Rozhodovali o něm jiní. V prváku dostal legendární tanečník dokonce čtyřku, a ještě s odřenýma ušima. Tajnosti slavných
17.05.2024
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov - Karel Ješátko
Popisek: Herec, tanečník, choreograf, pedagog a dlouholetý sólista baletu Národního divadla Vlastimil Harapes jako student Petr v dramatu Juraje Herze z roku 1976 Den pro mou lásku
VIDEO Úchvatná hra svalů, obrovské charisma, které dosáhlo až na to nejvyšší „bidýlko“ v divadle, ladnost, jež neprozrazovala, jak velká dřina se za ní skrývá. Náš nejlepší Spartakus byl mistr, kterému navíc osud nadělil to, po čem spousta lidí jen marně sní. Celý život mohl dělat to, co ho opravdu bavilo.
Zatímco někteří jeho kolegové odcházeli do důchodu už po třicítce (tenkrát to ještě šlo), on vynikl po více než pětadvaceti letech na scéně i v choreografii. Zazářil ale také jako herec a nechyběl v řadě zábavných pořadů. Před kameru ho postavil poprvé ještě jako studenta legendární choreograf Josef Koníček v Rychmanově v legendárním muzikálu Starci na chmelu, najít ho v davu tanečníků z konzervatoře ale není snadné. A o rok později se představil i televizním divákům v Krškově romanci Odcházeti s podzimem. Balet jsem milovala odmalička, v dětství jsem začínala stejně jako on rytmikou.
Spartakus:
Doma tuto moji lásku nikdo nesdílel, jakmile jsem ale mohla do divadla sama, nezmeškala jsem jedinou inscenaci, v níž zářil. Vlastimil Harapes, který nás navždy opustil, byl mou velkou platonickou láskou, trošku přispěl i k té první, která mu byla fyzicky hodně podobná. Vlastimil Harapes dokázal téměř nemožné, stal se uznávaným tanečníkem a choreografem i v zahraničí, a občas byl obsazován také jako herec. Možná vám klasický balet moc neříká, přesto jste ho určitě viděli v jedné z nejkrásnějších filmových rolí, v níž jsou i ukázky z baletu Spartakus. Kdo by neznal protivného a sobeckého šéfa baletu Jindřicha z komedie Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku.
Rozhodovali jiní
Narodil se 24. července 1946 a vyrůstal s třemi sestrami v Droužkovicích u Chomutova. Na startu jeho budoucí kariéry stála učitelka na základní umělecké škole, která jeho rodičům doporučila, aby ho dali na rytmiku. I když byl dobrý, o kariéře tanečníka vůbec neuvažoval, a když došlo na úvahy, kam po osmiletce dál, znovu o něm rozhodli jiní. „Mým rodičům řekli: Ten váš Vlastík velmi dobře slyší hudbu, bude mít dobrou postavu, takže byste to měli zkusit na konzervatoř. A když mě ubezpečili, že na konzervatoři nebudu mít matiku, fyziku ani chemii, tak jsem souhlasil, a to bylo všechno,“ prozradil v rozhovoru pro Český rozhlas. A tak začal v čtrnácti letech studovat v Praze, aniž si uměl představit, co všechno vlastně balet obnáší. A zpočátku mu to moc nešlo, v prvním ročníku dostal dokonce z hlavního oboru, tedy tance, čtyřku. Nakonec ale absolvoval s vyznamenáním.
Odcházeti s podzimem:
Chodily jsme na Vlastíka
Přesně tak to bylo, jediné jeho představení jsme si s kamarádkou nenechaly ujít. Absolvoval v roce 1965, v roce 1966 získal angažmá v baletním souboru Národního divadla a o dva roky později absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě, kde byla jedna z baletních škol založena už v 18. století (druhá byla v Moskvě). Tahle škola je považována za nejnáročnější na světě, primabalerína Agrippina Vaganova milovala vysoké skoky a piruety, současně ale kladla důraz na držení a kontrolu těla. Studenti se učí provádět každý pohyb až bolestně pomalu a tím získávají obrovskou sílu svalů. Už v roce 1971 se stal Vlastimil sólistou baletu pražského Národního divadla, Během kariéry tančil hlavní mužské role prakticky ve všech baletních představeních a bylo jich zhruba padesát.
