Proč nejsou v cukrárnách váhy, nečekané setkání s Halabalou a jako kdysi ve škole. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Studium – jídelních lístků

K ministerským úřadovnám na Pankrác jsem tentokrát Boltem dorazila úplně do správného bodu, takže jsem vykonala jen tolik kroků, kolik bylo nezbytně nutné. Uvnitř všechno proběhlo rychlostí bleskovou, takže během několika minut jsem vyšla ze dveří, do kterých jsem před chvílí zašla, a už se mnou byla i úplně nová občanka.

Občanský průkaz jako doklad obsahuje pár viditelných a nějaké možná i neviditelné důkazy o vaší existenci, důležitá data a bydliště. Nu, od svého bydliště v Čechách jsem odevzdala klíče a zřekla jsem se ho i úředně, takže na občance, pro kterou jsem si jela, není. A nesmí tam být nová adresa ani země, kde teď žiju. Škoda...

Následovalo čekání na Panskou kočí. Okvětních plátků z nějakého stromu bylo všude kolem nasněženo plno, nějaký pták přihodil pár bílých peříček, já jsem zakoupila kelimek s kafem a colu, usedla na zídku a čekala na řidičku našeho zítřejšího mejdanu, kolegyni s autem. Po nějaké době mi přišlo zavolat jí, abychom se dohodly, kde přesně čekám, ale kolegyně na mě zaskřehotala něco v tom smyslu, že na ni vlezl jakýsi moribundus a že bohužel nepřijede. Že se ani zítra nezúčastní, ale že na cestě už je ta kolegyně, v jejíž zděděné garsonce budu bydlet. Na Jarově. V tu chvíli jsem ani netušila, kde se taková věc, jako Jarov, nachází.

Kolegyně je vytrvalá turistka a chodkyně a vyrazila pěšky, nepamatuju odkud, ale bylo to na dýl. Když po celkové asi hodince dorazila, tak nějak už samospádem a ze zvyku jsme zapadly do cukrárny hned v objektu a to byl skvělý nápad. Zná to tam a byla to vážně lábuž. Dortíky byly nádherné, dobré, jistě i velice výživné, kafíčka taky, tím pádem mi moje spolužačka ze střední vyřešila oběd, protože po téhle dávce už bych nebyla schopna do sebe ještě cokoliv nasáčkovat. Malinový dort a větrník, oba giganti... mňam. Mlsnost mě, jak vidno, ve Španělsku nijak neopustila a váhu v cukrárně naštěstí (nebo naopak?) nikde neměli. Protože bych se bývala dozvěděla znepokojivé věci a zítra by mi asi nechutnalo. Ale v tuhle chvíli – ech, čert to vzal!

A už tu nebydlím...

Přilákala jsem bolta, zaplatila online a byla to pěkná řacha. A to jsem vzala z nabízených možností fakt tu nejlevnější. Proboha, kam nás to poveze? Podle ceny to vypadalo, že snad až někam za Prahu. Počasí bylo nádherné, jely jsme dlouho a pořád jsme tam nebyly, ale stále to vypadalo, že je to Praha. Jaro v Praze je krásné. Jak se ta zašmudlaná stařenka najednou oblékne do barevných krajek.

V duchu jsem děkovala spolužačce ze základky za to předchozí ubytování, protože drandit po úřadech odtud by byl pěkně drahý špás. Třikrát na Pankrác a zpátky by bylo za více než tři tisice. Konečně jsme se přiblížily k cíli, kolegyně radostně poposedla, že už, a mě se začala zmocňovat mírná deprese. Ze sídliště. To mívám. Ten stejný, podivný pocit, který jsem měla v dětství ze Zahradního města.  Všude spousta místa, tady i docela hezká výsadba už vzrostlé zeleně, no jaro všude, ale sídliště. A zase mi vlezla do hlavy ta otázka z dětství. Proč to, proboha, nestaví naležato? Někdo by měl maličký domeček s malou teráskou, někdo větší a třeba i patrový... Ty stojící obrovské kvádry uprostřed vzrostlé zeleně mě prostě vnitřně zase úplně rozložily.

Nicméně hups do reality! Čistá garsonka, kuchyně, chodba i koupelna, vybaveno lépe než v mém španělském království, obrovská okna přes celou zeď... Vnímej pozitiva, sakra, a buď vděčná. Vděčná jsem byla, postel byla široká a zaplaťpámbu naprosto tvrdá, takže pro mě super, akorát nízká, napoprvé se mi asi nepodaří se zvednout. Jinak je pokoj v přestavbě, takže kolem navrstvený, lehce neuspořádaný, patrně už na odpis sektor z 50. až 60. let. Ale náhle jsem strnula.

Čekání na Pankráci nad opadanou bělostí

Mezi tím vším tu stál ze stejné doby stolek. Pavouk. Autor Jindřich Halabala. Kolegyně se podivila nad mým údivem, tak jsem jí ukázala na mobilu na internetu, za kolik se tahle drobnost v antikvě zrovna prodává. Cena za ten poklad všude okolo dvaceti tisíc korun. A to prý křesílka k němu ještě přežívají odložená někde na půdě tam, kde teďka bydlí. Uff. No mít to, nevím, jestli bych to prodala. Vždycky se mi Halabala líbil. Takový mile domácí styl... Ehm. Z křesílka bych se teď asi nezvedla. V každém případě sídliště trochu překvapilo tím, co v něm může být.

