Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Edvard Beneš, nešťastné Masarykovo křídlo. Výročí Jakuba Vosáhla

29.05.2024
Edvard Beneš, nešťastné Masarykovo křídlo. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Wikimedia, volné dílo / curid=62074039

Popisek: Edvard Beneš se vrací do republiky v roce 1945

Je považován za tragickou postavu českých politických dějin. „Prezident budovatel“, který nakonec na čtyřicet let otevřel dveře totalitě. Narodil se před 140 lety, studoval ve Francii v nejkrásnějších časech Belle Époque, ale téměř celou svou aktivní kariéru prožil v časech „velké války“ 1914-1945. Říci, že měl jen smůlu na dobu, by ale bylo příliš jednoduché.

Knih o jeho politice vždycky vycházelo docela dost. Patří k těm politickým postavám, které autory přitahují. Před pár lety o něm ale monografii Na levém křídle Edvard Beneš napsal sportovní publicista Zdeněk Zikmund. 

Příběh studenta fotbalisty v časech, kdy se „kopačky“ ještě musely skrývat a utajovat před gymnaziálními učiteli. Příběh zarputilosti, rebelství, ale i extrémní vůle po vítězství. Už ve funkcích bude podobný zápal předvádět třeba na tenisovém kurtu. 

Nepřipomíná vám to jednoho z jeho nástupců? Vášnivý tenista, basketbalista a druhý český prezident Václav Klaus přišel s trochu vysmívanou teorií dělby politiků na sportovce a nesportovce. Sportovci se ještě dělili na kolektivní a individuální.

 

Druhý prezident československý byl také z kategorie sportovců a podkategorie kolektivních. A i v jeho politické činnosti to bylo vidět. 

Díky tomu bezvýhradně akceptoval roli „dvojky“ v týmu profesora Masaryka, když za první světové války začal v exilu pracovat na české samostatnosti. A byl pro svůj tým ochoten udělat cokoliv. 

Přesvědčení spojenců, že osamostatnění jim zcela neznámého českého národa od Rakouska dává i geopolitický smysl, bylo bezesporu velkým Benešovým dílem. Právě sem mířily Masarykovy komplimenty, že bez Beneše bychom republiku nikdy neměli. 

Po jejím vzniku a zavedení politického provozu ale jeho role čím dál častěji obnášela ne moc hezkou černou práci. Srdcař Beneš se jí, buďme upřímní, nikdy příliš nebránil. 

Tak se stal jednoznačně největším intrikánem celé éry První republiky. Řada osob, které pocítily jeho vliv, je velmi dlouhá. 

Za všechny lze jmenovat generála Radolu Gajdu, jehož monstrproces s údajnou vlastizradou se stal fiaskem, ale z loajálního náčelníka generálního štábu vyrobil hrdinu krajní pravice. 

Beneš vždycky patřil do „týmu Masaryk“. Ke stranické legitimaci v České straně národně sociální cítil loajalitu mnohem slabší. 

K partajím a jejich rituálům měl ve skutečnost vždy odpor, šlo o takový typ zákulisních hrátek, které jej moc nebavily. 

Jeho hlavním politickým kapitálem byla funkce ministra zahraničí, kterou měl jistou, a mezinárodní renomé, které skutečně bylo dost vysoké. Do salónů Společnosti národů v Ženevě pražské politické boje nedolehly. 

Jako vystudovaný politický vědec věřil, že společnost se dá řídit. Cestu k tomu jako diplomat viděl ve smlouvách a dohodách. Pořád byl ale také tím křídelním útočníkem, vnímajícím politiku jako fotbalový zápas. 

Boj o Hrad 

Když prezident Masaryk daleko za osmdesátkou nebyl schopen nadále úřadovat, byl Beneš prakticky jediným řešením pro zachování kontinuity, která se s Hitlerem za hranicemi a stoupajícím napětím po celé Evropě jevila jako životně nezbytná. 

Jenže prezidenta tehdy volili poslanci a senátoři, z nichž dlouhá řádka intrikánského Beneše více či méně upřímně nesnášela. 

Obstarávání parlamentní většiny vydalo na knihu. Vyšla v devadesátých letech, jmenuje se Boj o hrad a žánrem je to místy dost drsná politická detektivka. 

