Přejedená primabalerína a Vlastík Harapes. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
25.05.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Vlastimil Harapes ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku
Vlastu Harapese pamatuji už z konzervatoře. Jeho příjmení tenkrát někdy budilo mezi spolužáky legraci…
Já si ho pamatoval hned, měli jsme totiž na jedenáctiletce profesorku chemie stejného podivného jména, která bezpečně poznala, jaké znalosti chemie se ve mně skrývají, a nechala mne rupnout. Při reparátu koncem srpna mě pak zachránila surrealistická báseň:
|
Žený, ženatý, ženitý,
ženičitý, ženečný, ženičný,
ženový, ženistý, ženičelý.
|
Pro jistotu jsem pak ze spolužáka Vlastíka tahal rozumy, nejsou-li s paní profesorkou příbuzní, ale on suše konstatoval, že s tímhle jménem sice moc lidí po světě nechodí, ale tu paní nezná. Bylo mi to jasné, protože každý měli jinou orientaci: ona vědeckou a on byl skutečným národním umělcem už v době, kdy ten titul oficiálně nevlastnil.
My zpěváci jsme na konzervatoři měli poměrně snadný život, a tak jsme s obdivem sledovali o přestávce po schodech sbíhající baletky a tanečníky v propocených a trošku odrbaných župáncích na své oddělení v prvním patře, aby za chvilku zase běželi do baletních sálů na další mučení těla v klasickém baletu nebo v lidovkách. My kluci jsme pozorovali drobné baletky s drdůlky na hlavách, a výjimky mezi námi, co pokukovali po klucích, jsme chápali. (Po dnešním kambodžském králi Norodomu Sihamonim, který studoval tentýž obor, co Vlastík, aby si po letech v Paříži založil skvělý taneční ansámbl, se moc nepokukovalo, i když v oboru byl už tenkrát výborný. Sice se vědělo, že je princ, ale v exilu. A nikdo netušil, že z něj jednou bude král.)
Tenkrát bylo na konzervatoři několik tanečníků, kteří už svým zjevem byli předurčeni ke skvělé kariéře v divadle, především v klasickém baletu. Kolegyně houslistky málem omdlévaly štěstím, když kolem nich prošel Bohouš Reisner, pozdější skvělý sólista Národního divadla, dobře si vědomý svého zjevu, nebo Miloš Zavadil, který výborně zahrál padoucha Honzu ve Starcích na chmelu, aby se potom raději věnoval chovu koní v Rakousku.
A potom tam byl idol naprosto úžasný, který ostatně (tehdy ještě neplnoletý) debutoval taky ve Starcích na chmelu: Vlasta Harapes. Houslistky dojetím zapomínaly housle pověšené na zábradlí a zpěvačky, když ho zahlédly, měly ještě dvě hodiny při zpěvu mimořádně silné vibráto.
Už na škole byl Vlastimil Harapes oslnivý tanečník s pověstí neúnavného dříče, a tak po absolutoriu logicky nastoupil do baletu Národního divadla. Chodilo se na Harapese, ne na tituly. Dodnes se říká, že jeho role Romea a Spartaka jsou nepřekonatelné. Za tím byla veliká práce a profesionalita a v Národním se možná dodnes povídá o tom, jak při odpoledním představení zasyčel na budoucí zasloužilou umělkyni při zvedačce „příště se necpi svíčkovou, nebo tady s tebou praštím, to se nedá uzvednout“. Načež nešťastnici zvedl jednou rukou nad hlavu a zatančil s ní piruetu.
K tomu, jak k sobě byl náročný, patřilo, že taky věděl, kdy s tancem skončit, aby se mohli lidé ptát, proč už toho nechal – na rozdíl od zmíněné zvedané zasloužilé umělkyně, které tou dobou už na jevišti praskaly klouby tak, že to bylo slyšet i na druhé galerii. Baletu se potom věnoval i jako pedagog a šéf souboru a vedle toho i své druhé lásce, činohraní v divadle i ve filmu. Nechodil jsem moc do kina, ale Den pro mou lásku s Martou Vančurovou a Vlastou Harapesem mi vehnal slzy do očí.
Já jsem Vlastíkovu slávu ale viděl z trochu jiného pohledu, než ti, co se mnou seděli v kině. Skrz pohled nás pěveckých žáků-darebáků, kteří když jsme vycházeli z šatničky ve třetím patře konzervatoře a ještě nás pálily překouřené oči, zatímco udýchaný student Harapes proti nám běžel v ošoupaném froté župánku, aby v šatně aspoň natáhl unavené tělo a trochu si odpočinul.
Nějak mě ty oči pálí i teď.
Vložil: Jaromír Janák