Televizní hvězda
Jeho mistrovství poznal téměř celý svět, souběžně s působením na naší hlavní scéně hostoval mimo jiné ve Frankfurtu nad Mohanem, v Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i Opeře, v Tokyo City Ballet, představil se publiku ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v řadě dalších zemí. V letech 1984 až 1986 zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 se stal jejím absolutním vítězem. Od roku 1994 se začal v Národním divadle podílet na choreografii, až do roku 2009 působil také jako baletní mistr Baletu Národního divadla, Státního divadla v Košicích a byl také hostujícím pedagogem na Akademii tance v Římě. V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. V roce 2011 převzal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství a v roce 2016 byl uveden do Síně slávy Národního divadla.
Romeo a Julie:
Gentlemanská dohoda
Málokdo věděl, že byl ženatý dvakrát, o své první manželce totiž nikdy nemluvil. O dva roky mladší herečka, režisérka a psychoterapeutka Elena Strupková začínala jako elévka v Městském divadle v Příbrami, teprve v roce 1974 absolvovala na katedře loutkového herectví DAMU. Po roce 1989 založila Divadelní společnost Petrklíč a současně se stala ředitelkou alternativního Divadla Miriam, zaměřeného na mladého diváka, které pořádá i zájezdová představení po celé republice. Manželství s Vlastimilem bylo v podstatě gentlemanskou dohodou, oba se mohli chlubit snubním prstenem, a přitom žít po svém. Časem se rozvedli a Elena se hned po roce 1989 začala angažovat v snaze o uznání gayů a leseb ve společnosti. Se svou přítelkyní, lékařkou a bývalou řeholnicí Bernadettou Dagmar Křížkovou založila uskupení, které jim nabízí pastorační péči, a stala se uznávanou psychoterapeutkou.
Pomoc pro gaye a lesby
Od počátku se kolem hnutí pohybovali lidé různých názorů, od těch, kteří chtěli homosexualitu léčit, až po ty, kteří si váží pevného homosexuálního partnerství. O setkání s hnutími, zaměřenými na léčbu homosexuálů, Křížková říká: „Byla přesvědčena, že homosexualitu lze léčit a uzdravit, a pyšnila se uzdravenými a šťastně ženatými gayi, jejichž již na první pohled zvýšený neuroticismus byl výmluvnější než všechna jejich slova… Také mě pobavilo, že během četných přestávek na kávu exgayové zásadně vyhledávali společnost mužů, zatímco se mnou a mou přítelkyní se bavil kromě přítomných žen pouze jeden heterosexuální muž.“ Po informativním pobytu ve Velké Británii v roce 1996, kde se Strupková s Křížkovou seznámily mj. s anglikánským knězem, žijícím v homosexuálním svazku, vzniklo v roce 1993 formální občanské sdružení.
Den pro mou lásku:
Filmování? Ztráta času
Před filmovou kamerou se poprvé mihl v roce 1964 jako jeden z komparzistů z tanečního oddělení pražské konzervatoře v legendárním muzikálu Ladislava Rychmana Starci na chmelu, o rok později ho režisér Václav Krška poprvé obsadil v televizním dramatu Odcházeti s podzimem, natočeném podle povídky Fráni Šrámka Oklamal. Současně udělal i kamerové zkoušky do poetické rapsodie Františka Vláčila Markéta Lazarová, která měla premiéru až v roce 1967, a takže se stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Vzápětí ale zjistil, že život před kamerou je plný prostojů, a tak se rozhodl pro návrat k baletu. Herectví na hřebík nepověsil a nabídky neodmítal, opravu ale zazářil až v roce 1976 v psychologickém dramatu Den pro mou lásku. S filmovou partnerkou Martou Vančurovou mnohem později objížděl republiku s divadelním představením o životě herecké legendy Sarah Bernhardt Poslední léto.
Pokračování v pondělí 20. května
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Český rozhlas, Supraphon, Národní divadlo, Supraphon, Blesk, Bydlení celebrit, Památkový katalog, Česká televize, Český film, Hana Konečná: Čtení o Národním divadle, Barbora Stýblová: Nikdy nebýt sám se sebou spokojený)
Vložil: Adina Janovská