Nejprve si hlasy sehnat nedokázal, takže musel do volby ještě jednou nastoupit čtyřiaosmdesátiletý Masaryk. Pak se konaly volby, které parlament trochu přeskládaly, ale pořád to nestačilo. Nakonec Beneš musel za komunisty. 

Gottwaldova partaj poslední Masarykovu volbu rozvrátila hulákáním „Ne Masaryk, ale Lenin“. Beneš si ale dokázal domluvit podporu. Co za to slíbil, o tom se bude spekulovat dlouhá desetiletí. 

Právě v roce 1935 uzavřelo Československo smlouvu o přátelství se Sovětským svazem, pouhý rok poté, co obě země poprvé navázaly diplomatické styky. Hlavní Benešovou motivací byl bezesporu strach z Hitlera, ale jeho návštěva Svazu v červnu 1935, Sověty náležitě režírována, jej prý okouzlila tak, že novinářům vykládal o „překrásných dojmech“.  

Pak se Beneš měl stát součástí jedné z nejhanebnějších afér československých tajných služeb. Stalin na jejím základě nechal popravit náčelníka generálního štábu armády Tuchačevského a mnoho dalších důstojníků. Čistku, ze které se Rudá armáda vzpamatovávala ještě na začátku války, rozpoutaly falešné kompromitující materiály o armádním spiknutí, které měly být vypracovány tajnými službami nacistického Německa. 

O roli prezidenta Beneše a československých tajných služeb při předání těchto německých prefabrikátů Stalinovi se šíří různá svědectví, ale jak už to ve světě tajných služeb bývá, vše je to trochu zahalené. 

Benešova volitelská koalice komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců se po druhé světové válce stane základem Národní fronty, politického klubu, který dovede Československo ke komunistickému puči v Únoru 1948. Pravice, která mu postavila protikandidáta, bude zakázána. Oficiální důvod – kolaborace pravicových stran s nacisty – rozhodně není tím jediným, který se nabízí k vysvětlení. 

Mnichov a jeho odčinění 

Benešovo prezidentství bylo klasickým příběhem, ve kterém se z „dvojky“ stane „jednička“. Dosavadní král zákulisí se musí přesunout do světla reflektorů, být lídrem, oslovovat davy. Popravdě – v historii není moc takových, kteří toto povýšení zvládli. 

Beneš měl k roli charismatického lídra se svou menší postavou, zarputilou povahou a skřehotavým hlasem předpoklady opravdu chabé. Aureola Masarykova spolupracovníka ale ledacos zachránila. Autentickou popularitu si navíc po jeho boku dokázala vybudovat Hana Benešová, která zahájí tradici populárních prvních dam. 

Sám si pěstoval spíše roli intelektuála, média jej často prezentovala jako „doktora Beneše“. Což byl pozoruhodný kontrast s Masarykem, který jako prezident svůj akademický titul profesora spíše upozaďoval. 

Na Hradě Beneš pokračoval ve své dosavadní práci v zahraniční politice, což vyplynulo i ze situace permanentní mezinárodní krize. V té době nejspíš skutečně nebylo v Praze politika, který by svými konexemi, rozhledem i zkušenostmi dokázal zastupovat stát navenek lépe. 

Zahraniční politika se s Benešem z Černínského paláce přesunula na Hrad, ministerstvo pod vedením jeho dlouholetého spolupracovníka Kamila Krofty dodávalo servis. 

V Mnichovské krizi v září 1938 měl veškeré rozhodování v rukou prezident. Vláda mu schválila vše, co si řekl (pak dokonce odstoupila a funkce se ujal „válečný kabinet“ v čele s generálem Syrovým) a parlament se v těch dnech vůbec nesešel. 

Když krize skončila kapitulací v podobě ztráty území Sudet, vyústilo to v Benešovu demisi. 

Jak ale připomínal například tehdejší člen vlády Hugo Vavrečka, politický bojovník Beneš k ní byl spíše dotlačen, na klíčové jednání vlády přišel plný plánů a původně o odchodu nechtěl slyšet. 

„Mám svůj plán“, sliboval v abdikačním projevu k národu. Jeho odjezd na přednáškové turné do USA vyvolal mezi lidmi značnou deziluzi. „Měl svůj plán – aeroplán“, říkalo se. 

V zahraničí ale dokázal v rekordním čase dát dohromady exilovou politickou reprezentaci a navázat diplomatické styky s celou protihitlerovskou koalicí. Atentát vysazených legionářů na protektora Heydricha den před Benešovými 58. narozeninami byl zásadním příspěvkem k boji proti Hitlerovi a západní spojenci na jeho základě uznali neplatnost Mnichovské dohody. 

Asi nelze říci, že by v extrémních časech dokázal československou zahraniční politiku někdo dělat lépe. Klíčového výsledku – udržení samostatnosti Českých zemí a Slovenska v hranicích z roku 1918 – bylo dosaženo. 

Podkarpatskou Rus, třetí část meziválečného státu, získal Sovětský svaz. Ale je třeba dodat, že už v roce 1918 byla bezprizorní karpatská údolí za Užhorodem přidělena Československu spíše z nouze.  

Příběh z léta 1945 je tak z dnešního pohledu zajímavý spíše děním kolem místního referenda, které ukázalo ledacos z toho, jak postupuje Moskva na sporných příhraničních územích dodnes. 

Klidný průběh byl zajištěn výhradně díky tomu, že pražská politická reprezentace ztrátu území akceptovala a vůbec nic proti ní nepodnikla. 

Z jedné strany to můžeme číst jako Benešův respekt k diplomatickému řešení, z druhé jako vědomí vlastních nedostatečných sil, ale ze třetí se nám nabízejí teorie o špinavé dohodě se Stalinem nebo dokonce (to už je hodně konspirativní) o splátce za prezidentskou volbu 1935. 

Jaký byl za války a po válce Benešův postoj k SSSR, o tom se historici přou dlouhá léta. Jako diplomat si byl vědom, že s tanky Rudé armády zkrátka přišel do střední Evropy významný politický vliv Moskvy. Lidsky měl trauma ze západní „zrady“ v Mnichově a jako politik věděl, že poválečné geopolitické zakotvení Československa bude muset vypadat úplně jinak. 

 

Na druhou stranu byla zdokumentována jeho autentická radost, když se tanky amerického generála Pattona daly z Plzně do pohybu na Prahu. 

Myšlenku české samostatnosti, v té době rozhodně ne samozřejmou, dokázal ve spolupráci s Masarykem prosadit a poté sám uhájit. Cena, jakou za to české země zaplatily, ale byla vysoká a splácí se možná dodnes. 

Jako prezident se Edvard Beneš ještě dočkal završení nástupu KSČ z pozice izolovaného politického extrému k převzetí veškeré moci v zemi. Neschopnost nekomunistických stran a vlastní vyčerpání za vládní krize v únoru 1948 byla jen tečkou. 

„Únor“ pro něj nejspíš skutečně byl druhým velkým traumatem. Jeho tehdejší apely na zachování demokratického uspořádání se jeví jako autentické obavy. Nelze ale přehlédnout, že tehdy čelil džinům, které v minulosti z různých důvodů sám vypouštěl z láhve. 

Pak se upínal k naději, že prochlastaný syfilitik Gottwald zemře dříve než on. 

Pár měsíců poté opouštěl Hrad vyčerpaný a zklamaný, zemřel ještě v osmačtyřicátém roce. 

Věřil, že jako talentovaný a inteligentní diplomat dokáže věci řídit. A vést své mužstvo k vítězství. 

Ve skutečnosti byl turbulentními dějinami dvacátého století spíše vláčen. 

A v tom je příběh doktora Edvarda Beneše možná nejvíce český. 

Zdroje: 

Beneš, Edvard: Paměti 1938-1945. Academia, 2007 

Beneš, Edvard: Mnichovské dny. Svoboda, 1968 

Kaczorowski, Aleksander: Havel. Pomsta bezmocných. XYZ Praha 2021 

Klimek, Antonín: Boj o Hrad. Tomáš Krsek, 2017 

Knotová Markéta: Edvard Beneš a jeho postoj vůči Rusku/SSSR v letech 1918 – 1948. Bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita, 2014 

Liška, Vladimír: Causa Edvard Beneš, Fontána, 2005 

https://www.payne.cz/3xS43787/GajdaRadola.htm

 

Vložil: Jakub Vosáhlo