O smradlavé vodě ze slovenských Piešťan a tankodromu Brno-Praha. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
18.05.2024
Foto: Wikimedia / Martin Hlauka
Popisek: Hotel v Piešťanech; ilustrační foto
O splašených lázeňských pávech, cestě po úřednické dálnici, zvané také jednička (kterou docela jasně není), jedné krásné opeře – a nakonec vystřízlivění.
„Tatínku, jedeme do Piešťan, už jsem to zaplatila, tak s tím počítej a nic si neplánuj,“ oznámila mi rezolutně manželka, která věděla, že mám celoživotního cestování plné zuby a vláčení kufrů už dávno není mým koníčkem. Jednalo se o čtyři noci, takže těch pár nových životních zkušeností nějak přežiju. Což jsem si vytyčil jako předsevzetí.
Hned na začátku musím přiznat, že to nebylo špatné, pominete-li deset kilometrů procházek denně v krásném prostředí lázeňského města v kombinaci s mým rozvrzaným kolenem z nepovedené náhrady kloubu. Parky jsou v Piešťanech opravdu nádherné a širokánský Váh s několika rameny a překrásným, téměř pěším mostem, když nezmíním všudypřítomné cyklisty, kteří na sebe na pěších cestičkách upozorňují neustálým cinkáním zvonků, a nutí vás k sebezáchraným skokům do bezpečí trávníků, v případě mostu na jeho konstrukci.
Minerální vodu, která vyvěrá, jsme nepili. Je teplá, spíš horká a smrdí. I když Poděbradku z mého rodného města lidé taky pomlouvali, ale byla aspoň studená.
Seděli jsme na lavičce proti krásnému secesnímu sanatoriu a pozorovali lidi. Hlavně jeden pán, švihák lázeňský, jak zpíval František Ringo Čech. Věkem postarší, ale čilý. Postával na promenádě a oslovoval dámy, asi napotřetí se mu lov podařil. Pozval dámu na pití, posadil ji na lavičku, vytáhl z kapsy dvě lázeňská pítka s porcelánovou rourkou, a naléval jí. Potom dámu, omámenou příchutí zkažených vajec, odváděl k hotelu, ale spíše než do jeho pokoje to bylo na toaletu. V parku jsme potom v noci šli kolem pavích voliér a manželka, která umí napodobit páva (myslím samozřejmě zvukem!), to zkusila. Pávi, zahánějící nezvanou konkurenci, řvali ještě dopoledne.
Cestou zpět jsme se stavili v Kroměříži a potom jeli po podivné dálnici, kterou musejí opravovat, k Brnu. Dnes je v módě říkat, že všechno nejhorší pochází z Brna (což v době, kdy, jak mi říkal jeden známý ministerský úředník, na jednom pražském ministerstvu přidali čtyři náměstky ministra a nabrali několik desítek nových úředníků, všechny z Brna – není vlastně divu), ale jak já to město znám, je tam hezky a mají tam i skvělou operu.
Zato dálnice odtud do Prahy je po dlouhých opravách stále děs. Průměrnou rychlostí třicet kilometrů za hodinu jsme přiskakovali směrem na Prahu, zoufalí řidiči jeli málem i po svodidlech a teprve, když jsme viděli přívětivou siluetu pražských paneláků, přestal jsem používat jedničku a dvojku, nechal odpočinout skoro uvařenou spojku, a začal normálnější provoz. Snad dojde na přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré a ten mohutný proud úředníků s „evropskými hodnotami“ směřujících z Brna do Prahy si konečně vynutí opravu naší nejdůležitější dálnice a její posun do evropských parametrů.
Po našem návratu kocour Záviš mňoukal štěstím, že nás opět vidí, přinesl mi myš, připravenou k oslavě našeho návratu a v noci mě střežil v posteli, abych mu zase někam neutekl. Nevydržel to dlouho – ještě teď tvrdě spí.
Na závěr ještě jedna vzpomínka: V Dome umenia, v pro mě krásné brutalistní stavbě (které se u nás šmahem surově bourají, zato na Slovensku je vyhlásili kulturními památkami!), ve velkém sále, který slouží i jako kino s nepohodlnými sedadly, ale skvělým zvukem, jsme měli tu možnost a štěstí vidět přímý přenos představení Pucciniho opery Madam Buttterfly z newyorské Metropolitní opery. Po určitém zklamání z provedení u nás v Praze jsem viděl něco, co se povedlo. Nevadila náhrada dítěte nešťastné Butterfly loutkou, kterou vodili na jevišti přiznaní loutkoherci, oblečení jako v našem černém divadle. Ta loutka trochu připomínala křížence Hurvínka s Tomiem Okamurou, ale to vůbec nevadí, protože každý, kdo kdy stál na jevišti, ví, že nejhorší partner je někdo, kdo se nudí a jeho hlavní myšlenkou je, že se mu chce čůrat (což poznají i diváci). Děti a zvířata na jeviště zkrátka nepatří. Takže shrnuji: loutka je dobré řešení. Výsledek byl dokonce dojemný.
Opera Madam Butterfly byla napsána v roce 1904 a po 41 letech jejího hraní jí přibyl zvláštní podtext: to harmonické japonské městečko, kde se odehrává, se jmenuje Nagasaki. Což je město, které bylo, jak známo, v roce 1945 srovnáno se zemí. Podobný kontext nabyla naše ve výsledku krásná cesta na Slovensko, když jsme se pár hodin po návratu z něj dozvěděli, že tam byl pěti ranami pušky atentátníkem postřelen jeho premiér.
Vložil: Jaromír Janák