Máme tu zase čas sekání trávy a vůni sena. Umí Smrťák ještě aspoň naklepat kosu? Vzpomínky staré markytánky

Foto: Pixabay

Popisek: Louka; ilustrační foto

Za pár týdnů to bude zase. Letní senoseč. Podělím se s vámi o svůj loňský zážitek, který mě v myšlenkách zavedl do dob stříbrného větru a malin nezralých.

Drrrrrrrrrrrr. Zum, zum, zzzzzzuuuuuuuuuuuuum! Je neděle sedm hodin ráno, horko malinko ochladil noční vítr. Příjemný sen ke mně přilétl v ranním polospánku, je provoněný lípami a růžemi o překot rozkvétajícími podél celé ulice. Příšerný zvuk, opakující se s neúnavnou pravidelností v rytmu několika desítek vteřin drsně mění pomalé snové bloumání cestičkou od chalupy k lesu v děsivý úprk před čímsi hrozivým, co se vyřítilo odnikud a bezdůvodně se rozhodlo mě sežrat nebo přinejmenším mi ukousnout nohu. Nemohu běžet, jak už to ve spánku bývá, nohy jsou těžké a tělo ne a ne se hnout z místa. Nebezpečí bez tváře je už tak hrozně blízko! Zzzzzzzzzuuuuuuuuuuuum! Konečně udýchaná, upocená a vynervovaná otvírám oči. Spánek je pryč, zato drnčení a bzučení se do ložnice dere dál. 

O víkendu se nehlučí? Jak kde

Kdepak asi bydlí obvodní radní naší krásné rezidenční pražské čtvrti plné zeleně a parčíků, že šmahem rozhodnou dát sekat trávu motorovými sekačkami, ať je pátek nebo svátek? Nejspíš někde za Prahou, kde si přísně hlídají obecní vyhlášku o tom, že o víkendu se neseká a neřeže dříví. Jsou přece dny klidu a odpočinku.

Dávám si špunty do uší, zavírám dobře těsnící okna, vzápětí také oči a pokouším se znovu usnout. Spánek ale předcházejí obrazy. Je mi s nimi dobře… 

Když se naklepávaly kosy

Ťuk, ťuk, ťuk zní ze vzpomínek zvonivý zvuk naklepávané kosy. To se pan B. z chalupy pod silnicí chystá vyrazit do práce. Je časné ráno, směs trav a pestrobarevných květů pokropená chladivou rosou se na horských loukách svůdně vlní vědoma si svého půvabu i služby. Brzy padne pod kosou, vzorně uspořádané hromádky se budou řadit za kroky muže, který s jistotou překonává úskalí kamenů a nerovností terénu. Nápřah, šššššššššššš a další hromádka trávy se pokládá, aby na louce sluníčko proniklo ke kořenům rostlin a také na podzim a po všechny příští roky byla senoseč zase hojná.

Sluníčko stoupá po obloze směrem k dopoledni a pan B. přehlíží své ranní dílo. Opatrně, aby žhavá zápalka nedopadla do trávy, si na kopci zapaluje fajfku, z kapsy plátěné zástěry vytahuje hadřík a pozorně otírá ostří kosy. Pak se lehkým krokem, aby příliš nepošlapal louku, vydává k domovu. Za chvíli přijedou ze školy jeho tři synové, je třeba je pořádně nakrmit, aby posekanou trávu rozhodili, odpoledne obrátili, a protože v noci by mohl přijít déšť, navečer vše shrnuli do kopek a zakryli plachtami. Než ráno pojedou do města do školy, kopky se musí ještě rozhodit, aby seno pěkně doschlo. Tak postupně lehne tráva na několikahektarových loukách pod lesem i na takových, které mezi chalupami mají třeba jen pár kroků na délku i šířku. Dobytek má už v chalupách málokdo, krávy svezlo družstvo do kravína a pan B. pro ně suší seno na zimu. 

Pán horských luk

Je doba kolektivizace, a tak i sekáč je ve službách kolektivního hospodaření. S kosou na rameni a jako dirigent svého rodinného podniku ovšem působí jako pán horských luk. Štíhlý, vysoký už nemladý muž s předčasně bílými vlasy a bílým vzorně upraveným plnovousem a nenápadným úsměvem rozehrávajícím vlny vrásek kolem přívětivých očí. Co ho zaválo k této obživě, když je domovem v nedalekém poměrně velkém městě, těžko říct. O minulosti nemluví, nad šálkem kávy vypitém u babiččina kuchyňského okna se probírají jen věci každodenního života. Pro nás, dvě pětileté holky, je pan B. autorita jako každý dospělý. Když smíme s jeho kluky přehazovat seno, jsme v sedmém nebi, protože nám byla dána důvěra, že odvedeme řádný kus práce. 

Smrťák s kosou není strašidlo

Seno voní a to, které už bylo svezené do přístřešků, kde bude čekat na odvoz do kravína, slouží jako skvělá zábava. Po žebříku nahoru, zapadnout až po kolena do suché trávy, trochu ji sešlapat a pak odvážný skok dolů. Štípe to, jak stébla zalézají pod tepláky a pod tričko, babička nám je večer vyplétá z vlasů a peskuje nás, co že jsme to za mladé dámy, když řádíme s klukama a přijdeme domů takhle zřízené. Připadáme si strašně důležité, když smíme sklízet seno, o pár let starší kluci nás přibírají do hry a zároveň nám babička říká, že jsme mladé dámy.

Večerní čtení před spaním. Babička vytahuje staré vydání Boženy Němcové a čte o Smrťákovi, jak chodil světem s kosou. Obrázek v knize se pomalu prolíná s postavou pana B., do usínání nám ještě znějí slova Smrťáka z pohádky, ale už laskavým hlasem muže, ke kterému vzhlížíme s obdivem a úctou.

Nikdy jsem se nebála Smrťáka, splývá mi s obrazem milého pan B. Pohledný šlachovitý muž s kosou na rameni. Jestli si pro mě jednou přijde takový, nebude to špatný průvodce na cestě do neznáma.

Jen ať to pro pána není ten chlap s motorovou sekačkou, co smrdí benzínem a dělá takový kravál, že už jsem zase vzhůru! Ostatně z toho mě asi brzo stejně klepne. Slyšíte? Klepne, nikoliv sekne.

Vložil: Ela Nováková