Chvilku jsme poseděly, popovídaly, a pak jsem osaměla v té velkorysé sídlištní garsonce s Halabalou... Byl to jediný stolek v bytě, tak jsem ho samozrejme normálně používala. Spalo se mi celkem dobře, ale ráno mě probudil mlaskavý zvuk aut, jedoucích vodou. Ach jo. Ale jak je to počasí teď takové proměnlivé, tak se to během dopoledne vyřešilo a zbývalo už jen vyrazit na ten mejdánek Na Palouček. Trochu mě začala bolet hlava, ne moc, ale příjemné to není. Bolt přijel o několik minut dřív, než jsem ho čekala, a cesta byla opět stejně dlouhá, jako od občanek a cukrárny, Restaurace Na Paloučku je jen kousek za rohem.

Setkání a postupné přicházení sestavy stařenek bylo o tom, že když nějaká postava vstoupila do prostoru, všechny jsme na ni upřely zrak a většinou se snažily zařadit ji nebo uhodnout, kdo to je. Jedna mě překvapila velmi. Zírala jsem s nedůvěrou. Poznala jsem ji hned. Vypadala fakt skoro úplně stejně jako kdysi. Jen měla kratší vlasy. Nojo no... Celý život štíhlá. Jinak jsme se skoro všechny rozrostly do šířky. Ale ty, které ne, tak při pozornějším pohledu opravdu vypadaly skoro stejně. Z dvaceti, které přišly, se to podařilo, pokud pamatuju, čtyřem, plus pedagogickému dozoru, u kterého si některé spolužačky marně snažily vzpomenout, která z nás studentek to je.

Jindřich Halabala, stolek Pavouk

Pedagogické dozory jsme měly dokonce dva, třídní a jazykářku. Po padesáti letech od maturity – úžasné, řekla bych. Ne že se dožily, to je jasné, ale že měly obě tolik sil, elánu a nálady na ten mejdánek za námi dorazit, přestože Panskou kočí skolil ten moribundus. Další vzrůšo vnesl do společenství  babiček jeden ze dvou našich kluků, které jsme měly v ročníku. Zůstal taky štíhlý a nevypadal úplně jako náš vrstevník. Na ulici bych ho nepoznala...

Obří smažený kuřecí řízek s brkaší se ukázal být skvělou volbou a další program myslím, že určila naše třídní, aby každý tak nějak stručně řekl nějaké to svoje životní směřování a rezumé. A kdo vlastně pracoval v knihovně, když už  jsme z toho odmaturovaly. A byly to takové v podstatě obyčejné lidské příběhy, někde jupí, všichni zatím živí, relativně zdraví, někde rozešlí, někde už i smrt. Musím přiznat, že jedna smrt, která byla vyslovena až překvapivě klidně, mě zasáhla. Dokud nás smrt nerozdělí... U těchhle dvou jsem fakt měla dojem, že k něčemu takovému prostě nemůže, nesmí vůbec nikdy dojít. Byl to obdivuhodný, záviděníhodný vztah od dětství až na věky. Holt život už je takový, že smrt je neúprosná. Věkem byli od sebe celých deset let.

Moje poněkud výstřední španělská story některé trochu překvapila, ale ne zas nějak výrazně. A ač jsem ke konci říkala přijeďte, bylo mi jasné, že jsme už všechny v takovém trochu necestovním věku, a kdo moc necestoval dosud, téměř v sedmdesáti už se do toho asi pouštět nebude. Obsluha na nás, tuším, že dvakrát přišla, abychom tolik neřvaly, protože hned vedle bylo taky setkání a prý se neslyšeli. Inu jako ve škole, a tam nás bylo třicet! Ale nadlouho to nezabralo... Jako ve škole.

Vášnivé debaty, stejně jako kdysi, prosím vás, neřvěte tolik...

Se spolužačkou, u které jsem ještě do pondělka bydlela, jsme se celé setkání prakticky nepotkaly a úplně na závěr za mě zaplatila útratu. Stydím se ještě teď. A tak jsme si po rozchodu celé bandy na chvilku sedly ven na zahrádku, objednala jsem mezitím zase bolta, a pak už nastal i pro mne definitivní konec toho setkání po padesáti letech. Je dobré, že bylo. Jsem ráda, že jsem na ně z té dálky, ač nejsem ta vlašťovka, přiletěla. Jsem hrozně ráda, že jsem viděla, v jaké skvělé kondici jsou naše kantorky.

Původně, kvůli dokladům, jsem měla letět do Prahy dřív, tuším v únoru, a to bych už teď asi neletěla. Nejsem ta  vlašťovka a letenky nejsou zadarmo. A tehdy jsem dokonce nechala letenky propadnout, protože kočka byla nějaká divná a bála jsem se ji na několik dnů opustit. A v podstatě, jak se nyní ukázalo, by to bylo úplně zbytečné, protože teď jsem za ten týden vlastně vyřídila plno věcí. Vlastně úplně  všechno, a ještě i mejdánek v naší kultovní hospodě. Jo, a točí tam moje pivo, plzeňských 12°! Super to bylo.

Vložil: Lea Hniličková