Jak neodolatelný darebák vytočil tátu k nepříčetnosti aneb Příliš silná káva pro tradiční Slovácko. Tajnosti slavných
13.05.2024
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Josef Somr jako výpravčí Hubička v legendární hořké komedii Ostře sledované vlaky, kterou natočil Jiří Menzel v roce 1966 podle literární předlohy Bohumila Hrabala
VIDEO Jeho darebáci všeho druhu byli neodolatelní a ke skvělému výkonu se nemusel ani pohnout. Hrát totiž uměl i očima. První velký úspěch maminka oplakala a tatínek prý měl chuť zmlátit ho do bezvědomí.
V soutěži mužské krásy by stěží vyhrál, přesto byl naprosto neodolatelný a jeho „parketou“ se stali různí podvodníčci, hochštapleři, kriminálníci a nespolehlivá individua všeho druhu. Ve víru aktuálních událostí jsme pozapomněli na jedno významné jubileum, nedožité devadesátiny jedinečného Josefa Somra. Svého prvního hrdinu na jevišti ztvárnil už před více než šedesáti lety, na kontě měl desítky divadelních a více než čtyři stovky filmových a televizních rolí. Tou nejslavnější je chlípný výpravčí Hubička, který razítkuje odhalený zadeček telegrafistky Zdeničky Svaté v podání Jitky Zelenohorské ve slavné hořké komedii Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky. Tenkrát mu bylo dvaatřicet a před kamerou teprve začínal. Málokdo ví, že původně měla Zdeničku hrát Jana Brejchová, která ale právě kvůli „razítkovací“ scéně roli odmítla. A „provinilá“ razítkující ruka není Somrova, ale režiséra Menzela.
Ostře sledované vlaky:
Maminčin uplakánek
Prostřední ze tří bratrů se narodil 15. dubna 1934 ve Vracově u moravského Kyjova a od raného dětství musel doma pomáhat. Rodiče měli malé hospodářství a samozřejmě i vinohrad, to ale rodinu nedokázalo uživit, takže si otec, původní profesí truhlář, našel místo u dráhy. Postupně prošel řadou profesí, až se nakonec stal výpravčím. Malý Josef se mohl důvěrně seznámit s prací ve skladišti, depu i ve stanici, velmi brzy dokázal sám přestavovat koleje nebo stavět návěstidlo, což se mu hodilo, když později svůj nejslavnější film Ostře sledované vlaky natáčel. V dětství prý býval často nemocný, navíc plačtivý a přecitlivělý, a stejně neduživá maminka ho hýčkala a opečovávala. U přísného a konzervativního otce mu to ale neprošlo. „Nemusíš být první, ale pracuj tak, abychom se za tebe nestyděli,“ řekl mu prý kdysi.
V ráji mašinek
„U nás se tvrdě pracovalo,“ vyprávěl Zuzaně Maléřové pro její knihu Křehké otázky. Současně ale dodal, že v celé rodině i vsi panovaly velmi hezké vztahy. Tatínkovy vláčky mu učarovaly, takže až do čtrnácti let byl přesvědčen, že půjde v otcových stopách a stane se železničářem. Jenže po příchodu na kyjovské gymnázium velmi rychle zjistil, že pro technické předměty nemá sebemenší nadání, takže jeho studijní výsledky byly poněkud rozpačité. Když se blížila maturita, vůbec si s další budoucností nevěděl rady, takže nakonec podal přihlášku na brněnskou JAMU. K tomuto nápadu ho přivedly zkušenosti z dětství, kdy hrál s místními ochotníky, i když býval podle svých slov velmi nesmělý, a tak se pro jistotu objevoval jenom v malých vedlejších roličkách. I tato zkušenost se mu ale později náramně hodila.
Žert:
S Menzelem mezi elitu
Během studia přišel herectví na chuť a rychle doháněl i mezery ve vzdělání, především z oblasti hudby a literatury. Po absolutoriu v roce 1956 dostal první angažmá v Českém Těšíně. Po dvou letech se vrátil do brněnského Divadla bratří Mrštíků a od roku 1959 hrál čtyři sezóny v Pardubicích. Tam si ho všimlo slavné režisérské duo Elmar Klos a Ján Kadár a nabídlo mu v roce 1964 první filmovou roli, lékaře v psychologickém dramatu Obžalovaný. Perfektní výkon, který Josef předvedl před kamerou, zaujal režiséra Jana Kačera, který mu v roce 1965 nabídl angažmá v právě zakládaném Činoherním klubu. O rok později si ho Jiří Menzel vybral do role železničáře ve svém oscarovém snímku Ostře sledované vlaky a eroticky laděná jiskřivá scéna chlípného výpravčího Hubičky a Zdeničky Svaté v podání krásné Jitky Zelenohorské ho vyšvihla mezi českou hereckou elitu.
Taková hanba!
Právě tahle scéna se velice nelíbila jeho rodičům, především otci. „To byl jeho první biograf v životě, který viděl,“ Zavzpomínal Josef. „Přijel domů a cítil se tak uražený, tak ponížený, že málem zapomněl na to, že se nesmí fackovat... Bylo vidět, že by mě nejraději zmlátil do bezvědomí. Skutečně to neunesl, tvrdil, že něco takového by se na dráze – nebo jak se u nás říkalo „na štrece“ – nikdy nemohlo stát... A mamička to proplakala, protože jí všichni dali najevo, že takové zhůvěřilosti, jaké jsem tam předváděl, se nedělají. Byl to také první film v životě, který viděla. Dovedete si představit, co to bylo pro ženu, chodící každou neděli ve slováckých sukních do kostela?“
Pokračování ve středu 15. května
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Národní divadlo, Český film, FDB, Český rozhlas, Česká televize, Český film, Národní divadlo a jeho předchůdci, Zuzana Maléřová: Křehké otázky)
Vložil: Adina Janovská