Hokej, to je fofr! Ovšem fotbal, synu, fotbal, to je hra. Pravil dědeček a odešel na tenis. Vzpomínky staré markytánky

Foto: Se svolením Daniel Veselý

Popisek: Fotbal; ilustrační foto

Jak jinak v těchto dnech, kdy národ slaví hokejové zlato a tiše doufá, že fotbalisté na ME neprohrají všechny zápasy, než zavzpomínat na čutálisty a fandění sportu u nás doma. Protože sportem žije v Čechách každá rodina přinejmenším pasivně.

Můj dědeček z matčiny strany pocházel z Dušník, dnes části Rudné u Prahy. Nejmladší z jedenácti dětí vyrostl v drobného, štíhlého muže tiché, laskavé povahy. Ta se měnila pouze ve chvíli, kdy FK Dušníky, později FK Rudná nastupovali k sobotnímu mači v rámci okresního přeboru. To dědeček i ruce zvedal a na sudího pokřikoval. A padl-li vytoužený gól do soupeřovy branky, křičel radostně a se sousedem se plácal po ramenou. 

Slávie, můj život

Když se jako úředník na dolech přestěhoval do Prahy, stala se jeho třetím životem (první byla rodina, druhý práce) sešívaná Slávie. I činovníkem se stal, věrně s klubem vyjížděl na utkání po vlastech českých a klubu přispíval. Sám se za mičudou nehonil, jeho sportem byl tenis, který s babičkou hrávali, dokud ta nenabrala na váze a na kurtu už se jí nedařilo. Se Slávií ale na velké zápasy vyjížděli společně. Babička často vzpomínala, jak jí vzal s sebou dokonce i do Vídně na mezinárodní zápas. To byla událost!

Jak to tak bývá, dědeček toužil po synovi, ale v jednatřicátém roce se narodila dcera. Moje máma. O dívčím fotbalu se tenkrát nikomu ani nesnilo, a tak dědeček zamáčkl slzu a dál jen fandil milované Slávii. Máma mu ale dělala radost jinými sporty. Měla talent na všechno, zvlášť v krasobruslení se jí moc dařilo. Na Štvanici trénovala s Dášou Lerchovou a nezůstávala za ní pozadu. Jenže v tom byl dědeček nekompromisní – holka se nemůže věnovat vrcholovému sportu, protože se to nehodí. A tak byl ve čtrnácti letech s bruslením konec. Byla tu ovšem stále Slávie, její tenisové a volejbalové kurty. A Žluté lázně, kam se chodilo plavat do Vltavy. Mámino sportovní mládí bylo pestré. Ač od dětství nosila silné brýle, svými sportovními výkony si snadno získávala obdiv mladých mužů. Při volejbalu si jednoho vybrala. Táta byl tedy především veslař, ale ani on nezůstával u jednoho sportu, a tak u výskoků nad síť přeskočila jiskra a zažehla plamen. Sice v dost blbé době, ale hořel silně. Když tátu pustili z Pankráce, kam ho šoupli jako potenciálního nepřítele komunismu, byla sportovní svatba.

Mezitím se ale dědeček dočkal vymodleného syna. Sedmnáct let po mámě se konečně narodil kluk jak buk. A dědeček prohlásil, že všechna okna vytlučená míčem ochotně zaplatí, protože konečně bude mít doma fotbalistu. Na Vinohradech na ulici, v Dušníkách na plácku se strýc statečně honil za míčem, někdy za opravdovým, někdy jen za doma šitým hadrákem. Když bylo těch vytlučených oken sedm, dědeček trochu přibrzdil a nařídil, že hrát se bude už jen na hřišti. Kupodivu na Slávii syna trénovat nedal – jeho vztah k vrcholovému sportu v rodině zůstal i tentokrát odtažitý. Je skvělé se na ty borce koukat, ale není to pořádné řemeslo. Navíc směřoval mámu i strýce hlavně ke studiu. A tak slovy Karla Poláčka Slávie nebyla náš rodinný závod, stejně jako pan Načeradec jsme zůstali jen jejími věrnými příznivci. 

Odrodilci

Můj manžel miloval fotbal a z našeho syna fotbalistu mít chtěl. Já ne, už proto, že manželovi zchromili při fotbalu koleno tak, že musel na operaci a nemohl pak se mnou pořádně ani lyžovat. A tak mé kroky se synem směřovaly sice na Slávii, ale na tenisové kurty. Co ale naděláte, když ten kulatý nesmysl má pro kluky takové kouzlo. Syn hrál tenis, později florbal, ale když pod okny pískl někdo ze spolužáků, už házel dolů míč a letěl na školní hřiště, kde se kopalo celá odpoledne. V naší rodině ovšem nastalo drama, protože můj muž byl zavilý sparťan. A protože fanouškovství se dědí po meči, i srdce mého syna patří Spartě. Co naděláte. Můj strýc a já jsme prostě poslední slávisté v rodině. Naštěstí se kvůli tomu naše rodinné vztahy nenarušily, tah na branku máme stále společný. 

Když muži táhnou Letnou

Moje cesty tramvají přes Letnou se datují od roku 1975, kdy bydlím v Praze 6. O víkendech jsme s mámou pravidelně jezdili k babičce na Střížkov, i dnes mě trasa na nádraží často vede touto cestou. Mnoho let tak narážím na sparťanské fanoušky, táhnoucí na fotbalové utkání. Tramvaj je rudá, rozjařená a uřvaná. Krčím se v koutku. A při pohledu na to, jak dav nabírá jeden směr, srocuje se a táhne ke stadionu, si vždycky vzpomenu na máminu trefnou poznámku: Když jde o fotbal nebo o hokej, i z kultivovaného muže se stává stádní tvor. Jojo, samozřejmě moc přeji našim hokejistům zlatou medaili a budu držet palce i těm kopálistům na Mistrovství Evropy. Jen mi z toho ožralého jásání davu nějak nikdy není veselo. Mé vlastenectví se prostě projevuje jinak, tak nějak celoročně. 

Vložil: Ela Nováková