirek Novák: Jak jsme začínali)
Vložil: Adina Janovská