Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O smradlavé vodě ze slovenských Piešťan a tankodromu Brno-Praha. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 18.05.2024
O smradlavé vodě ze slovenských Piešťan a tankodromu Brno-Praha. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Wikimedia / Martin Hlauka

Popisek: Hotel v Piešťanech; ilustrační foto

O splašených lázeňských pávech, cestě po úřednické dálnici, zvané také jednička (kterou docela jasně není), jedné krásné opeře – a nakonec vystřízlivění.

„Tatínku, jedeme do Piešťan, už jsem to zaplatila, tak s tím počítej a nic si neplánuj,“ oznámila mi rezolutně manželka, která věděla, že mám celoživotního cestování plné zuby a vláčení kufrů už dávno není mým koníčkem. Jednalo se o čtyři noci, takže těch pár nových životních zkušeností nějak přežiju. Což jsem si vytyčil jako předsevzetí.

Hned na začátku musím přiznat, že to nebylo špatné, pominete-li deset kilometrů procházek denně v krásném prostředí lázeňského města v kombinaci s mým rozvrzaným kolenem z nepovedené náhrady kloubu. Parky jsou v Piešťanech opravdu nádherné a širokánský Váh s několika rameny a překrásným, téměř pěším mostem, když nezmíním všudypřítomné cyklisty, kteří na sebe na pěších cestičkách upozorňují neustálým cinkáním zvonků, a nutí vás k sebezáchraným skokům do bezpečí trávníků, v případě mostu na jeho konstrukci.

Minerální vodu, která vyvěrá, jsme nepili. Je teplá, spíš horká a smrdí. I když Poděbradku z mého rodného města lidé taky pomlouvali, ale byla aspoň studená.

Seděli jsme na lavičce proti krásnému secesnímu sanatoriu a pozorovali lidi. Hlavně jeden pán, švihák lázeňský, jak zpíval František Ringo Čech. Věkem postarší, ale čilý. Postával na promenádě a oslovoval dámy, asi napotřetí se mu lov podařil. Pozval dámu na pití, posadil ji na lavičku, vytáhl z kapsy dvě lázeňská pítka s porcelánovou rourkou, a naléval jí. Potom dámu, omámenou příchutí zkažených vajec, odváděl k hotelu, ale spíše než do jeho pokoje to bylo na toaletu. V parku jsme potom v noci šli kolem pavích voliér a manželka, která umí napodobit páva (myslím samozřejmě zvukem!), to zkusila. Pávi, zahánějící nezvanou konkurenci, řvali ještě dopoledne.

Cestou zpět jsme se stavili v Kroměříži a potom jeli po podivné dálnici, kterou musejí opravovat, k Brnu. Dnes je v módě říkat, že všechno nejhorší pochází z Brna (což v době, kdy, jak mi říkal jeden známý ministerský úředník, na jednom pražském ministerstvu přidali čtyři náměstky ministra a nabrali několik desítek nových úředníků, všechny z Brna – není vlastně divu), ale jak já to město znám, je tam hezky a mají tam i skvělou operu.

Zato dálnice odtud do Prahy je po dlouhých opravách stále děs. Průměrnou rychlostí třicet kilometrů za hodinu jsme přiskakovali směrem na Prahu, zoufalí řidiči jeli málem i po svodidlech a teprve, když jsme viděli přívětivou siluetu pražských paneláků, přestal jsem používat jedničku a dvojku, nechal odpočinout skoro uvařenou spojku, a začal normálnější provoz. Snad dojde na přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré a ten mohutný proud úředníků s „evropskými hodnotami“ směřujících z Brna do Prahy si konečně vynutí opravu naší nejdůležitější dálnice a její posun do evropských parametrů.

Po našem návratu kocour Záviš mňoukal štěstím, že nás opět vidí, přinesl mi myš, připravenou k oslavě našeho návratu a v noci mě střežil v posteli, abych mu zase někam neutekl. Nevydržel to dlouho – ještě teď tvrdě spí.

Na závěr ještě jedna vzpomínka: V Dome umenia, v pro mě krásné brutalistní stavbě (které se u nás šmahem surově bourají, zato na Slovensku je vyhlásili kulturními památkami!), ve velkém sále, který slouží i jako kino s nepohodlnými sedadly, ale skvělým zvukem, jsme měli tu možnost a štěstí vidět přímý přenos představení Pucciniho opery Madam Buttterfly z newyorské Metropolitní opery. Po určitém zklamání z provedení u nás v Praze jsem viděl něco, co se povedlo. Nevadila náhrada dítěte nešťastné Butterfly loutkou, kterou vodili na jevišti přiznaní loutkoherci, oblečení jako v našem černém divadle. Ta loutka trochu připomínala křížence Hurvínka s Tomiem Okamurou, ale to vůbec nevadí, protože každý, kdo kdy stál na jevišti, ví, že nejhorší partner je někdo, kdo se nudí a jeho hlavní myšlenkou je, že se mu chce čůrat (což poznají i diváci). Děti a zvířata na jeviště zkrátka nepatří. Takže shrnuji: loutka je dobré řešení. Výsledek byl dokonce dojemný.

Opera Madam Butterfly byla napsána v roce 1904 a po 41 letech jejího hraní jí přibyl zvláštní podtext: to harmonické japonské městečko, kde se odehrává, se jmenuje Nagasaki. Což je město, které bylo, jak známo, v roce 1945 srovnáno se zemí. Podobný kontext nabyla naše ve výsledku krásná cesta na Slovensko, když jsme se pár hodin po návratu z něj dozvěděli, že tam byl pěti ranami pušky atentátníkem postřelen jeho premiér.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák